wz

Blízká setkání s kulovým bleskem


Setkání první

Ve třetím čísle časopisu Fantastická fakta ročníku 2001 byl na straně 14 otištěn článek Falešná UFO – 1. Kulový blesk. Protože v podobných souvislostech bývají často lidé vyzýváni, aby zveřejnili své zkušenosti s tímto ne zcela běžným úkazem, rád bych se s vámi podělil o vlastní zkušenost, kdy také evidentně nešlo o UFO, ale o blesk, a to řádně zakulacený.

Bylo to v roce 1995 koncem léta, když naše firma měla pronajato nejvyšší patro budovy stojící na Chodově, na okraji velké, tehdy ještě nezastavěné pláně, proti modré budově Státní pojišťovny, kterou jistě budou dobře znát četní pražští motoristé. Nastával podvečer dusného letního dne a černá obloha dávala tušit příchod jedné z  letních bouřek, jak říkají meteorologové „z vedra". Dával jsem tehdy do tisku nějaký manuál. Dodělal jsem na něm v počítači poslední úpravy a převedl jednotlivé kapitoly do postscriptu pro tiskárnu. Pak jsem, jako obvykle, pro kontrolu chtěl vše  vytisknout na papír...

Venku se již začalo pěkně blýskat. Moje tehdejší HP Laserjet III se dala do díla a já jsem se sesunul v židli do pozice „pololežícího unaveného pracovníka", opřel si nohy na stůl u tělesa ústředního topení a pozoroval běsnící živly. Dvoudílná okna v kanceláři se v dolní části dala zcela otevřít, takže jsem měl nohy málem venku. Moje tiskárna i přes vestavěné filtry produkovala značné množství ozónu. V duchu jsem si říkal, že jsem tedy pěkný hazardér. V oblaku ionizovaného vzduchu mít nohy v okně, když venku létají elektrické výboje zvící Eifelovy věže, to je ale pěkná pitomost… Firma HP by měla ke svým tiskárnám dodávat alespoň toulec hromniček… Jak jsem si tak meditoval, zcela a naprostý líný se pohnout, do kanceláře vešel Nejvyšší Šéf. Přece jen by nebylo slušné se s ním bavit otočený zády s nohama na stole…

Tak jsem tedy dal nohy hezky zpátky na podlahu a poodjel na židli směrem do místnosti tak, abych mohl konverzovat podle zásad slušného chování. Vtom strašlivý záblesk, něco se u okna mlelo, pak zhasly obrazovky monitorů a ztichl i monotónní hukot větráků počítačů, tiskárny i dalších zařízení. Šéf i moje asistentka se na mě dívali, jako kdybych právě dorazil z Marsu, a vyděšeně se ptali – „Nestalo se ti nic"? Ne. Mě ne. Jen vyhozené jističe zásuvkových okruhů a vyhořelé tavné pojistky v tiskárně dokazovaly, že se něco přihodilo.

To něco jsem viděl na vlastní oči a mohu to celkem bezpečně popsat. Jak jsem řekl, otočil jsem se do místnosti a dal nohy ze stolu. V té chvíli se venku zablesklo a v místě, kde ještě před okamžikem mé ponožky pokojně sledovaly bouři, se objevila koule velikosti slušně vyvinutého pomeranče nebo menšího grapefruitu. Vznášela se uvnitř místnosti asi deset centimetrů nad kohoutem ústředního topení, ke kterému jsem také měl uzemněn polarizační filtr monitoru. Jak vypadala? Kdo rád večer sedá u ohně, tak si jistě představí, jak vypadají řeřavé uhlíky, když již uhasnou plameny, ale vše dosud plně žhne. Žhavá hmota jako kdyby ztrácela pevné obrysy, objevují se na ní tmavší a světlejší plochy, vše pulsuje, mění tvar – jako nějaký živý organismus. A právě takový byl ten můj ohnivý pomeranč. Až na to, že podle barev byl znatelně teplejší. Základní byla oranžová a „dýchající" plochy byly modravé, jako plamen acetyléno-kyslíkového hořáku. Celé těleso bylo neprůhledné a jakoby nemělo stálý tvar, oranžové a modré plochy se na něm měnily, přelévaly, čímž vznikal dojem rotace podle svislé osy – nebo to dojem nebyl? Těžko říci. Místností se ozývalo sršení. Celý jev trval asi tak dvě vteřiny. Pak koule s ohlušujícím výbuchem či spíše třesknutím zmizela. Následky žádné – kromě těch vyhozených jističů a spálených pojistek. Nikde na tělese ústředního topení ani oknech či stole nebyl vidět žádný náznak toho, že zde před okamžikem teoreticky měly panovat takřka hvězdné teploty, zkrátka nic.

