wz

Doktor Kittel v legendách i jako skutečný člověk

Už jste někdy slyšeli jména Faust Jizerských hor, severočeský Faust, černokněžník ze Šumburku, či třeba ďáblův doktor ? Za všemi těmito přízvisky se skrývá jediná osobnost - výjimečný ranhojič, lékař a především člověk - Jan Josef Antonín Eleazar Kittel. Žil v 18. století na jižní straně hřebenu Černé Studnice v tehdejším Šumburku (dnes se obec jmenuje Krásná). Obestírala ho řada legend a pověstí - prý za svými pacienty létal na čarodějném plášti, vyléčil všechno a každého, znal číst v tajemných čarodějných knihách... Aby získal tuto moc a hlavně umění úspěšně léčit, spolčil se prý s ďáblem, který mu za úpis duše předal mnohá tajemství, především pak kvítek zázračné rostliny všehoj.

Tajemný doktor Kittel dodnes vzněcuje obrazotvornost, především ale představuje  životní příběh skutečného člověka, který vlastní pílí dokázal zúročit svůj talent, rozvinout léčebné praktiky a přírodní zkušenosti získávané od svých předků - vesnických ranhojičů.

Tenhle článeček je snad trochu dlouhý. Takže, pokud vás zajímá jen něco, můžete si přečíst rovnou:


Nejprve legenda ...

Přestože letos (2003) uplyne od smrti doktora Kittla "pouhých" 220 let, stal se jeho život již námětem mnoha povídek, básní, divadelních her a národopisných studií. Dokonce i slavná pěvkyně Ema Destinová o něm napsala loutkohru. Čím tajemný doktor dokázal lidi tak zaujmout? Zřejmě je to tím, že legenda o doktoru Kittlovi má faustovské ladění. Jeho léčebné úspěchy si mnozí vysvětlovali tím, že se, podobně jako Faust, upsal vlastní krví ďáblu. Padesát let bude úspěšně léčit a poté propadne jeho duše peklu. Požadavek Kittlem ďáblu kladený  byl jediný - nesmí mu při léčení zemřít ani jediný pacient! To mu ďábel samozřejmě slíbil splnit a jako přídavek ke smlouvě doktorovi věnoval dva neobvyklé dary.

Mimochodem - je možné, ale není to dosud prokázáno, že jeden ze synů doktora Kittla byl dědečkem Emy Destinové.

Jedním byl kvítek rostlinky všehoj, která pomáhala proti všem nemocem. Kvítek všehoje si ale prý musel vzít ze zubů podivného hada, který před ním lezl přes lesní cestu.

Druhým byl kouzelný černý plášť s červenou podšívkou, který Kittlovi umožňoval létat. Ten by se i dnešnímu doktorovi hodil - především ve sněhových závějích, při cestách za nemocnými v horských samotách.

Padesát let pomalu uběhlo a přiblížil se termín vypršení pekelné smlouvy. Kittel, jak už to tak bývá přemýšlel, jak se krutému osudu vyhnout. Naštěstí se jakoby zázrakem objevil moudrý poustevník. Ten mu poradil, aby nechal v obci postavit kostel. To Kittel opravdu udělal a tím odvrátil svůj smutný konec v plamenech pekelných.

Hovoří fakta ...

Poblíž Jablonce nad Nisou, pod Černou Studnicí na okraji pásu Jizerských hor, leží obec Krásná. Nejmenuje se tak odjakživa, její jméno prodělalo na tak malou obec pozoruhodný počet změn. Není divu, odráží se tu národnostní vývoj osídlení na pomezí Čech, Polska a Německa. Do roku 1648 měla Krásná české jméno Šubrtovice, později byla přejmenována na polsky znějící Ssubertowicze a ještě později nesla německé názvy Ssumburgk, Schoenberg či Schumburk; pro českou část obyvatel prostě Šumburk. Dnešní název - Krásná - snad vznikl z německého Schoenberk, ale je to jen dohad. A právě do tehdejšího Šumburku v první polovině 17. století (kolem roku 1648) přivedl majitel zdejšího panství, hrabě Defours, prvního z lékařské generace rodiny Kittlů; jmenoval se Kaspar. Jeho příjmení se dnes píše Kittel nebo ještě víc počeštěně Kytl, ale můžete se s ním také setkat ve tvaru Khüttl nebo Kietel.

Pozn. - jména osob figurujících v našem povídání jsou počeštěná. Ve své době se používala v německé podobě, takže místo Jan byste se setkali se zápisem Johann a podobně.

Kaspar Kittel byl ranhojičem a byl pro svou lékařskou dovednost mezi obyvateli Šumburku i okolních horských obcí velmi uznáván. Během svého života zplodil jedenáct potomků. Byl dvakrát ženat; jeho první manželka se jmenovala Margareta a druhá Anna; ta byla vdovou po známém skláři Wanderovi. Kaspar zemřel jako vážený muž v roce 1675.

Přestože Kaspar měl 11 dětí, jeho profesi převzal jen jediný syn; jeho jméno bylo Melchior Jan Antonín. Přestože byl snad původně (nebo i současně?) zámečníkem, věnoval se hlavně lékařskému řemeslu. Početností své rodiny předčil ještě svého otce - z jeho dvou manželství vzešlo 14 dětí! Snad tedy proto, aby tak početnou rodinu uživil, si vedle léčení musel přivydělávat i zámečnictvím.

Ze čtrnácti potomků Melchiora Jana Antonína se lékařství věnovali dva synové - Jan Josef Antonín Eleazar a Ignác Kašpar Antonín. Druhý z nich úspěšně léčil a vedl v Šumburku lékárnu, my se ovšem budeme zajímat o Jana Eleazara, neboť především on svým lékařským uměním proslavil jméno Kittlů v širém okolí a pověsti a legendy o jeho životě přetrvaly až do dnešní doby.

Druhorozený Jan Josef Antonín Eleazar Kittel se narodil v Šumburku 7. prosince 1703 a byl pokřtěn 13. prosince 1704 v české obci Bzí. V té době totiž neměl Šumburk vlastní kostel a na mši i jiné církevní obřady museli jeho obyvatelé i horalé z okolí docházet velmi daleko, mnohdy i několik hodin. Není známo, že by Jan Eleazar absolvoval universitní lékařská studia a získal oficiální doktorský titul - alespoň v záznamech o absolventech pražské univerzity jeho jméno nikde nefiguruje. Dá se proto předpokládat, že lékařské umění poznával v praxi u svého otce a vědomosti si rozšiřoval soustavným studiem knih, které si přivážel až z Prahy. Jeho knihovna prý byla pozoruhodná. Mezi jeho knihami prý byl i svazek nadepsaný "Magia naturalis et innaturalis", pocházející prý od samotného doktora Johannese Fausta.

