wz

Legenda o svatém Kryštofu

Na stránkách Mostu vás kromě jiného seznamujeme i s více či méně známými zajímavými místy, která si zaslouží pozornost a případně návštěvu. Tato místa jsme povětšinou osobně navštívili, procházeli s fotoaparátem v ruce, abychom se o své zážitky mohli podělit. Naše putování, někdy i dosti riskantními terény, vždy skončilo dobře a já se domnívám, že zásluhu na tom má kromě Anděla Strážného i svatý Kryštof, ochránce poutníků na cestách.

 

 

Svatý Kryštof je odnepaměti jedním z nejoblíbenějších a nejuctívanějších křesťanských světců. Zlatá legenda sepsaná ve 13. století dominikánským mnichem Jakubem de Voragine, popisuje Kryštofa jako Kananejce jehož vzezření se blíží postavě pověstného Goliáše. Kryštof se podle ústní tradice narodil někdy ve 3. století našeho letopočtu buď v Kanaanu (oblast Předního Východu) nebo v Lykii (dnes jihozápad Turecka). Přišel prý na svět jako velké ochlupené novorozeně a nemile překvapení rodiče mu proto dali (pohanské) jméno Reprobus (tzn. Odmítnutý).

 

 

Avšak nadprůměrně silný mladík byl sám se sebou velmi spokojen, potíž byla jen v tom, že nemohl najít žádnou jeho síle odpovídající práci. Rozhodl se vstoupit do vojska. Tam se stal osobním strážcem krále, o kterém byl přesvědčen, že je to nejmocnější vladař na světě. Sloužil králi mnoho let, až jednou v noci jej vyděšený král povolal k sobě, neboť hrůzou napůl mrtvému vládci se prý zjevil sám satan. Reprobus usoudil, že nejmocnější na světě není jeho král, ale ďábel. Opustil vojenskou službu, vyhledal nejvyššího pekelníka a vstoupil do jeho služeb. Tím se jeho život zcela změnil. Stal se zlým člověkem, který druhým jen škodil - ničil mosty a cesty, rozbíjel pastýřů ohrady, zapaloval, vyvolával bitky v krčmách i na ulici, zabíjel bez příčiny. Spolčil se s bandou vyvrhelů a přepadávali a loupili kde se dalo. Lidé se ho báli, nazývali ho pacholkem satanovým, říkali mu, že jej satan zcela ovládl, že do něj vstoupil. I jemu se však po čase zdálo, že slyší satana jak mluví z jeho nitra, z jeho duše. Slyšel ďábla jak mu rozkazuje co má dělat, navádí ho jak škodit, koho zabít. Začal se satanem i rozmlouvat...
Několikrát se stalo, že si chtěl odpočinout a usedl u cesty do trávy ke kříži. V té chvíli jej satan opustil a vrátil se, až když se od kříže vzdálil. Jindy zastihl vládce pekel jak se hrůzou třese před znamením kříže, které do písku vyrylo malé dítě.
Stalo se pak jednou, že si sedl u cesty opět pod kříž, ale pak se před něj postavil, poklekl a opřel o něj svoji hlavu. Neuměl se modlit, zapomněl všechny motlitby co ho kdysi naučila matka, zůstal jen tak čelem opřený. Po chvíli pocítil velké upokojení, očistění své duše, bylo mu dobře jak nikdy předtím. Tehdy pochopil jak se mýlil, když pokládal ďábla za pána všeho světa. Satan se bál kříže, bál se Ježíše! A proto ho půjde hledat a bude sloužit Ježíši. Na nic nečekal, sebral se a začal chodit po kraji v naději, že najde pána všeho a všech - Ježíše Krista. Toulal se dlouho beznadějně sám krajinou, až potkal božího muže - křesťanského poustevníka. Svěřil se mu se svým problémem a chtěl od něj radu, kde má hledat Ježíše a jak by mu měl sloužit. Starý poustevník nevěděl kde Ježíše hledat, ale poradil mu: Chovej se k lidem tak, jako se choval on.
Reprobus nevěděl co tím poustevník myslí - Co mám dělat?
Dělej to, co je potřeba. Pomáhej lidem tam, kde si sami pomoci nemohou.
Ale já nevím jak! Co by to mohlo třeba být?
Poustevník se zamyslel a po chvilce řekl: Je tu poblíž taková řeka. Dobře ji znáš. Už několikrát byl přes ní postaven most, ale velká voda ho vždy strhla. Zvlášť na jaře a napodzim, když přišly záplavy a povodně. Je tam jeden brod, který bohatí projedou kočárem nebo těžkým vozem. Ostatní musí řeku přebrodit. Vícekrát se už stalo, že nemocní, děti a starci zde zahynuli. Tys velký jak strom, silný jak býk, pomáhej tedy lidem při přechodu řeky.
Ten nápad se Reprobovi zalíbil. Usadil se u brodu, zbudoval si tu skromnou boudu a podle potřeby přenášel lidi přes řeku. Kdo jej poprosil toho přenesl a kdo z protějšího břehu zavolal, po toho došel a přenesl ho. Voda v řece burácela, byla studená, nebezpečná, nohy klouzaly po slizkých kamenech na dně - ale nic Reproba nemohlo zastavit - byl velký a silný a ničeho se nebál. Ikdyž mu voda sahala až po prsa, vzal na ramena i dva lidi najednou a přenesl je.