Žádné fatální následky se nekonaly; obsah disků nezmizel, papíry v tiskárně nevzplály, asistentka neotěhotněla, Nejvyšší Šéf mi nepřidal – prostě vůbec nic. Jen jedno. Můj počítač měl od té doby jeden zlozvyk. Když jsem se k němu otočil neslušně ocasní částí (ale jen tehdy…), sám od sebe se občas resetoval… A mohu pouze teoretizovat, co by se asi stalo, kdybych zlomek vteřiny před popisovanou událostí nedal nohy z inkriminované oblasti. Přišel bych o ponožky – nebo třeba i o život? V každém případě z toho všeho plyne ponaučení – palec na vaší noze není hromosvod !!!


Setkání druhé

Druhé setkání se událo o rok později. Bylo léto a v horkém podvečeru jsem dorazil z dusné Prahy. Seděl jsem si tak na zahradě u ohniště, popíjel červené víno a pokud možno nedělal vůbec nic. Najednou jsem zaslechl tichý praskot, jako když hoří prskavka. Pomyslel jsem si, že u sousedů zase nemají nic lepšího na práci než pouštět nějaké rachejtle (měli tehdy krámek se zábavnou pyrotechnikou). No ale nebyla to rachejtle. Ve vzduchu si to tiše hasil starý známý pomeranč, trochu sršel a trochu prskal. Mohl být tak 5 metrů nad zemí, letěl jako podle šňůry; a docela pomalu. Když byl zhruba nade mnou, náhle bez rozloučení zmizel. Prostě tam jednu chvíli byl a najednou nebyl. Žádný výbuch, žádné efekty...

Zajímavé na tom bylo, že večer to byl docela normální - žádná bouřka na blízku ani v dálce, prostě nic neobvyklého.


Setkání třetí

Třetí setkání s kulovým bleskem bylo zhruba na úrovni maňáskového divadla. Potřeboval jsem dobít akumulátor u kamery; nasadil jsem ho tedy do nabíječky a vidlici síťové šňůry zasunul do "pětipsa". V tu chvíli se zablesklo a od přepínače nabíjení/napájení na nabíječce vyletěl ohnivý hrášek. Tentokrát musel být teplejší, protože měl barvu jako Slunce, tedy žlutobílou. Pomalu oblétl nabíječku, ozvalo se hlasité třesknutí a hrášek zmizel. Obě kontrolky na nabíječce zhasly, ale když jsem vyndal a znovu zasunul vidlici, vše fungovalo - a dodnes funguje - úplně normálně.

Ještě bych měl podotknout, že to bylo za úplně normálního dne, žádná bouřka nebyla, nedělo se vůbec nic zvláštního.


Záhada kulového blesku objasněna?  (Věda.cz, 26.9.2003)

Na Univeristy of California byla zpracována teorie, která by mohla vysvětlit vznik kulového blesku...

Kulový blesk znají lidé již notně dlouhou dobu, avšak jeho vznik nebyl dosud uspokojivě vysvětlen. John Gilman z University of California v Los Angeles se domnívá, že ho tvoří atomy, jejichž valenční elektrony jsou excitovány do orbitálů s velmi vysokými kvantovými čísly. Průměr takového atomu může být i několik centimetrů, což způsobuje jejich snadnou polarizovatelnost. Proto mezi nimi mohou působit mimořádně silné van der Waalsovy síly, které by celý kulový blesk udržely pohromadě. Takový pozoruhodný jev by pak mohl být iniciován úderem blesku do určité hmoty, se specifikými vlastnostmi. Zatím jde o pouhou hypotézu a sama existence atomů s tak excitovanými elektrony (tzv. Rydbergovy atomy) je sporná.


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

JL