wz

Malý horror ze Šumavy

Uprostřed zdánlivě obyčejného dne plného jarního slunce a pohody se vám tu a tam může stát něco, při čemž tak trochu ztuhne krev v žilách. Přestože se "rozumné a racionální" jádro člověka žijícího na přelomu 2. a 3. tisíciletí tomu bouří, podvědomé signály, že "něco není v pořádku" sílí a sílí ...

Kostel sv.Vintíře v Dobré Vodě Nedaleko od Hartmanic je místo známé pod jménem Dobrá Voda. Bývala tu obec s pramenem železité, údajně léčivé vody. Díky tomu tu vznikly dokonce i malé lázně. Všemu ovšem udělala konec padesátá léta, která tento prostor hermeticky uzavřela a z obce zůstaly ruiny. Ty se dnes probouzejí k životu. Kostel sv. Vintíře byl restaurován a znovu vysvěcen. Vloni byl v kostele osazen veliký skleněný oltář; v kostele samém se konávají koncerty, které stojí za to navštívit, protože atmosféra tohoto místa umocňuje zážitek z hudby. V provozu je Muzeum dr. Šimona Adlera otevřené na paměť 110 židovských komunit v západních Čechách zaniklých v období holocaustu.

K Vintířovi a Dobré Vodě se vrátíme někdy příště, je tu o čem vyprávět. Dnes se však vydejme do kopce podél hřbitovní zdi po turistické značce směrem nahoru, po louce k lesu a lesem pořád dál...

Asi po necelých dvou kilometrech se dostanete ven z lesa na rozcestí. Vpravo byste se dostali v Vintířově skále, já ale budu mluvit o objektu, který se rýsuje při přímé větvi cesty, na louce mezi vzrostlými stromy, několik set metrů před vámi. Kolem polorozpadlých hospodářských budov dojdete pod objekt, který přes svůj značně zchátralý stav působí stále honosným dojmem. Ocitli jste se v Pustině.

Na podzim ... ... a na jaře

Mezi oběma obrázky je časový rozdíl necelého roku. Ten vlevo byl pořízen v červenci 2002 a ten vpravo začátkem května 2003. Poprvé jsme tu byli asi před deseti lety, krátce poté, co se zdejší oblast po létech uvolnila turistickému ruchu. To byla ještě budova obydlena, pásly se tu ovce a na dřevěných plotech byly rozvěšeny schnoucí ovčí kožešiny. Přemýšleli jsme, zda je to nějaký zámeček nebo ty bývalé malé lázně.

Vloni v létě jsme se od náhodného pocestného dozvěděli, jak to bylo. Bývala tu panská lesovna. Poslední obyvatelkou tu prý byla bývalá hraběnka z Kunratic, která zde ještě ve svých osmdesáti letech pěstovala hospodářská zvířata - to byly právě ty ovce, co jsme tu kdysi viděli.

No, bývala to honosná stavba, to je vidět ještě teď. Pak ji potkal typický osud mnoha takových staveb. "Něčí je", ten "někdo" se o ni nestará, ale ten, kdo by měl doopravdy zájem, má smůlu.

Pramen v podzemí Zdevastované místnosti

Vnitřek lesovny vypadá, jako by se tudy přehnalo stádo šílenců. No, vlastně typický pohled - co mohlo být roztlučeno, roztlučeno bylo. Veškeré instalace, jak elektrická tak vodovodní, jsou vytrhány a zničeny. Bývala tu krásná pec přístupná z více stran, ta je v troskách. Podlahy jsou vytrhané a jen jako výsměch se na mezipatře bělá nějakým zázrakem zachovalá porcelánová mísa na WC. Impozantní trám nesoucí střechu nad vchodem je přehnilý a pomalu se bortí.

Odněkud zdola se ozývá silné zurčení vody. Nacházím schody do sklepa a opatrně šátrám dolů. V temné sklepní místnosti je jezero. V koutě je vyveden železnou trubkou velmi silný pramen; býval sveden do velkého železného kotle, kde bylo čerpadlo zásobující celý dům. Objevil jsem dokonce i zbytek koupelny s elektrickým bojlerem. Teď by se ve sklepě dal udělat plavecký bazén. Odpaluji blesk; není tu skoro vidět, tak si vnitřek můžeme prohlédnout až na obrázku. Panečku, takový pramen mít doma, bylo by po starostech z věčného zdražování vody.

