wz

Dům "čarodějného"doktora Kittla potřetí - naděje na záchranu?

Znovu u Kittlova Burku

Silvestra roku 2004 jsem se skupinou přátel opět slavil v srdci Českého ráje, v Turnově. Nedalo mi, abych si na zpáteční cestě nezajel pár kilometrů a nenavštívil Krásnou s legendárním statkem doktora Kittla. Naposledy jsem tu byl v srpnu 2004, kdy se kolem statku začaly pomalu dávat věci do pohybu. Před budovou byl kontejner a okolí začalo jevit známky mírného stavebního ruchu. Nicméně vzhled budovy vyvolával tiché zoufalství a poněkud kacířské myšlenky - tohle přece už nikdo nemůže dát dohromady!

Naštěstí jsem se mýlil. Už z dálky byla vidět největší změna - střecha zakrytá obrovskými igelitovými plachtami a lešení kolem budovy. Na zdi pak bylo připevněno několik stránek papíru s textem opatřených igelitovými obaly. Ale nepříznivé povětrnostní podmínky vykonaly své a voda pronikla pod igelit a částečně způsobila nečitelnost textů. Proto jsem papíry ofotografoval a potom jsme se na počítači snažili dát textu původní smysl (díky VEZA za obětavé luštění a přepis !!!). Domnívám se, že neuškodí, když se materiály vynasnažím přinést na tomto místě v původním znění; byla by škoda, kdyby informace v nich  uvedené zapadly.

Některé části textu jsou skoro nebo zcela identické s texty v mých předchozích dvou článcích (Doktor Kittel v legendách i jako skutečný člověk a Opět u doktora Kittla a jeden malý zázrak k tomu); zřejmě jsme čerpali ze stejných zdrojů. Ale uvádím zde vše tak, jak bylo na Nový rok 2005 uvedeno přímo na Kittlově statku.

Kostel sv. Josefa, Nový rok 2005

Kostel sv. Josefa ...

Také na faře se opravuje střecha

... fara ...

Bílá studánka v bílém chladivém kabátu ze sněhu

... a josefská studánka - leden 2005


Pěnčín – Kittelův areál v Krásné 

Po létech, dočkám-li se toho,
budu se zase dívat ještě pozorněji,
po mě přijdou jiní a budou pokračovati.
Tam, kde jste dříve viděli jen málo
najednou po čase vidíte víc,
nacházíte jednu věc krásnější než druhou.
A tím spíše v kraji, ve kterém
po léta žijete, ve kterém jste se narodili,
v němž jste pevně zakotveni
a který vám bude vždy nejmilejší na světě.

Karel Vik

V této oblasti se setkáváme s typicky horskými, z velké části ještě roubenými stavbami a s daleko viditelným poutním kostelíkem na nejvyšším bodě obce. A hlavně s Burkem, mohutným patrovým roubeným sídlem slavného lékaře.

Počátky osidlování Pěnčína jsou ve velké míře zahaleny tajemstvím. Písemných zmínek o obci není mnoho. Najdeme pouze zmínky, které jsou zapsány perem místních kronikářů nebo v podobě legend podaných ústní formou z pokolení na pokolení.

Původní území samostatných obcí tvořilo rozhraní mezi obyvatelstvem české a německé národnosti. České obyvatelstvo bylo usazeno v obci Alšovice a Bratříkov, zatímco německé obyvatelstvo ovládlo Černou Studnici, Krásnou, Jistebsko, Huť a Pěnčín.

Dominantním prvkem spojujícím všechny osady mimo sklo je rozmístění osad při vstupu do Jizerských hor. Dalším spojujícím prvkem je kulisa Černostudničního hřebenu, který tvoří dominantu tomuto okolí. V prostoru dnešního Pěnčína bylo více jak 120 mačkáren skla a každá ve své podobě je vlastně stavebním originálem a spojuje je jedině název mačkárna skla (driketa).

Symbolem toho, co dnes osady spojuje a to je sklo, škola a samospráva.

Pěnčín je v současné době sídlem samosprávy. Obec Pěnčín je dnes tvořena sedmi částmi, které byly v minulosti samostatnými obcemi. Jsou to: Alšovice, Bratříkov, Huť, Jistebsko, Krásná, Dolní Černá Studnice a Pěnčín. Historie obce je díky jejich poloze na rozhraní několika panství rozdílná.