Aby sám mohl léčit, měl se údajně podrobit zkouškám před krajským grémiem v Mladé Boleslavi, kde po jejich úspěšném složení kandidát získával Attestat Incorporationis et Approbationis. Tímto atestem získaná hodnost chirurga dávala již možnost ucházet se o povolání lékaře. Také Jan Eleazar se stal osobním lékařem hrabat Defoursů, kteří v té době sídlili na zámku Hrubý Rohozec poblíž Turnova. Již v té době dosahoval v léčení takových úspěchů, že si jeho služeb žádaly i známé osobnosti z Prahy.

Doktor Kittel byl prý mohutného vzrůstu a byl silný a vytrvalý. Měl to skutečně zapotřebí, neboť za svými pacienty musel po horách putovat desítky kilometrů. Legendy jej zobrazují na rychlém koni, oděného v dlouhý, volný černý plášť. Zde zřejmě pramení známé pověsti o jeho létajícím plášti. Vysvětlení  však je zřejmě bohužel prozaické - i když takový létající plášť by horský doktor potřeboval i dnes. Jan Josef totiž patřil ke třetímu řádu Františkánů, založenému právě pro službu nemocným. Charakteristickým oděvem jeho příslušníků byl právě dlouhý plášť, barvy ovšem hnědé. Svůj plášť prý ani doktor Kittel nikdy neodkládal a často v něm navštěvoval františkánský klášter v Turnově. I jméno Eleazar si doktor Kittel zřejmě přidal až později, po františkány uctívaném světci Eleazarovi z Ariana.

K legendárnímu Kittlovu plášti se připisuje jedna historka, která by nám mohla leccos říci i dnes. Když jednou byl doktor Kittel povolán do Prahy léčit jistého hraběte, přijel k němu, jak jinak, ve svém ošumělém plášti. Sluhové ho takto oblečeného odmítli k hraběti uvést. Musel se převléci do honosného pláště, který pro něj vybrali z hraběcího šatníku. Kittel vešel k nemocnému, mlčel a díval se na půjčený plášť. Když mlčení nějakou chvíli trvalo, ptal se pacient, co jako tohle znamená? Kittel odvětil, že čeká až plášť začne léčit místo něj, když je důležitější než lékař sám. Hrabě se prý zasmál, Kittel si mohl vzít svůj plášť a svého pacienta řádně vyšetřit.
I tento krátký příběh se připisuje řadě různých osobností, zejména lékařů.

V roce 1927 se Jan Eleazar oženil s Annou Marií Güntherovou, dcerou brusiče skla z Kokonína. Také on navázal na rodinné tradice a se svou ženou vychovávali tucet dětí (podle jiného pramene plných patnáct, jinde se zase uvádí "jen" sedm). Pro početnou rodinu, ale i pro výkon svého povolání vystavěl koncem čtyřicátých let v Šumburku dům (dnes čp. 10), který vešel do povědomí lidí pod jménem Burg - snad proto, že to byla na svou dobu  stavba honosná, budící dojem panského sídla. Roubená patrová stavba s mansardami v šindelové střeše působí dodnes i ve své zchátralosti opravdu impozantním dojmem. Zdá se tedy, že doktor Kittel na tom nebyl majetkově nijak špatně. Přesto však nikterak nezpychl a proslul, dnešními slovy řečeno, jako lékař-lidumil. Chudé nemocné horaly totiž často léčil bez nároku na odměnu. Možná vás zaujme, že tehdejší lékaři neprováděli zubařské zákroky (od toho byli kováři) ani porody (ty příslušely porodním bábám).


Jeden z mála dochovaných zápisů o Kittlově lékařském působení je z roku 1733 a praví se v něm:

Doktor Kittel ošetřil ženu bedřichovského rychtáře Hännische, kterou na sv.Michala roku 1733 srazil k zemi a pošlapal před domem lučanského rychtáře Posselta patnáctiletý syn téhož rychtáře, čímž jí vymknul ruku a zlomil krční obratle. Doktor Kittel ze Šumburku - speciálně dobrý přítel a švarg Hännischův - opět pomohl ruku usadit na své místo.

V archivu zámku Hrubý Rohozec u Turnova se také zachoval záznam, podle kterého Dr. Kytl účtoval hraběnce Karolině Defours 150 zlatých za dvacetiletou léčbu.


Součástí Kittlova domu bylo i sanatorium. Dodnes je vidět, že v domě bylo k výkonu lékařského povolání vše potřebné; byla tu pracovna (v dnešním pojetí tedy ordinace), místnosti pro přípravu léků a dokonce i pokoje pro pacienty (tedy svým způsobem dokonce nemocnice) a hosty; snad tu byla i pitevna. V pracovně měl prý doktor lidskou kostru; snad i zde tedy mají pramen pověsti o jeho spolku s ďáblem - u pověrčivých horalů se samozřejmě nebylo čemu divit. U domu doktor zřídil zahrádku, kde pěstoval léčivé byliny a dokonce si zde nechal pro tyto účely zřídil i skleník. Vedle kostela je dodnes zachovaná studánka svatého Josefa. Její léčivou vodou Kittel používal k vodoléčbě - pacienti se ve vodě, která je mírně radioaktivní, omývali a koupali; v domě byly k tomuto účelu k dispozici dokonce i vany. Důležité bylo sklepení domu. Kittel se tu prý věnoval praktické magii a lidé si povídali o tom, že se ve své tajné laboratoři pokouší vyrobit elixír života.

Lékařský věhlas Kittlův měl nepřímý důsledek i na růst vzdělanosti v okolí. Léčil se u něj totiž dvorní vychovatel a vzdělaný kněz z Vídně, Wenzel Wiesner, který v Šumburku nakonec zůstal a vyučoval místní děti.