Stalo se, že se o jeho bohulibé činnosti dozvěděli jeho bývalí kumpáni a přišli za ním. Smáli se mu, že sice lidem pomáhá, ale nic z toho nemá. Začali ho lákat zpět do bandy, vzpomínat na zlaté časy, které s nimi prožil. Ale on na návrat k takovému životu neměl ani pomyšlení.

Lidé si ho oblíbili a časem mu za jeho službu z vděčnosti začali nosit něco k jídlu. Když mu jednou jakási babka darovala kuře, smál se, že se bude muset naučit dojit, až mu někdo přivede krávu. Nepozorovaně se však začaly dít jiné věci. Za Reprobusem začali přicházet děti bez domova, sirotci. Pak přišli i stařeny a starci, kteří také byli bez střechy nad hlavou. Nalezli u něj pochopení a pomoc. Jako svůj nový domov si udělali poblíž jeho boudy skromná přístřeší a zůstali s ním.

Tak plynula léta. Čas postříbřil Reprobusovy tmavé vlasy a vousy a studená voda mu způsobila revmatismus. Jedné podzimní noci, obzvláště mrazivé a větrné, kdy jej trápily revmatické bolesti a nemohl spát, mu hlavou procházely myšlénky jestli to, co dělá má vůbec nějaký smysl, zda to v co věří, je pravda, zda Bůh vidí co on činí. Zda je pravda, že takto sloužíc lidem slouží Jemu?
Tolik let uplynulo a já nemám ani vlastní dům, žádné zabezpečení na stará kolena, kromě nemoci, co mne sužuje. Ještě chvíli a stanu se sám starcem, o které se teď starám. Té představy se velice zalekl. Ne ne, to nechci. Nechci chodit žebrat, nechci se toulat bez střechy nad hlavou!
A dostal nápad, že se spojí se svojí bývalou loupežnickou bandou, se kterou udělá pár přepadení a bude mít postaráno o živobytí - koupí si dům s pěkným nábytkem, bude mít služebnictvo. Nebude se muset dál ničeho strachovat a bude mít hezké stáří. Uklidnil se tou představou a řekl si, že ráno zbourá boudu a rozežene ty přivandrovalce, kteří se na něj přilepili... - a s tím začal usínat.

Náhle se mu zazdálo, že slyší z dálky volání. I přes rachot deště a vití větru bylo slyšet slabý hlas. Z druhé strany řeky kdosi volal o přenesení. Reprobus si ale zabručel: Už ne, to sem dělal dovčera, vrať se... Ode nynějška přestávám lidi přenášet.  A otočil se na bok a snažil se usnout. Ale volání se vrátilo. Zakryl si hlavu hadrem, snažil se to neslyšet. Ale hlas naléhal. Reprobus to nervově nevydržel: Dobře tedy, ale už naposled!