Asi si teď říkáte, co je to za inzerovaný horror - prostě vymlácená chalupa, no a co, takovejch je ... Ale to jsme zatím ještě v létě 2002.

Uplynul skoro rok. Je květen 2003 a já jako vždy, když jsem v tomto kraji, si nemohu odpustit návštěvu Vintířovy skály. K Pustině je to necelý kilometr, to je na kole jen skok. Jedu se tedy podívat, zda se tu něco nezměnilo. Na první pohled se ani nezdá. Nikde nikdo, vyvrácené dveře leží pod ještě více prohnutým trámem. Ze sklepa se stále ozývá zurčení vody, jako vloni. Ale je tu tak nějak tísnivo; přestože je krásný prosluněný májový podvečer s dalekými výhledy do kraje na Sušici, Svatobor i na stranu, kde leží Kašperk. Vcházím dovnitř a jako by se ochladilo. Jsem tu sám a přece mám pocit, že jsem pozorován. Průhledem po sklepním schodišti je vidět hladina vody, z rozvalené pece deště vymývají na zničenou podlahu proud sazí. Stojím pod schodištěm, ale nahoru do patra se mi nějak nechce. Nevím, nějak mám pocit, že bych tam prostě neměl chodit. Tak si prohlížím zdevastované místnosti a odhaduji, co kde asi bylo. Už chvíli mám pocit, že se něco kolem děje - a teprve teď si uvědomuji, že slyším kroky. Někde poblíž, ve vedlejších místnostech. Zastavuji se a bláhově čekám, že zmlkne i ten šátravý zvuk. Ale ne, pohybuje se to. Není to uvolněná střecha pohybující se ve větru; je slyšet lehký praskot suti na podlaze, odněkud za zdí. Tenhle pocit jsem tu na Šumavě již zažil a popsal ho v jednom ze svých článků.

Je to pocit k popukání. Je podvečer plný slunce a já jsem tu sám s nějakým duchem či přízrakem. Zatímco si tak přemítám, kroky se posunují ... no abych vás nezklamal, tak tedy dobrá, napíšu že se blíží. Vyskočí teď odněkud vlkodlak a zakousne mě? Lidská fantazie je pěkná mrška. Vybavuji si závěr filmu Blair Witch, který jsem zcela nedávno nahrával z televize. Podobné místo, podobné okolnosti, jen ta tma zatím není. Ale také mám v ruce digitální záznamové zařízení ... a čekám co se bude dít. Než jsem jel na Šumavu, četl jsem obsáhlé pojednání o "fenoménu", kterému se říká divoká nebo také ďábelská honitba či tak podobně. Autor tam dokazuje, jak se strach pramenící z negativně působícího místa v člověku rozepne do takových rozměrů, že v jeho mysli doslova zhmotní jeho hrůzné představy - každému ty jeho - a způsobí dokonce v limitním případě i fyzickou destrukci vlastního těla; člověk by řekl "svépomocí", zevnitř sama sebe.

Takže v žádném případě nesmím dát najevo nějaký strach. Pomalu se posunuji k východu, hromádky sutě protivně haraší a každý zvuk je v tom absolutním tichu rušeném jen vodou zdola jako rána z pistole. Místností je tu spousta a jsou propojeny, skoro by se dalo říci, každá s každou. Takže kroky jsou slyšet souběžně, jak pod nimi chroustá suť - jdou také ke vchodu. Teď by mělo následovat drama, boj se silami Neznáma, hrůza po které člověku zbělí vlasy. Ale zbývá pár kroků, pak přeskakuji vyvrácené dveře - a najednou je kolem světlo a teplo, mrazivé prsty v zátylku už nejsou a kroky utichají.

Horror se nekoná, skončil. Ale zůstává zážitek - NĚCO se tam dělo divného. Nebyl tam nikdo jiný, žádný turista, žádná kočka nebo pták nosící materiál na hnízdo. NĚCO tam bylo. Bylo to přátelské nebo snad nebezpečné? Nebo jen zvědavé? Abych řekl pravdu, neměl jsem moc chuť to zkoumat. Třeba příště. Ale kdo ví, třeba tam už bude jen hromada cihel. Nebo cedule, že je to Soukromý majetek a kdo dovnitř vejde, tomu hlava sejde ... Třeba právě vy na obrázku uvidíte něco, co mi uniklo na místě samém...


Dodatečně jsem objevil tuto zprávu - bylo to TAM ? Pak by se leccos vysvětlovalo....