Také další čin doktora Kittla nepřímo podnítil lidskou obrazotvornost o lékařově spolku s ďáblem . Aby horalé (a zvláště pak vzácní Kittlovi hosté) nemuseli putovat za bohoslužbami do několik kilometrů vzdáleného farního kostela ve Bzí, rozhodl se doktor vybudovat z vlastních prostředků a z darů uzdravených v Šumburku kostel. Barokní stavba byla dokončena v roce 1760 a zasvěcena sv. Josefu. Kostel krytý šindelem se zachoval v dobrém stavu dodnes. Součástí interiéru kostela jsou i tak zvané Svaté schody. Takové schody, po kterých se na znamení pokory stoupá po kolenou, bývají spíše součástí velkých poutních míst; najít je můžete například ve velkém areálu kláštera na Svaté hoře nad obcí Králíky. Říká se, že schody byly postaveny na paměť události, která se stala Kittlovi málem osudnou. V roce 1738 se při cestě za pacientem do Herlíkovic u Vrchlabí probořil do zamrzlého Labe. V důsledku prochladnutí v ledové vodě vážně onemocněl a dlouho bojoval o život. Uzdravil se, ale nikdy už prý nedosáhl své původní fyzické kondice. Lékařského věhlasu doktorova se však tato nemilá událost naštěstí nedotkla. Schody mají osmadvacet stupňů a páter Wiesner, který se stal prvním šumburským kaplanem, do nich vložil ostatky svatých. Pod kostelem nechal Kittel v roce 1763 vybudovat rodinnou hrobku. Ta se za dva roky stala místem posledního odpočinku kaplana Wiesnera. Kostelní krypta byla údajně propojena s domem podzemní chodbou.


O vzniku Svatých schodů se ale vypráví i jedna známá pověst, která je již z oblasti faustovských legend.

Podle ní jednou Kittel natolik spěchal za nemocným do Prahy, že na stole nechal otevřenou svou čarodějnou knihu. Do místnosti se dostaly doktorovy děti a začaly z knihy předčítat - aniž samozřejmě čemukoliv rozuměly. Po chvíli se do místnosti začali slétat krkavci, bylo jich čím dál tím více a hrozilo, že děti uklovají. Kittel byl mezitím v Praze jat zlou předtuchou a rychle se pomocí svého kouzelného pláště vrátil. Poručil krkavcům - ve skutečnosti přestrojeným ďáblům - stavět opodál kamenné zídky (stojí tu dodnes). Získal tím čas a začal z knihy citovaná slova číst pozpátku - a krkavci zmizeli. Říká se, že schody byly postaveny na paměť této události z vděku, že vše dobře skončilo ...

Obdobná pověst se ale připisuje i mnoha jiným čarodějům; tak například podle obdobné události dostal své jméno i skalní hrad Vranov nad Malou Skálou ... Je fakt, že je v tom skryto velké moudro - lehkomyslné obcování se Silami, které se pak vymknou z rukou, se prostě nevyplácí. Ať je to již magie, ať se pod tím slovem rozumí cokoliv nebo třeba elektrická zásuvka, kterou zvědavé dítě prozkoumává pomocí hřebíku.


Kolem roku 1770 byla vedle kostela postavena dodnes zachovalá a svému účelu sloužící fara a vysvěcen hřbitov. Kittel také nechal vybudovat školu, ta se však nedochovala. Před farou stojí velký morový sloup Nejsvětější trojice, který je dílem pražského sochaře a řezbáře Josefa Jana Lederera. Ten nechal roku 1772 vztyčit rovněž doktor Kittel; důvodem byla děsivá morová epidemie, jíž padlo jen v Čechách za oběť téměř 450 tisíc lidí.

Roku 1772 se také do Šumburku vrátil Kittelův syn Filip Jakub, který ukončil teologická studia v Hradci Králové a byl právě vysvěcen na kněze. Mohl tedy ihned za zemřelého pátera Wiesnera převzít šumburskou faru. O další rozvoj duchovního života v Šumburku a okolí se zasloužil osobně dokonce císař Josef II., který tudy 15. září 1779 projížděl z Jilemnice do Liberce. Věhlas Kittlův pronikl až k samotnému panovníkovi, který si nenechal ujít příležitost k osobnímu setkání s populárním lékařem. Kittel využil této příležitosti, aby císaři předal dopis se žádostí o povýšení zdejšího kostela na farní.


V dopise se píše:

... Jeho Veličenstvo již při svých předchozích cestách samo shlédlo těžký život horalů ...
a zdůvodňuje se zřízení nové samostatné fary v Šumburku pro okolí zahrnující obce Dalešice, Jistebsko, Klíčnov, Kopanina, Hutě, Maršovice, Pěnčín, Čížovice a Dolní Černá Studnice i slovy:
... v krutém zimním čase, jaký panuje v těchto nejdrsnějších českých Krkonoších, je zdejším obyvatelům zatěžko starat se nejen o obživu těla, ale i o občerstvení duší, protože odlehlost obcí od příbytků Božích a nepřístupné drsné hory i sněhem naplněná údolí způsobují, že množství jen nedostatečně oděných lidí se musí vzdávat svých bohoslužeb. ...
Kittel se tak nepřímo odvolával na císařské výnosy z let 1733 a1762, podle kterých měla mít každá obec vzdálená od nejbližšího kostela více než jednu hodinu cesty, svůj vlastní kostel.


 Žádosti bylo vyhověno a v den doktorových devětasedmdesátých narozenin byla dvorským dekretem zřízena v Šumburku farnost.

Josef II. si do svého cestovního deníku poznamenal:

Od Šumberka přehlédne se celá krajina na vše strany; také jest zde proslulý doktor, který jest velmi stár, ale výtečně prý nemocné léčí a hojí (překlad Český lid VII.1898, str. 166).

Prvním farářem se v Šumburku stal Filip Jakub, který se také postaral o ulití dvou zvonů. Zvony byly zhotoveny a po posvěcení usazeny do věže kostela 15. září 1783. O pouhé dva měsíce později zněly jejich tóny doktoru Kittlovi na poslední cestu. Pohřeb slavného lékaře se stal velkou událostí pro celý kraj. Vyprovázelo jej jednadvacet kněží spolu s příslušníky šlechty a zástupy obyvatel vděčících lékaři za své zdraví i za všechno, co udělal pro rozkvět obce a širého okolí. Zvony se bohužel do dnešní doby nedochovaly. Jako mnohé jiné je potkal smutný osud, když byly za války roztaveny, neboť dělostřelectvo si žádalo jejich bronzu... Smrtí Kittlovou zmizela i sláva Šumburku.