Vstal, vyšel na dvůr. Studený vítr a déšť jej udeřil do tváře, kolem jen černočerná temnota. Automaticky, tak jak byl za ty roky zvyklý, došel na břeh a vstoupil do řeky. Voda byla ledová, vysoká a bouřlivá, sahala mu až nad pás. S pomocí hole došel na druhou stranu. Rozhlíží se v temnotě a spatřil malé děcko. To ono volalo o přenesení. Ani se neptal co zde dělá v tak pozdní době, posadil si je na rameno a vstoupil do řeky. Byl tak zamyšlený, že se vzpamatoval až po chvíli, když byl uprostřed řeky a nemohl udělat krok vpřed. Nohy měl jak vrostlé do dna. A to dítě na rameni jej tížilo nevýslovně, až zasténal: To je tíha! Zdá se mi, jako bych na nesl celý svět!
A uslyšel odpověď: Vždyť neseš Syna Stvořitele světa. Jsem Ježíš Kristus, Král, kterého hledáš.
Reprobus zvedl oči a viděl, že ten chlapeček je dítě Ježíš. Byl tak překvapen, že už nevnímal ani zimu, ani vítr, ani ledovou vodu, zapomněl, že je černá noc. Vše přestalo existovat, byl jen On - Ježíš, který se mu ukázal.
Jak dlouho trvalo toto oslnění nevěděl. Když se vzpamatoval, vítr a déšť jej znovu bičovaly, voda v řece byla ledová a on stál sám uprostřed, neboť na jeho rameni nikdo nebyl. Vrátil se do své chatrče šťastný a dál přenášel lidi přes řeku až do své smrti ( cca 250 n.l.).

Křesťané jej podle této události nazvaly „ten, který nese Krista - řecky Christo-forus. Jiná verze Kryštofova příběhu říká, že oné noci Ježíš ponořil Reproba do vody a pokřtil ho jménem Christophorus. Aby Kryštofa utvrdil ve víře, učinil Ježíš na jeho přání zázrak. Obr na jeho příkaz zasadil svou poutnickou hůl, o níž se opíral při přenášení, do země. Druhý den Kryštofova berla vykvetla a uzrály na ní plody.

 

 

V líčení dalších osudů pokřtěného služebníka Božího se legendy opět různí. Podle jedné z nich byl v Lykii při pronásledování křesťanů Kryštof zajat a na příkaz krále uvržen do vězení. Aby obrovského zajatce zkrotili, muselo být povoláno čtyři sta ozbrojenců. Kryštofa nutili, aby se zřekl své víry a sloužil králi, pak i mučili, ale on statečně odolával. Král se tedy pokusil zviklat jeho víru rafinovanějším způsobem. Nechal do jeho kobky přivést dvě krásné ženy pochybné pověsti, které mu měly poskytnout všechny světské radosti světa, aby změnit názor a pochopil, jaké příjemné chvíle ho čekají, když se zřekne víry. Dívky však pod Kryštofovým vlivem k velkému zděšení následovaly příkladu Máří Magdaleny a staly se křesťankami. Panovník tak nezískal odvážného a silného bojovníka na svou stranu, ale ještě přišel o dvě půvabné nevěstky.
Rozzuřen neúspěchem odsoudil Kryštofa k smrti. Čtyřicet lučištníků dostalo příkaz používat vězně jako živý terč. Avšak vystřelené šípy se buď zastavily ve vzduchu nebo se odrazily od jeho zmučeného těla. Stalo se však, že jeden z odražených šípů zasáhl krále do oka.
Kryštof zůstal bez jídla a vody uvázán několik dnů u kůlu a vojáci se marně snažili ho šípy popravit. Nakonec mučedník padl vyčerpáním k zemi. Protože se zvěsti o jeho odvaze a odhodlanosti rychle šířily, a mnoho králových přívrženců začalo reptat (někteří dokonce tajně přestoupili na křesťanství), rozhodl se král ukončit Kryštofův život co nejdříve. Kat dostal příkaz setnout mu za soumraku hlavu. Jeho hrob nebyl však nikdy nalezen.