Pohled k Železnému Brodu


Obec Krásná

Obec se ve středověku jmenovala Šubrtovice, potom Šumburk-Jistebsko, a dnes se osada jmenuje Krásná a je součástí obce Pěnčín. Název vznikl volným překladem původního jména – v německé vlastivědné literatuře se často objevuje snaha prosadit představu, že osada založená na místě krásných rozhledů se jmenovala Schönburk. Osada je dodnes známá pod jménem Šumburk. Součástí obce Jistebsko je osada krásná, kterou proslavil její rodák, místní lékař a léčitel Jan Josef Kittel, zvaný „Faust Jizerských hor“, o němž koluje mnoho pověstí, v nichž nechybí ani pakt s ďáblem.

Johann Josef Kittel  (1704 – 1783) se narodil i zemřel v horské vesnici Šumburk pod Černostudničním hřebenem. Šumburk patřil farností do nedaleké české obce Bzí a v jejím kostele byl také Jan Kittel pokřtěn 13. února 1704. Jeho pradědeček Kašpar Kittel přišel jako ranhojič kolem roku 1643 do Jizerských hor a usadil se v Šumburku. Otec Jana Kittela žil v téže obci, jeho „zámečnická mast“ byla  starým a proslulým rodinným receptem.

Z celého rodu Kittelů byl Jan Josef nejslavnějším léčitelem, přesto ho němečtí badatelé marně hledali mezi mediky a absolventy pražské univerzity. Jan Kittel tedy získal pověst jako laický ranhojič, který se jen vlastní schopností, nadáním a rodovou zkušeností vyšvihl až na lékaře majitelů panství, hrabat Desfoursů, na odborníka, kterého šlechtici a měšťané zvali až do Prahy.

Postavil si v Šumburku mohutný dům podobný hradu čp.10, který dodnes stojí. U domu byla zahrádka s léčivými rostlinami, na dvoře jednoduchá nemocnice, v domě vlastní lékárna.

Jan Kittel se postaral i o školu a kostel pro svou rodnou obec. Téměř jen z vlastních prostředků nechal postavit kostel v letech 1756 – 1760, jeho majetek byl tedy zřejmě obrovský. Tehdy ještě neměl Šumburk vlastní farnost a Kittel žádal o její zřízení dopisem, který předal císaři Josefu II. při jeho průjezdu obcí roku 1779. Zdůvodňuje v něm nutnost zřízení samostatné fary pro obrovské území obcí Šumburk, Jistebska, Klíčnova, Kopaniny, Hutě, Maršovic, Pěnčína, Čížkovic a Dolní Černé Studnice. Roku 1782 bylo jeho žádosti vyhověno a prvním šumburským farářem se stal Kittelův syn Filip Jakub a u něho také dožil starý horský lékař svůj život. Chudý a slepý zemřel lékař Kittel, když před tím většinu svých peněz použil na rozkvět rodného Šumburku a na léčení horalů, od kterých nevymáhal honoráře. Zemřel rok po smrti své manželky,16. listopadu 1783.

Smrtí slavného lidového léčitele a hraběcího chirurga zmizela i sláva jizerskohorského Šumburku.

Nejslavnější událostí jakou Šumburk zažil byla velkolepá oslava Kittelovy zlaté svatby 25. února 1777, na kterou se sjely stovky lidí, šlechtici, duchovenstvo i zástupci panství a hostina byla velkolepá. Polní kuchyně vařily pro hosty, mezi nimiž bylo i šest ze sedmi dosud žijících Kittelových dětí, většinou již studovaných lékařů.

Pohled k Českému ráji


Obec Krásná a architektonická specifika

Pěnčín je sám svou polohou určen pro turistiku: nádherná expozice terénu, široké a daleké výhledy… Okolí Pěnčína je bohaté na památky, pamětihodnosti a ostatní činitelé cestovního ruchu. V horní části obce Krásná se nachází skupina budov, jejíž jádro tvoří památkově chráněné stavby kostela, fary a Kitttelova domu čp.10.