Z Kroniky obce Zásada

Roku 1779, 13. března umírá zásadský rychtář Jan Šourek. Rozloučit se s ním přišli zástupy lidí, vrchnost navarovská, kněží. Pohřben byl v hrobce zásadské kaple vedle své manželky Anny.
Ještě 2 roky před svou smrtí v roce 1777 se rychtář Jan Šourek zúčastnil tehdy velké společenské události, proslulý šumburský lékař, jemuž se říkalo šumburský doktor Faust, vlastním jménem Jan Josef Antonín Eleazar Kittel slavil s manželkou Annou Marií Zlatou svatbu. Jan Šourek vykonával tehdy čestný úřad, tchána ženichova. Na svatbě byl přítomen i majitel navarovského panství Joachim Philip von Ehrenburg (Zatím co rychtář Šourek na svůj náklad poskytl k této slavnosti jídlo a pití, navarovský pán J. P. Ehrenburg dal k dispozici pouze kuchaře.)


Pozoruhodný byl tedy život Jana Eleazara Kittla - lékaře. Pozoruhodné je ale i to, jak se dokázal postarat o věci budoucí. Svým synům totiž umožnil univerzitní studia, což jistě byla věc v té době velice nákladná. Není divu, že i tím byla posílena faustovská legenda. Opět se tu dere do popředí otázka, která vás asi zákonitě ihned napadne. Kde na to všechno bral Kittel prostředky, které nemohl přece získat léčením chudých horalů? Byly tak štědré odměny jeho pacientů z vysokých vrstev? Posuďte sami:

Krátce se zastavme u Kajetána Ferdinanda. Dochoval se totiž zajímavý úřední příkaz hraběte Quido Harracha. V něm nařizuje nově jmenovanému chirurgu Kajetánovi Kittelovi, aby veškeré zámožné i chudé ošetřoval a jilemnickému lékaři o nich zprávu podával. Věřte nebo ne, "zlý feudál" hrabě Harrach na svém panství zavedl pro nemajetné bezplatnou lékařskou péči. Psal se rok 1758 a my si - o téměř 250 let později můžeme jen povzdechnout...


Doktor Kittel ve službách hraběte Harracha

Arnošt Quido, říšský hrabě z Harrachů a na Roravě, "nejvyšší dědičný zemský podkoní v Rakousích pod a nad Enží, c. k. skutečný komoří a tajný rada atd." (1723 - 1783), se vlády na panství ujal r. 1749, byl pánem velmi podnikavým a zdá se, že i velmi lidským. Podporoval plátenictví, železářství, péči o lesy, rozumnou těžbu a plavbu dřeva, nové prvky vnesl do zemědělství, ale o tom všem později. K počinům, jež si i po letech zaslouží náš obdiv, patří péče o poddané. V roce 1758, v době sedmileté války, kdy obyvatelstvo velmi strádalo, vydal pozoruhodné instrukce. Nejvíce postižené poddané rozdělil do tří tříd.

Citujme z dopisu hraběte Arnošta Quido Harracha z 18.února 1758 svému vrchnostenskému úřadu:

... Nejprve buďtež poddaní ve tři třídy rozděleni, a sice ve třídu bídných nemocných, kteří žádné pomoci odnikud se nadíti nemohou. Dále takových, kteří sice zdrávi jsou, ale přitom neschopni, aby se úplně vyživiti mohli. Dále zdravých a práce schopných, kteří ale pro nedostatek zaměstnání nouzi trpí.

První třídě podle dalších instrukcí musí být neprodleně přispěno na pomoc. Nově ustanovený chirurgus Kittel budiž ihned na naše panství povolán, od vesnice k vesnici vysílán, a jemu rozkázáno, aby zámožnější i chudé nemocné vyšetřoval, starému jilemnickému lékaři o všem zprávy podával a s ním se dorozuměv, bez průtahů potřebné léky předepsal, které se okamžitě zvláštními posly do vesnice farářům a kde farářů není, rychtářům a učitelům rozesílati mají.  Při každém léku budiž dopodrobna udáno, kterému z nemocných se podati a jakým způsobem se ho upotřebiti má. Všechny léky, které chudým podávány budou a ti je zaplatiti nemohou, buďtež z mého důchodu zapraveny.

Chudí a opuštění druhé třídy denně dostanou 1/2 libry masa (evidenci a rozdělování zajistí faráři).ti, kdo již maso požívat nemohou, dostanou alespoň řádnou masnou polévku. Maso bude podáváno místo chleba proto, že nemocným a slabým lépe prospěje a vzhledem k všeobecnému nedostatku obilí bude lacinější než chléb. Ostatně snížení počtu kusů dobytka zamezí jeho hladovění a v budoucnu stejně neodvratné, leč již nevýhodné porážce. Protože by bylo obtížné zasílat maso z Jilemnice, budou každého týdne některé neužitečné kusy na vesnicích poraženy a nahradí se lepšími kusy vrchnostenskými. Také povinné poddanské dodávky píce do vojenských skladišť zčásti převede hrabě na sebe.

Třetí třídě pak bude zajištěna příležitost k výdělku (hrabě výslovně zdůrazňuje, že hotové peníze by leckdo mohl nerozumně promarnit). Má se proto letos vyrobit zásoba dříví na dva roky a na Moravě, kde len je mnohem lacinější, zakoupit zásobu za 2 000 zlatých a předat poddaným ke zpracování, s tím že budou povinni do dvou či tří let ji vrchnosti splatit.

Úředníkům i farářům hrabě nařizuje, aby co nejsvědomitěji a nejspravedlivěji vykonávali nařízené povinnosti.

Péče o poddané rozhodně převyšovala svou úrovní dobový průměr a měla dosti dalekosáhlé důsledky. Jedním z nich byl lepší zdravotní stav obyvatelstva (i když rozhodně ne ideální). Růst jeho počtu vytvářel podmínky pro další hospodářské podnikání. Na jilemnickém panství dominovalo lesní hospodářství, polní mělo spíše druhořadou úlohu, a proto zde potřeba pracovní síly v běžných robotních povinnostech byla nižší než ve vnitrozemí. Určitý přebytek pracovních sil vytvářel vhodné předpoklady pro rozmach obchodního, řemeslného a zvláště manufakturního podnikání.