 

 

 

Uctívání svatého Kryštofa se šířilo křesťanským světem od 5. století a ani 16. století a s ním spojená rozhodnutí tridentského koncilu, ho nemohly potlačit. Koncil při snaze skoncovat s uctíváním jednoho z nejpopulárnějších světců všech dob, svatého Kryštofa, u lidí neuspěl.
Teprve v roce 1969 byl křesťanský světec a mučedník, ochraňující po staletí poutníky na cestách - pro svou zcela nejistou historičnost - odstraněn ze všeobecně platného katolického církevního kalendáře. Z chrámů, kostelů a kaplí však zobrazení mohutného vousatého obra, nesoucího na ramenou přes říční brod malé dítě symbolizující Ježíše, stejně nikdy nevymizelo.

Kryštofovo zobrazení často doprovázel nápis Christofori sancti speciem quicumque tuetur illo namque die nulio langore tenetur - Kdokoli pohlédne na svatého Kryštofa, nebude v onen den přemožen žádnou slabostí.
Všeobecně se věřilo a dosud věří, že kdo se ráno podívá na Kryštofův obraz, bude ochráněn až do večera. Proto mívalo jeho zobrazení vždy velké rozměry, aby bylo ze všech stran dobře viditelné. Často obraz svatého Kryštofa zdobil vnější stěny kostelů. Poutníci na něj vrhali poslední pohled před tím, než opustili město a při vstupu do města býval Kryštofův obraz na stěně kostela to první, na čem spočinul jejich zrak. Pohled na obrázek svatého Kryštofa prý mohl nahradit zpověď a poslední pomazání, dvě nejdůležitější svátosti v životě křesťana před tím, než se odebere před tvář svého Stvořitele. To byl také jeden z důvodů, proč byla jeho podoba tak často zobrazována v časech soubojů, úkladných vražd a náhodných úmrtí na veřejně dostupných místech. Muži i ženy nosili medailónky se svatým Kryštofem našité na šatech nebo zavěšené na řetízku kolem krku.

Dodnes provází svatý Kryštof poutníky v Itálii; je tu považován za patrona motoristů a plakety s jeho vyobrazením zdobí rychlostní páky i palubní desky. Svatý Krištof je patronem Spojených států amerických. Pod jeho ochranou připlouvali na lodích v čase osidlování nového kontinentu přistěhovalci z Evropy, i všechny další vlny emigrantů běhen světové hospodářské krize i v době druhé světové války.

Dá se říci, že svatý Krištof toho má na starosti dost - je patronem řidičů, automobilistů, vorařů, lodníků, poutníků, cestujících, ale také horníků, tesařů, kloboučníků, zahrádkářů; je vzýván jako pomocník v nouzi. Ochraňuje také proti nákazám, moru, nebezpečí ohně a vody.

Svatý Kryštof je prý i vynikajícím pomocníkem při hledání pokladů. Zakopané zlato, stříbro a drahé kamení chránili strážní démoni a duchové, ohniví psi a kocouři, divocí koně a zuřiví býci. Kryštof byl jedním z patronů, které zaklínač při hledání pokladů vyzíval. Lidové čarodějnické knížky, prodávané dříve na každé pouti, se podle patrona poutníků nazývaly Kryštůfky (též Kryštofky). Svatý Kryštof také podle známého francouzského alchymisty a spisovatele esoterických pojednání Jeanna Luciena Fulcanelliho (1887 - 1932) významně souvisí i s alchymistickou symbolikou. Ovšem nikde jsem se nedozvěděla jak...

Křesťanský svět si tohoto svatého muže připomíná 24. července (spolu se svátkem svatého Jakuba). K jeho obrazům o tomto dni věřící přinášeli květiny a drobné dárky.
K nejlepším a nejzachovalejším zobrazením obra, který jednou nesl na svých ramenou tíhu celého světa, patří v našich zemích velkolepá freska svatého Kryštofa v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře a vyobrazení nacházející se v kostelech v Brandýse nad Labem, Horšově, Vyšším Brodu a Žirovnici.

 

 

S medailonky svatého Kryštofa se vydává na své cesty světem i v současné době mnoho řidičů, cestovatelů, turistů, a to jak věřících tak ateistů. Kryštofova kouzelná moc totiž nezná hranic a tak nás nikdy nepřestala doprovázet.


Zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

VEZA