Hřbitov ...Kostel svatého Josefa je obklopen hřbitovem, který byl vybudován v roce 1783 a podle dobových materiálů je zde pochováno 28 příslušníků rodu Kittelů. V současné době je v prostorách hřbitova zachováno pět hrobů, dále pak dva kované kříže členů Kittelovy rodiny a náhrobky rodiny Römischovy.

Po levé straně kostela se nachází v roce 2003 zrekonstruovaná  studánka, dále socha svatého Josefa (ta byla bohužel v roce 2001 zcizena), barokní sloup (jde o významnou uměleckou památku barokní skulptury, zároveň o nejmonumentálnější  barokní sousoší v okrese jablonec nad Nisou) a fara - vše pochází z druhé poloviny 18.století.

Myšlénka na stavbu kostela se rodila dlouho, možná vznikla už v době, kdy se doktoru Kitttelovi narodil syn. Na počátku sedmileté války, tedy 12.července 1756? byl položen základní kámen ke stavbě šumburské svatyně.

Dům čp.19. bývalá fara je jednopatrová budova, která byla založena na půdorysu přibližně čtvercovém. Přízemí je zděné, patro roubené, valbová střecha kryta eternitem. Roubené patro je zčásti chráněno eternitem, zčásti starším šindelem. V hlavním průčelí je pět okenních os, uprostřed vstup do valené klenuté chodby. Pískovcové ostění vchodu je původní. Stavba pochází z druhé poloviny 18.století a je součástí areálu kostela svatého Josefa.

Socha svatého Josefa byla osazena po levé straně kostela a obklopená šesti kaštany. Pískovcová socha barokní řemeslné práce se stopami polychromie spočívala na dvou toskánských sloupech. Nedatovaná socha pochází z druhé poloviny 18.století a je součástí ochranného pásma kolem kostela svatého Josefa.


Kittelův dům

Mnozí z nás si při vyslovení jména Kittel vybaví velkou dřevěnou budovu stojící dosud pod malebným šumburským kostelíkem. Čtenáři Mikoláškovy knihy pověstí si vzpomenou na postavu zdobící obálku knihy – vysokého, štíhlého muže, který nastupuje s lékařskou brašnou do ďáblova kočáru nebo obrázek Kittelovy pracovny s lidskou kostrou, čarodějnou knihou a černým kocourem ležícím na stole. Ikdyž není jisté, zda měl Kittel černého kocoura, ale je jisté že měl dostatek peněz na to, aby mohl postavit nemocnici a kostel. Peníze jsou právě to, co v dnešní době Kittelovu domu i kostelu na první pohled chybí.

Překlad nad vchodem do domu - No.10

Domovní číslo (No.10); vpravo je vytesáno písmeno "K"  -  jako Kittel?

Letopočet 1765 - položení základního kamene?

Letopočet 1765 vytesaný do kamene nad vchodem

Kittelův dům stojí necelých sto metrů východně od kostela. Budova má obdélný tvar půdorysu, se západním rozšířením, další osou směřující zhruba ve směru sever – jih. Na dvorku před hlavním západním vstupem se sbíhají dvě cesty. Jedna od severozápadu, kde prochází mezi sousedním zděným domem a novostavbou rekreační chaty, na místě někdejší stodoly Kittelova domu, druhá od jihozápadu, kde odbočuje z cesty klesající od kostela a fary východním směrem k Pěnčínu. Tato cesta Rybníček vedle domuje na straně po svahu lemována jasany, na dvorku jsou mohutné kaštany a lípa, v zahradě východně od domu ovocné stromy, většinou přerostlé a neudržované. Před jižním průčelím domu jsou pískovcové sloupy – oplocení předzahrádky, ještě dále k jihu rybníček s břehy zpevněnými kamenným obložením.

Budova má celkem tři podlaží. V přízemí je zčásti roubená, zčásti zděná, v patře celá roubená, zbudována na obdélníkovém půdorysu a kryté mansardovou střechou, původně šindelovou, dnes eternitovou. Po celé délce severní strany domu probíhá zděné závětří. Okna domu jsou v úpravě asi z druhé poloviny 19. století.

Uvnitř je původní schodiště do patra, v patře pak řada obytných místností, upravených po městském způsobu.