(s částečným využitím materiálů zveřejněných v časopisu Krkonoše 1/99)


Malé odbočení - další doktor létající na kouzelném plášti

Legendy o lékařích (a nejen lékařích) létajících na kouzelných pláštích se vyskytují i na mnoha jiných místech. Tak třeba na serveru Český ráj - Podkrkonoší - Pojizeří si můžete v sekci Českého ráje v Legendách přečíst krásnou pověst O čarodějném doktorovi z knihy Dalších 10 zastavení v Českém ráji, kterou vydala Jaroslava Velartová v roce 1996. Uveďme si kousek na ukázku:

... Doktorova pracovna byla plná lebek, hnátů, koster, podivných přístrojů a kouzelných knih. Tam vyráběl zázračný elixír a tam také uchovával svůj nejvzácnější poklad - kouzelný létající plášť. Však také byl všem a hlavně jeho dvěma synům vstup do této komnaty přísně zapovězen.
Tehdy žil v Praze starý, churavý kníže, který si v mládí podkopal zdraví rozmařilým životem. Ten se doslechl o zázračném doktorovi a vzkázal pro něj. Za své uzdravení mu slíbil velikou odměnu. Doktor k němu přiletěl na svém plášti a vyléčil jej. ...

Hojivá mast podle doktora Kittla

V souvislosti s létajícím pláštěm doktora Kittla je zaznamenána žertovná historka. Kittel měl v Jablonci nad Nisou vzdálenějšího příbuzného Eliáše Kittla, zámečníka. Ten byl přesvědčen, že doktor doopravdy svůj kabátu používá k letu a nesmírně mu ho záviděl. Tak mu ho jednou prostě ukradl. V kapse kabátu našel papír s latinským textem, kterému pranic nerozuměl, ale předpokládal, že je to kouzelné zaklínadlo, pomocí kterého lze plášť přimět k letu. Komu ale dát papír přečíst, aby nebylo hned zřejmé, že do jeho ruky jaksi nepatří? Proto se vydal až do 40 km vzdálené Žitavy a navštívil tamního kata s žádostí o překlad.

Zklamání bylo velké - kat mu z papíru přečetl recepturu se složením jakési hojivé masti Zámečníkovi nezbylo, než jít a kabát s velkými omluvami vrátit. Receptura se kupodivu zachovala a můžeme si podle ní Kittlovu mast připravit i dnes.

Ingredience:
Oleum arborum (čistý olivový olej) 512 gr
sulphuris praecipui rubri (suřík) 192 gr
přírodní žlutý vosk 256 gr
terpentýn 384 gr
kafr 96 gr

Jednotlivé složky se pomalu rozpustí v pocínovaném kotlíku nad mírným ohněm a důkladně promíchají. V tekutém stavu se vlijí do předem připravených látkových váčků nebo trubiček a ve studené vodě se nechají zchladnout. Recept končí slovy: Probatum est (vyzkoušeno jest).

POZOR - v přejímaných recepturách se vleče nebezpečný omyl. Ingredience sulphuris praecipui rubri (suřík) není suřík !!! Zde se jedná o sráženou síru; suřík je oxid olovnato-olovičitý, inhibitor koroze přidávaný do základních barev na železné konstrukce (s tou charakteristickou pomerančovou barvou). Vaše tělo by se na mast obsahující olovo asi netvářilo příliš blaženě.

Mast údajně sloužila na všechny nemoci, ale s největší pravděpodobností mohla zmírnit kloubové a svalové bolesti. Zámečník Eliáš ji začal vyrábět, prodávat pod názvem "zámečnická mast" a měl s ní velký úspěch. Takže plášť nakonec přece jen své "kouzlo" vydal.
(Pozn. - jen ten suřík se mi tam moc nelíbí. S olovem nejsou žerty - vzpomeňte si, jak dopadli Římané se svými instalacemi vody ...)

Z jiných zdrojů jsem se dozvěděl, že "zámečnická mast" je připisována "prostřednímu" z lékařské generace Kittlů - Janu Antonínovi, otci Kittlovu. Ten jak známo byl vedle lékaře též zámečníkem ... Z hlediska hodnověrnosti se zdá být tato varianta pravděpodobnější, ale kdo ví, jak to bylo doopravdy. Tady je krásně vidět, jak se zdroje historických dat rozcházejí už na bázi řádově dvou set let. Někdo něco trochu přibásní (třeba i já tady :-)) ), další to převezme jako fakt a ještě si to trochu zabrousí, přibarví a přiohne ... a dějiny jen zírají.

Když jsme u té masti - jako správný "čaroděj" by Kittel měl mít také kouzelnou knihu. Existovala doopravdy a pokud ano, zachovala se do dnešní doby? Podle jedné verze ji starý doktor před smrtí zakopal do země poblíž svého domu. Podle verze druhé ji jeden z posledních příbuzných odvezl těsně po válce do Německa. Ale když jsem tak prolézal (téměř) ruiny Burgu, připadalo mi, že by se tam bez problému skryla menší lokomotiva, aniž by si ji kdo dlouhá léta všiml. Takže - kdo ví, co dům ještě skrývá!

O osudu Kittlovy čarodějné knihy existuje ještě jedna pověst. Když doktor úspěšně zahnal krkavce, které jeho děti citováním knihy vyvolaly, spálil raději knihu na louce za kostelem. Na kostelní zdi přiléhající k tomu místu se prý od té doby neudrží žádná omítka ...


Úvodní část byla sepsána s použitím faktografických dat z materiálu sestaveného Pavlem D. Vinklátem - "Šumburský Faust"- Jan Josef Antonín Eleazar Kittel zveřejněného v časopisu Krkonoše č.2/2002.

Článek zveřejněný v časopisu Krkonoše (viz výše) končí odstavcem, který zde musím ocitovat v plném znění:

Dovolte mi na závěr malé povzdechnutí. Když jsem se letos v polovině ledna bořil mohutnými závějemi v okolí tajuplného "kittelovského Burku", s obavou o vlastní život prolézal všechny zdevastované místnosti včetně sklepa a podkroví, připomněl jsem si kdysi ve spojení s lékařovým jménem hojně užívané rčení o beznadějných medicínských případech: "Tomu už ani Kittel nepomůže!"

Byl jsem zvědav na Kittlův dům. Zda ho vůbec najdu, zda se dostanu dovnitř ... Našel jsem ho, dovnitř jsem se dostal. A bylo to moc smutné ... ta slova v předchozím odstavci vůbec, ale vůbec nelhala.