Nedaleko obce Dobrá Voda u Hartmanic na Klatovsku byla ve středu dopoledne objevena v prostoru sklepního zbořeniště mrtvola muže neujištěné totožnosti. Mrtvola se nacházela ve spacím pytli v zadní části sklepa, kde bylo zřízeno provizorní lůžko. Tělo bylo ve značném stupni rozkladu. Poblíže mrtvoly byly nalezeny doklady na jméno jedenatřicetiletého muže, po kterém bylo vyhlášeno pátrání. Přivolaný lékař doporučil provedení soudní pitvy a tělo bude převezeno do Ústavu soudního lékařství v Plzni.


Příběh pokračuje ...

Uplynulo pár týdnů od zveřejnění příspěvku a potěšil mě následující dopis:

Mily Jiri!

Tve clanky o krasach nasi vlasti na Spirale nas znacne inspiruji. Udelali jsme si vloni (pamatujes?) vylet na Housku a letos v patek 13.6. jsme vyrazili navstivit vrch Breznik a zminenou chaloupku na Pustinach. Jelikoz nemame auto, byla doprava uz sama o sobe malym dobrodruzstvim :o) 

K veci: Tebou zminovany domek jsme prohledali kratce po prichodu do Dobre Vody, jen co jsme omrkli mistni pametihodnosti. Pripadal nam utulny a dobre obyvatelny. Uvnitr je fakt mnohem vetsi nez se zda zvenci. Takze jsme vyrazili na Breznik. Diky, je z nej opravdu nadherny vyhled, zvlast pri zapadu slunce hned po bource. Pak jsme se vratili do domecku. A vybalujeme veci a poslouchame crceni vody. A pak zaslechneme nahore v patre KROKY. Zprvu nam bylo do smichu. Ale nebyl to sluchovy klam: neco tam vazne chodilo a navic stropni tramy vrzaly hned u nas, hned v jinych mistnostech. Rikame si - hele, ten Lapacek mel pravdu: fakt tu strasi! A tak hura, ze se na to pujdem podivat zblizka. A najednou rachot jak by se boril cely barak a strasne dupani se vali primo po schodech dolu na nas. No... jak pises: ted by melo prijit drama, straslive zjeveni a vlasy zbelene strachem (u moji plesky by to sice slo tezko, ale... :o) Nic takoveho. O par vterin pozdeji stojime tvari v tvar ctyrem maskovanym vysadkarum a jejich namirenym samopalum...!

No, vsechno se vysvetlilo. Nejaci kluci (kolem dvaceti let) tam jezdi hrat bojove hry. Meli skvelou vyzbroj, strilejici takovy ty umelohmotne kulicky, vysilacky, svetlice... proste mladi profesionalove. A s postupujici tmou tam pomalu rozpoutali divoke vojenske manevry se strelbou, delobuchy a svetelnymi efekty. Cekali jsme do pul jedne rano, jestli se mistni strasidlo nenasere a nevyzene nas vsechny, ale asi zrovna nebylo doma :o). Tak jsme sli pesky na ranni autobus do Susic. Nadherna prochazka, ta Sumava je proste krasna i potme. Tolik nas zazitek z mista maleho sumavskeho horroru.

S pozdravem, Alessio Francisco de Qapa + comp.


Jsem rád, že můj článek posloužil jako námět ke zdařilému výletu. Pokorně se však přimlouvám u všech šumavských strašidel i u sv. Vintře, aby těm hrdinům, co si mermomocí musí hrát na vojáky uprostřed šumavské přírody, natrhla zadel ještě kolmo na přírodní rozpolcení :-))). Jak jsem se díval, oblast kolem Pustiny je již uvnitř CHKO Šumava, takže bych ony ozbrojence rád doporučil pozornosti ochranářů, případně policie. Pokud již byli na vojně a neměli toho dost, mohou si zažádat o mimořádné vojenské cvičení, jistě jim bude vyhověno. Dovolil bych si polemizovat a místo "mladí profesionálové" bych raději napsal "mladí vandalové" - a jako takoví by zasloužili odpovídající odměnu - třeba celé léto vyspravovat turistické chodníky ve skalnatých partiích hor a po večerech posbírat z pilnosti v širém okolí odpadky. Snad by jim trochu tato činnost ten zastydlý adrenalin odčerpala, když nemají dost zabíjení skutečného po světě i toho, jímž lidstvo pod tlakem cpe televize a musí si na mordování lidí hrát ještě uprostřed přírodního parku.

JL