Dům stojí na svahu, a proto je přízemí se vstupem na západní straně a na straně východní velice vysoko nad terénem a suterénní prostory jsou přístupné i z vnějšího prostoru.

Poslední nájemník odešel v roce 1974, a od té doby je dům prázdný.


Založení Kittelovské tradice a osobnost Jana Josefa Antonína Eleadara Kitttela

Nejproslulejším majitelem Kittelova domu, tzv. Burku, vzácné památky lidového stavitelství v podhůří Jizerských hor byl bezesporu její stavitel, doktor a lidový léčitel, postava pevně zaklíněná do večerních vyprávění i neuvěřitelné spousty pověstí a mýtů autor jedinečného herbáře i řady léčitelských praktik, malíř, aktivizátor kulturního dění – Jan Josef Antonín Eleadár Kitttel.

Základem jeho úspěchu byla neúnavná píle a stálé studium knih. V pětadvaceti letech schovával knihy před inkvizitory, kteří nekompromisně konfiskovali spisy obsažené v objemném Koniášově seznamu. od krajského grémia v Mladé Boleslavi měl snad obdržet „Attestat Incorporationis et Approbationis“, čímž získal hodnost chirurga, s nímž měl možnost ucházet se o povolání lékaře například na nějakém panství. V roce 1723 se čtyřiadvacetiletý Jan Josef oženil ve smržovském kostele s Annou Marií, dcerou Paula Günthera, raziče skla z Kokonína. Žili spolu jedenapadesát let, dočkali se dospělosti sedmi z dvanácti dětí, jejich svateb, úspěchů i pádů, dělili svou lásku mezi mnoho vnuků, truchlili nad těmi kteří předčasně zemřeli, radovali se ze štěstí mladých párů.

I když Kittel léčil mnoho nemocných na dálku na základě vzorku moče, často vyjížděl za svými pacienty a to i za nepohody a po špatných cestách.

V kruté zimě roku 1738 se málem stal obětí svého těžkého povolání. na cestě za nemocným přes zamrzlé Labe nedaleko Vrchlabí se pod ním probořil led. Nachladil se a dlouho zápasil s nemocí, zdálo se, že jí podlehne. Zvítězila silná vůle a lékařská zkušenost, ale původní fyzická síla a zdatnost se mu již nikdy nevrátily. Ve dvaačtyřiceti usilovně zdolával hrůznou epidemii, při níž v okolí vymíraly celé rodiny. Lékař ani jeho nejbližší nákaze nepodlehli.

Jan Josef Antonín Eleadár Kitttel byl požehnáním celého kraje. Sám neměl žádné bohatství a všechny milodary věnoval na uskutečnění svého snu – stavbu kostela. Dne 15. září 1779 požádal Kittel císaře Josefa II. o zřízení farnosti v Šumburku. V písemnostech se připomíná, že císař na své cestě roku 1771 poznal chudobu obyvatel zdejšího podhůří, odlehlost obcí a nesnáze při cestování po místních cestách. Připomněl i to, že zdejší lid má jen vzácnou možnost účastnit se mešních svátostí. Žádost ležela ve Vídni několik let. Největší přání téměř slepého „zázračného“ doktora se splnilo. Dvorským dekretem ze 7.prosince 1782 se šumburská lokalita stala farní vsí a prvním farářem byl ustanoven jeho syn Filip Jakub, uvedený do úřadu v den otcových 79. narozenin. K farnosti Šumburk patřila Dolní Černá Studnice, Jistebsko, Čížkovice, Maršovice, Dalešice, Klíčnov, Kopanina, Pěnčín a Huť.

Císař Josef II. se ve svém cestovním deníku zmiňuje o slavném doktorovi, který je velmi starý, ale krásně léčí. (Klára Hoffmanová.: Vrdlouhání aneb prauda o zázračným uzdravování, strana 15). Důvěra v jeho léčitelské schopnosti byla neomezená a mezi lidmi kolovalo rčení: „Komu Knittel nepomůže, tomu už nepomůže nikdo“. Jeho věhlas se rychle rozšířil. V květnu 1772 byl dokonce vyslán posel z Hrubého Rohozce s předpisy a léky starého Knittela k hraběti Karlu Josefu Desfours do Prahy.