Po stopách doktora Kittla

Po stopách tajemného doktora jsem se vypravil z Turnova. Cestu mohu doporučit; v Turnově můžete nechat auto, pokud jste jím přijeli a nebýt na něj po celý den vázáni - vrátíte se pohodlně vlakem a ještě si uděláte hezký i když poněkud náročný výlet. Pro začátek postačí, když dorazíte na autobusové nádraží (je u lanového mostu přes Jizeru), odkud v 10:30 odjíždí autobus do Jablonce. Ten o pár minut později zastaví i u železniční stanice Turnov hl.n., pokud dáte přednost cestě do Turnova vlakem. Koupíte si jízdenku do stanice "Maršovice odbočka" a můžete se asi půlhodinku kochat krásou české krajiny. Autobus totiž jede přes vysoký vrch Kopanina a cestou vidíte jako na dlani jednak celý Český ráj ke Troskám, později pak, za kopcem, hřeben Černé Studnice.

V Maršovicích  vystoupíte a jdete kousek stejným směrem, kterým odjel autobus. Přijdete na křižovatku s hlavní silnicí od Jablonce a dáte se po ní vpravo, do mírného kopce. Asi po kilometru se rovná silnice stočí poněkud vpravo; je zde několik odboček. Půjdete stále rovně, teď již po místní komunikaci, přehoupnete se přes horizont a začnete klesat. Před vámi je obec Krásná.

Až se po chvíli před vámi mezi stromy objeví věž kostela; jste u cíle. Vpravo od kostela je mohutná budova fary s morovým sloupem a kousek pod kostelem je v křovinách zarostlý veliký objekt působící značně zchátralým dojmem - Burg doktora Kittla.

Zastavme se u fary. Popisy jednotlivých objektů raději ponechám odborníkům; převzal jsem je ze serveru e-cesko  ze stránky AREÁL KOSTELA SV. JOSEFA V KRÁSNÉ - PĚNČÍN. Píše se zde:
Budova bývalé fary
Dům č.p. 19, bývalá fara, pochází z druhé poloviny 18. století. Jedná se o jednopatrovou budovu založenou na přibližně čtvercovém půdorysu. Přízemí je zděné, roubené patro je zčásti chráněno eternitem, zčásti starším šindelem. V hlavním průčelí je pět okenních os, uprostřed vstup do klenuté chodby, jehož pískovcové ostění je původní.

Hned na začátku mám jedno velké pozitivum - ten titulek naštěstí již nesouhlasí! Fara totiž není už bývalá, ale začíná opět žít. Jak tak zvědavě okukuji její budovu a fotím si tu tohle a tam něco jiného, vychází mladý muž a ptá se, co mě přivádí. Říkám o doktoru Kittlovi a mladý muž nabízí, že otevře kostel, abych si ho mohl prohlédnout. Mezitím mi vypravuje, že přišelna zdejší faru teprve před několika málo týdny, ale dosáhl už toho, že kostel opět slouží svému účelu. Alespoň občas. Zrovna prý ale marodí, takže kostel je zamčený a zabezpečený alarmem, krade se vše, co má historickou cenu. Jdeme do kostela a dostává se mi tam zasvěceného výkladu o celé stavbě i doktoru Kittlovi. 

Kostel Sv. Josefa nechal téměř jen svými náklady postavit v letech 1756 – 1760 místní nejslavnější rodák Johann Josef Kittel. Barokní jednolodní kostel má cenný oltář a Svaté schody a na pravé straně rokokovou výzdobu. Do areálu patří i fara z druhé poloviny 18. století, pískovcová barokní socha sv. Josefa, která byla bohužel v roce 2001 odcizena, morový sloup z roku 1772, kaple nad studánkou vedle kostela z roku 1773 a především původní Kittelův dům.
Píše se na serveru.

Já dodávám, že oltář tu není. Je v péči restaurátorů, prý byl napaden dřevomorkou. Jsem upozorněn na netypický plochý strop a další zajímavosti - Svaté schody vpravo a postranní loď vlevo, kde právě odkrývají malbu na jejích zdech. Interiér kostela působí přívětivým, protepleným dojmem. Malé varhany vzadu jsou prý funkční, jen potřebují drobnou údržbu a doladění. Dozvídám se, jak se tu začínají konat opět bohoslužby a zájem je prý velký. Dokonce se tu konala už i první pouť; plakáty jsou ještě vylepené kolem. Chystá se i další pouť na podzim, což by mělo být tedy právě teď, kdy vzniká tohle povídání - snad na výročí Kittlovy smrti?. Na věži zatím chybí zvony, jejichž bronz pohltila válečná vřava, ale snem mého průvodce je, aby z věže opět zazníval zvuk alespoň jednoho zvonu a já věřím, že se mu tento sen splní. 


Zpráva z tisku, 30.4.2003

Pouť s biskupem
PĚNČÍN (sž) - Obnovenou Kittlovu pouť v Krásné u Pěnčína na Jablonecku navštíví na 1. máje litoměřický biskup Josef Koukl. Začátek je od 10. 30 hodin. Poutníci spatří také Kittlův dům.


 

kostel sv.Josefa

pohled k oltáři - ten je však v péči resturátorů

Svaté schody

fara

morový sloup

kaplička se studánkou

Vycházíme ven a jdeme ke studánce. Studánka sv. Josefa je v malé kapličce vlevo od vchodu dokostela a přístup zakrývá rám s igelitovou plachtou. To aby se dovnitř neprášilo a nelétalo tam seno a jiné nečistoty. Mladý muž říká, že nechal udělat rozbor a voda je prý pitná; protokol prý vyvěsí vedle. Přestože jsou na kamenné římse uvnitř kelímky, nemám odvahu se v tom letním parnu napít; studánka nemá viditelný odtok a když se v šeru rozhlédnu, vidím vzadu sedět žábu. Asi jí zdejší voda chutná, studánka byla prý dokonce před několika dny nově vysvěcena.

Dále je zde
Socha sv. Josefa
osazená po levé straně kostela. Je obklopena kaštany. Pískovcová barokní socha spočívá na dvou toskánských sloupech. Plastika pochází z druhé poloviny 18. století a je součástí ochranného pásma kostela sv. Josefa.