Slavností kraje byla Knittelova zlatá svatba roku 1777, po které necelý rok zemřela Anna Marie, manželka doktora Kittela. „Ve výroční den císařovy návštěvy, 15.září 1783 byly oba zvony posvěceny a zavěšeny ve věži a dva měsíce, aby  medicinae  peretisimus chirurgus  zemřel, kdy předtím většinu peněz dal na rozkvět rodného Šumburku a na léčení horalů, od kterých nevymáhal honoráře. Do osmdesátých narozenin mu chybělo osmdesát dnů.“ (Schejbal J.V., Schejbalová V.: Krajem skla a bižutérie, strana 72.)

Zemřel 16.listopadu 1783 a v té chvíli všichni věděli, co řekl před smrtí slepý jizersko horský doktor: „Až umru a kohouti nezpívají, jsem na věky ztracen. Ozvou-li se pak, děkujte Bohu, jsem zachráněn, nežil jsem nadarmo!“ Jeho  pohřbu se zúčastnilo jedenadvacet kněžích, šlechta, vděční pacienti a nepřehledný zástup obyvatel okolních vsí.


Prognózy dalších osudů

Historických památek, které jsou chráněny památkovým zákonem najdeme v obci Pěnčín hned několik: roubené stavení čp.30 v Bratříkově, Památník sklářské hutě v Huti, areál kostela svatého Josefa, samotný kostel, hřbitov, ohradní zeď hřbitova, studánka, morový sloup před farou, socha svatého Josefa, fara čp.9., Kittelův dům a hostinec U kaštanu čp. 37 v Krásné. 

Současný politování hodný stav cenných historických památek je do značné míry způsoben jejich nynějšími majiteli. Příkladem je Kittelův dům. V roce 1971 Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, atelier 06, detašované pracoviště v Litoměřicích vypracovalo opatření pro záchranu Kittelova domu. Měl zde být zřízen Domov důchodců, ale k naplnění projektu nedošlo. Poté dům koupila firma Metrostav a měl zde vzniknout rekreační objekt Metrostavu. Pražská firma narazila, na svou dobu oprávněný, odpor Ústavu památkové péče v Jablonci nad Nisou. V té době se budova ještě nenacházela v takovém stavu, v jakém ji můžeme vidět dnes. Ústav památkové péče v Jablonci nad Nisou se snažil zachovat její jedinečnou historickou podobu. Po roce 1990 byl dům vrácen Obecnímu úřadu v Pěnčíně a ten jej následně prodává česko-švýcarské firmě, majitelem je český emigrant, ale od této doby se vlastně nic neděje. Zahraniční firma zde chtěla zřídit ubytovací zařízení pro zahraniční návštěvníky a požadovala dále i zakoupení dnešního hostince, kde zamýšlela zřídit kuchyň pro návštěvníky. ve své době byl tento záměr hodně podporován a to nejen tehdejšími funkcionáři Obecního úřadu v Pěnčíně.

Již třináct let chátrá kulturní památka Kittelův dům. Obec Pěnčín se jí snaží zachránit a zdá se, že se celá kausa posunula o krok vpřed. Pěnčín s památkáři bojuje o záchranu Kittelova domu, který vlastní od roku 18990 soukromá firma Antonína Maška. ten se však o objekt nestará a ten je nyní v havarijním stavu. Dlouho se již jedná o možnost jeho záchrany. Proběhla další jednání, dům posoudil statik a vypracoval návrh na jeho záchranu. (Ing. Karel Fentyš, CSc, 2003). Zdi jsou částečně zhroucené, ale dala by se zajistit střecha. Nejdůležitějším krokem je získat dům zpět.

Kvůli tomu, že se vlastník o Kittelův dům nestaral, mu bylo uděleno několik pokut, ty však nebyly uhrazeny. Obec Pěnčín několikrát jednala o zpětném odkoupení domu, i  přesto, že bude nutné do něj investovat nemalé prostředky. Zastupitelstvo obce vyčlenilo na rok 2004 osmsettisíc korun a počítá s tím, že budou investovány do rekonstrukce Kittelova domu. Můžeme jen doufat, že finančně pomůže i stát. To vše byla situace do 19.března 2004. Tento den je po urputných jednáních s majitelem sepsána nová kupní smlouva, která registrací u Katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou z dubna 2004 stvrzuje přechod domu a jeho přilehlých pozemků zpět na obec Pěnčín. Úspěšná byla i snaha obce o získání příspěvku na záchranu z Programu architektonického dědictví.