Loučím se se svým průvodcem před farou, před kterou stojí
Morový sloup Nejsvětější Trojice. Na kruhovém podstavci je nápis svědčící o tom, že sochu zbudovali v roce 1772 pražský sochař Josef Leder a kameník Godefrid Lawacz z podnětu Josefa Kittela. Jedná se o významnou barokní uměleckou památku. Na kruhovém podstavci spočívá tříboký jehlan. Podstavec vybíhá ve tři mohutné konsoly se sochami sv. Jana Nepomuckého, sv. Václava a sv. Vojtěcha. Mezi konsolami jsou umístěny další plastiky sv. Šebestiána, P. Marie a sv. Rocha. V poslední třetině sousoší dominuje plastika Nejsvětější Trojice.

Jdu pomalu dolů loukou, na které stojí
Kittelův dům. Jednopatrové stavení je v přízemí zčásti roubené, zčásti zděné, v patře celé roubené. Okna jsou v dnešní úpravě asi z druhé poloviny 19. století. Uvnitř je původní schodiště do patra, v patře pak řada obytných místností.

Takhle, jak je to napsáno na serveru, si můžete udělat představu, že stačí přijít, odemknout, trochu poklidit a nastěhovat se. Opak je pravdou. Dům sám je zarostlý v křovinách a sám křovinami prorostlý, takže objekt zvící menší nádražní budovy byste mohli klidně přehlédnout. Kolem je pečlivě vysekaná louka a na ní se pase několik sympatických koz. Mám skoro strach po té louce jít a čekám, kdy na mě někdo vyběhne, že šlapu jeho kozám po pastvě. Nakonec jsem u domu - ale kudy dovnitř? Tedy jestli vůbec, opravdu to vypadá, že půjde o život. Zborcené trámoví horních pater působí děsivě a kolem je věnec trosek všeho druhu lemující dům hradbou málem nedobytnou. Dům je na svahu, takže z jedné strany je vchod do sklepa a z té druhé se dá vejít přímo do patra. Volím vchod do sklepa, jehož kamenné zdi vypadají přece jen z celého domu nejsolidněji.

Burg

... skoro ho není vidět

Obraz zkázy

Přes drť ze střepů skla, trosky shnilých prken a cárů dehtového papíru se houštím velmi přítulných kopřiv prodírám dovnitř. Tiše doufám, že někde dole nečíhá rezavý hřebík trčící špicí nahoru a toužící vniknout do mé nohy chráněné pouze gumovou podrážkou turistické botky. Ufff, povedlo se - stojím v přítmí sklepení a rozhlížím se. Tak tady někde měl doktor Kittel svou tajnou laboratoř a oddával se tu magii... Procházím jednotlivé místnosti a proklínám svou sklerotickou hlavu, že mi nepřipomenula, abych si vzal baterku. Dá se tu ale celkem dobře v šeru rozkoukat, takže zatím nejsou problémy. Nejsou tu netopýři ani tajemné křivule natož pak pergamenové listy s magickými znaky - abych to řekl bez obalu, je tu děsnej bordel. Ale zdi vypadají pevně; je to solidní kámen.

Nacházím schodiště vedoucí někam vzhůru, do naprosté tmy. Tak a jsem v háji. Bez baterky nelze. Ale napadá mě spásná myšlenka - blesk na fotoaparátu. Tak naslepo "odpálím" směrem nahoru a čekám, kdy po mě skočí nějakej naštvanej přízrak a začne mě rdousit. Nic takového se neděje; záblesk ale postačil k tomu, abych si udělal obrázek co v kamenné tunelovité šachtě asi tak je. Se slovy "jseš pěknej cvok ... jseš pěknej cvok ..." atd. stoupám doufajíc, že schody jsou opravdu kamenné jak vypadaly a že se nepropadnu někam do studny nebo do hladomorny, případně i do žumpy, abych se mohl s doktorem Kittlem setkat osobně na onom světě. Nakonec začíná být trošičku šero a již stojím v přízemí. No, ve sklepě byl proti zdejšímu binci pořádek jak na vojně po rajónech. Jsou tu skutečně stopy po tom, že se kdysi plánovala rekonstrukce a že se mělo začít se stahováním stěn různými táhly a kotvami. Materiál zůstal a pokrývá ho teď změť trosek, které daly před původním umístěním přednost zemské gravitaci.

Zde bývala někde doktorova tajná laboratoř

vlevo je schodiště do přízemí

přízemí

Velmi impozantně působí schodiště s vyřezávanými sloupky, které svého času působilo nejméně tak honosně jako někde na zámku. Procházím jednotlivé místnosti, pak jdu po schodech do patra. Všude děs a hrůza, trosky, špína nepořádek. Směrem nahoru je to horší a horší. A když stojím v podkroví, mám při pohledu na stav krovů strach se hlouběji nadechnout - kýchnutí by asi byla sebevražda. Nemá cenu rozepisovat kde co leží a odkud juká jaký bubák. Pořídil jsem pár snímků, podívejte se sami.

schodiště do patra

v patře to vypadá nebezpečně

podkroví

Na Internetu se můžete dočíst:
... Nejhůře je na tom opuštěný Kittelův dům. Naposledy byl obydlený v 70. letech 20. století, v 80. letech ho vlastnil pražský podnik Metrostav, který plánoval velkou rekonstrukci, a stejně tak se na počátku 90. let zajímala o stavbu jistá firma z Jablonce nad Nisou. Z plánovaného regeneračního centra s návazností na kittelovské tradice však sešlo. Generální rekonstrukce dnes těžce poškozeného domu by si jistě vyžádala obrovské finanční prostředky. ...

Osudy Kittlova domu zřejmě dorazila jeho restituce. Dnešní majitel přesto, že se jedná o chráněnou památku, zřejmě jen čeká, až se nebude již o co starat. Pokuty, zásahy úřadů - nic prý nepomáhá. Člověk si připadá jak u těch příslovečnejch Blbejch na dvorku - byly prý dokonce činěny pokusy dům vykoupit. Ale majitel neprodal a stavbu nechává pustnout. Chápete to, probůh? Zbývá jen jedno, čekat na zázrak. Ale zázraky, ty neuměl ani legendární pan doktor... Je to opravdu smutné.

Ještě vám dlužím dokončit ten slibovaný výlet - po modré značce dojděte z Krásné na vrchol Černé Studnice. Tam se dá najíst a napít a je tem pěkná rozhledna. Pokud máte štěstí na počasí, je zde opravdu fantastický výhled na Jizerské hory i Krkonoše. Zbývajících osm kilometrů hřebenovky po červené do Tanvaldu nepodceňujte - budete na ně potřebovat skoro tři hodiny. Ze začátku to tak nevypadá, ale pak když poskakujete z kamene na kámen, tempo se výrazně zvolní. Z Tanvaldu jede pár minut po páté pražský rychlík, který vás dopraví přímo a bez přesedání v Železném Brodě až zpátky do Turnova.


A vyhlídka na další výzkumy ...

V článku Záhadný severočeský Faust na serveru tajemství  a záhad naší planety - naut - se v závěru můžeme dočíst:

... Existuje však ještě jeden švabachem psaný německý text nazvaný Kronika Kittelova rodu s jeho vlastnoručními zápisky, který čeká na překladatelskou a badatelskou práci historiků. Tady se mohou skrývat ještě mnohé neznámé skutečnosti. Ostatní knihy a magické předměty, možná včetně svého pláště, zakopal Kittel údajně na louce pod kostelem. Dosud se ale nic nenašlo.

Takže příběh nekončí - snad se dočkáme pokračování, bude-li zmíněný rukopis přeložen a zveřejněn.

Snad vás zarazí formulace "ještě jeden švabachem psaný..." - jak ještě jeden, co je ten první? Poznámka se zřejmě týká jedné velmi kontroverzní knihy, která nakonec vyšla - i když se o tom diskutovalo převelice, zda má či nemá se dostat na veřejnost.

Jedná se o knihu Doktor Johann Faustens Miracul-, Kunst- und Wunder Buch, jejíž rukopis, nazývaný také Smržovský žaltář,  je deponován ve Státním okresním archivu v Jablonci nad Nisou a patří k nejvzácnějším exemplářům zdejší knihovny. Rukou psaná kniha se zabývá černou magií. Datuje se k roku 1469, ale odborníci uvádějí jako pravděpodobné spíše první desetiletí 18. století. Kniha byla objevena počátkem 20. století v Lučním mlýně poblíž Smržovky a její objevení provázel alarmující úkaz - po převozu do okresního archívu mlýn lehl popelem. A proč se o této knize zmiňujeme? Právě proto, že bývá připisována právě doktoru Kittlovi. Je to opět zvláštní a rozporuplné - doktor Kittel, františkán a hluboce věřící člověk ve spojení s černou magií? Mnoho otazníků obklopuje doktorovu postavu ...

Pokud by vás taková kniha zajímala, máte štěstí - lze si ji koupit pod názvem Johanna Fausta kniha mirákulí, uměn a divů za necelých 400 Kč; mají ji například v knihkupectví Hledající. Ovšem pozor - již v anotaci se dočtete, že je to ... kniha, ke které je zajisté vhodné přistupovat s jistou obezřetností obsahuje evokační obrazce se stručnými návody.

Svazek je uspořádán tak, že vždy na levé stránce je přefotografován obraz původní knihy a na stránce vpravo je český překlad.


Jizerský doktor

Marcel Štěpánek - Fox

1.Chladnej je vzduch nad Černou Studnicí
  a do noci je slyšet volání.
  Kopyta koní duní silnicí,
  to za marodem doktor uhání.
R:Mít tak lék všemocný,
  který všechen neduh vyléčí.
  Dal bych záň i duši svou,
  ó nebesa mi prominou.
2.Pan hrabě Desfours dobře Kittla zná
  a zná ho každej dřevař, nebo švec.
  A komu tenhle doktor nepomoh,
  z toho se stal brzo umrlec.
R:
3.Pak jednou ďábel Kittla navštíví,
  on totiž dobře lidský srdce zná.
  Za jeho duši všehoj nabízí
  a doktor Kittel dlouho neváhá.
R:
4.Chladnej je vzduch nad Černou Studnicí
  a do noci je slyšet volání.
  Kopyta koní duní silnicí,
  to za marodem doktor uhání.
R:

Minulo léto ... a Burk zapadal sněhem

Fara v zimě

Na faře se kouří z komína, mráz štípe do tváří.

Morový sloup v zimě

Morový sloup pod opadanými stromy lépe vynikne.

Studánka v zimě

Studánka sv. Josefa se choulí mrazem, ale voda uvnitř zamrzlá není.

Hodinu již jdou a odbíjejí

Hodiny na kostelní věži odbíjejí každou čtvrthodinu.

Kostel žije ...

Jak ukazuje nová cedulka, kostel již je v pravidelném provozu.

Výsměch na burku

Ale tahle cedule působí jako výsměch...

Beznaděj ...

... když vidíte stav objektu ...

Ještě je čas k záchraně?

... který chátrá před očima.

Jak dlouho ještě bude stát schodiště?

Interiér ničí pronikající mrznoucí voda.

Okénko

Podivný strom "s okénkem" před kostelem

Zkroucený strom

Bizarně zkroucené stromy na bývalém hřbitově.

Podivná postava

Další strom připomíná tajemnou postavu.

Od léta se v Krásné pár věcí změnilo k lepšímu. Kouř stoupající z komína fary napovídá, že její mladý administrátor je v pilné práci - a ta se mu daří. Ručičky věžních hodin se daly do pohybu a zvonkohra oznamuje každou čtvrthodinu čas jásavými kovovými zvuky. Na dveřích kostela je vkusná cedulka upozorňující, že mše se tu konají pravidelně každou sobotu v 16 hodin. Stejná tabulka se jménem je i na studánce. Bohužel, vůbec nic se nezměnilo na Kittlově Burku. Jeho stav je žalostný a opadané listí odhaluje vše v plné nahotě. Přesto se jdu podívat již známou cestou dovnitř. Sklepy stále budí dojem solidnosti, zato v patrech je vidět, jak tající a opět mrznoucí voda pronikající dovnitř tisíci skulin koná dílo zkázy.

A nesměl bych to být já, abych tu neměl "podivný" zážitek. Když stojím nahoře u schodiště, slyším pod sebou kroky. Je zřetelně slyšet, jak pomalu a šouravě procházejí kupkami navátého listí. Trvá to několik desítek vteřin. Mám z toho divný pocit, dívám se dolů a nikoho nevidím. Když scházím po schodech, vše tichne. Nikdo tu nikde není. Tak kdo tam pode mnou chodil? Přišel se snad doktor podívat na svůj dům? 16. listopadu 2003 uplyne 220 let od jeho smrti. Jak dlouho asi ještě bude stát ten dům, kde Kittl vykonal tolik dobrého?


 JL

Zpět k Mostu ?