Je podepsána smlouva o dílo a vzkříšení našeho bájného domu může začít!
Děkuji všem kteří pomohli a věřili.


Závěrem

Památky stojící v přírodě volají po zvláště citlivém přístupu; jsou vydány napospas nepohodě, nejednou překážejí současným požadavkům urbanistickým, nemohou se bránit následkům nevědomosti a vandalismu. Ale v posledních letech nalézají mezi naší veřejností stále více příznivců, kteří usilují o jejich obnovu a ochranu nejrůznějšími formami. Vedle státní památkové péče je třeba připomenout zejména velký kulturní přínos chalupářského hnutí, které zachránilo mnoho objektů lidové architektury před demolicí a nevhodnými stavebními zásahy.

Samotná budova Kittelova domu je největší památka svého druhu v nově vzniklém Libereckém kraji a dokonce v rámci Evropské unie nemá obdobu co do velikosti zastavěné plochy u tohoto druhu stavby.

Richard Hübel, starosta obce Pěnčín,
ve spolupráci s Mgr. Monikou Dymlovou, autorkou práce „Památky obce Pěnčín“ – duben 2004.

Tolik z dokumentů vystavených na  domě


Práce se rozbíhají

Stavba povolena !Dne 27. srpna 2004 vydal Městský úřad Železný Brod rozhodnutí, na jehož podkladě se povolují záchranné práce spojené s celkovou opravou nosné konstrukce krovu a kompletní obnovou střešního pláště. Při tom musí být zachována původní tesařská vazba a rozsah zachování původních dochovaných tesařských prvků musí být v rámci pravidelných kontrolních dnů odsouhlasen orgány památkové péče. Nová střešní krytina bude zhotovena ze štípané břidlice čtvercového formátu a kladena v šikmo stoupajících řadách na nové bednění.

V Rozhodnutí se píše mimo jiné: Objekt patří k významným dokladům historie regionu z 18. století. Jedná se o patrovou roubenou stavbu, která se postojem předchozího vlastníka dostala do havarijního stavu a řada konstrukcí hrozila zřícením a tím i možností ztráty této kulturní památky. Z tohoto důvodu byla obnova zahájena provedením nezbytných zabezpečovacích prací ...

Události nyní nabírají obrátky; již dne 31.8. 2004 je Stavebním úřadem MÚ v Železném Brodu vydáno obci Pěnčín stavební povolení na I. etapu opravy Kittelova domu - střecha. Podle něj bude oprava provedena ve dvou fázích.

Nejprve bude krov osazen na provizorní zajišťovací konstrukci. Podle požadávků statika pak bude provedena oprava tesařských konstrukcí a bednění a poté položena provizorní krytina.

Ve druhé etapě bude střecha osazena na konstrukci patra. Po opravě dřevěných konstrukcí přízemí a patra bude položena definitivní, břidlicová krytina.

Stav domu na samém začátku roku 2005 vidíte na obrázcích. Je to na první pohled ruina, ale pro toho, kdo dům viděl řekněme v létě 2003 - skoro zázrak.

Pevně doufám, že se na Kittlův dům časem znovu podívám a budu vám moci tlumočit další a ještě příznivější zprávy. Držíme všechny palce, aby počáteční elán vydržel, aby se někde nenašel někdo, kdo bude chtít dílo zmařit a hlavně - aby předčasně nevyschl finanční zdroj živící celou tu krásnou myšlenku. Z obrázků vidíte, že nutnost rekonstrukce  není "za pět minut dvanáct", ale už spíše "pár minut po dvanácté". Snad je to poslední zázračný čin legendárního doktora, kterým dům podržel ještě 232 let po své smrti ... každopádně však také doklad solidní a nevšedně kvalitní řemeslné práce našich předků. Byla by jí škoda nezachovat ještě pro pár dalších generací.

Doktor Kittel v dětských představách


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

JL