wz

Panenka Maria, vodník, Benýsek v lázních a jedno prastaré hradiště

Co to je za zmatečný titulek, říkáte si zřejmě. Pokusím se ale všechny jeho části vysvětlit a ukázat vám, že nejsou tak zcela bez souvislostí. Prostě moje máma dostala měsíční pobyt v Konstantinových lázních a když ten měsíc uplynul, jel jsem pro ní. Vzal jsem s sebou i přítele retrívra Benýska, který rád cestuje a alespoň mi není v autě smutno. Jeden z posledních srpnových dnů se po studeném jitru probudil do krásy a ranní desetistupňová teplota poskočila kolem poledne na 27 - no nebyl by hřích se trochu poohlédnout po okolí? Tak jsem se šli podívat po zajímavých místech, ne tak zcela vzdálených od lázní.

Konstantinovy lázně leží na úpatí Hradišťského vrchu (632 m.n.m.). Z pohledu geologa se jeho  historie začala psát ve starších třetihorách, před 25 až 70 milióny let. V té době se odehrávalo tak zvané alpinské vrásnění; v jeho důsledku vznikaly na okrajích již zformovaného Českého masivu tektonické poruchy, podél nichž vystupovala na povrch láva čedičového typu. Tak vznikla také čedičová kupa dnešního Hradišťského vrchu, vyčnívající přes 100 m nad okolní terén a i přes své zalesnění tu a tam nabízející krásné pohledy do okolí. S vulkanickými projevy té doby souvisí i vývěry minerálních vod v oblasti a tím i vznik dnešních Konstantinových lázní.

Archeologické průzkumy ukázaly, že zde bylo pravěké osídlení z pozdní doby bronzové. Na vrcholu  bývalo kolem 9. století př.n.l. nezvykle velké a silně opevněné hradiště.  Hradiště zaujímalo plochu kolem 50 ha (!!!), přičemž obvodové valy mají délku 3,7 km. Opevnění hradiště tvořily dvě řady kamenů vzdálené od sebe 2,5 metru s výplní z hlíny a menších kamenů.  Pozůstatky valů jsou patrné dodnes - i přes obrovskou propast téměř tří tisíciletí.  Kromě valů se z původního hradiště dochovaly i pozůstatky bran, kterými až na jednu, kterou pohltil kamenolom, dodnes vedou cesty do vrcholového prostoru. V hradišti byly dokonce i tři prameny, které tu vyvěrají dodnes. V roce 1995 bylo hradiště vyhlášeno Národní kulturní památkou. Archeologický význam tohoto hradiště spočívá v tom, že bylo osídleno pouze v době bronzové a nepodepsaly se na něm vlivy pozdějších osídlení.

 

Hradišťký vrch, pohled zhruba od západu

Pohled z Hradišťského vrchu směrem na severovýchod

Všechny zajímavosti Hradišťského vrchu umožňuje shlédnout dobře značená (zelená turistická značka) naučná stezka, která začíná poblíž kostelíka v lázních, v místě zvaném U nádrže (je tu požární nádrž, kde Benýsek doporučuje kolegům psům za teplých dnů koupel ...). Stezka vytváří okruh, takže se můžete vydat tak i opačně - my zvolili cestu ve směru hodinových ručiček.

 

Reliéf vrcholu Hradišťského vrchu se zastaveními naučné stezky

Setkání s vodníkem

Po několik stech metrech se lesní cesta, kopírující okraj lázní, rozsvítí v mýtinu, na které stojí velký dům - a na protějším okraji lesa sedí ... no hádejte kdo ... no jasně - vodník. Teče tu malinký potůček, větvící se a klikatící mezi kořeny smrků. Na něm šikovné ruce udělaly asi čtyři vodní kola, pestře natřená a vesele se otáčející ... a malý vodníček dozírá, zda to všechno funguje. Benýska otáčející se lopatky velmi zajímají ... pomalu se přibližuje ...  tak dlouho, dokud ho lopatky necvrnknou do čenichu ... uskočí a zkouší to znovu ... pak s vedlejším mlýnkem ... smějeme se, až se za břicha popadáme a mám dojem, že i tomu plechovému vodníčkovi se na tváři mihl úsměv.

 

 

Místo mariánského zjevení

O kousek dál cesta začne stoupat a po nějaké době dorazíte na místo, nazvané Odbočka k panence. Věřili byste, že od nádrže jste nastoupali již skoro 60 metrů?  K panence to je, jak ukazuje kudykamník, 600 metrů. Odbočující cesta příliš nestoupá a spíše po vrstevnici kopíruje severozápadní úbočí vrchu. Je to tu trochu jako v pralese - povalené kmeny a balvany porůstá vrstva velice dekorativního mechu, zářícího v paprscích šikmého slunce jako smaragd. Je vidět, že se tu chodilo již hodně dávno, neboť pod současnou širší cestou vystupuje užší pás cesty dlážděné čedičovými kameny. Pak se v dálce objevuje dřevěné odpočívadlo a za chvíli jsme u cíle. Od odpočívadle vede asi dvacet metrů do skal lomené schodiště opatřené masivním dřevěným zábradlím. Zprvu mě zaráží to zábradlí - připadá mi místy zbytečné a předimenzované, ale pak si s trochou studu uvědomuji, že sem chodí lázeňští hosté, tedy i staří lidé nebo pacienti s poruchami hybnosti - takže díky Lesům České republiky za jejich péči ...

Schodiště vede k mělkému skalnímu převisu, pod kterým je postavena umělý kamenný výklenek, ve kterém stojí poměrně velká socha lurdské panny Marie. Stejné panence Marii je zasvěcen i kostelík u nádrže, od které jsme vyšli... Místo působí klidným a důstojným dojmem... člověku se chce říci, jako oltář v kostele. Ale vždyť to také oltář je - v tom největším chrámu na světě, v chrámu přírody ...

 

 

Cože se tu stalo, proč je zde ta socha? Ve staré kronice z roku 1650 lze najít záznam o následující události. Na stráň v lese nad Poloučany chodila žena hajného sbírat se svými dětmi lesní plody. Jednoho dne se jedno z dětí v lese ztratilo a nepřišlo domů ani s nastávajícím  soumrakem. Druhého dne rodiče spolu s lidmi ze sousedství po dítku pátrali a jejich snaha byla po dlouhém hledání odměněna úspěchem. Našli dítě spokojeně sedět v jakémsi dolíku pod skalou. Když se ho ptali, zda se v lese v noci samo nebálo, dítko odpovědělo, že ne. Ne se u něj náhle objevila krásná paní s chlapečkem, se kterým si hrálo. Lidé usoudili, že ona krásná paní nemohl být nikdo jiný než Panna Maria. Jako symbol díků rodiče na místo, kde dítě objevili, postavili sochu Panny Marie. Lidé pak na toto místo začali chodit, Pannu Marii uctívat a prosit ji o pomoc. Mnohé jejich prosby prý byly vyslyšeny.

Pokochejme se klidem a důstojností tohoto lesního chrámu ... a vydejme se po vlastních stopách na křižovatku Odbočka k panence. Mně se stala na zpáteční cestě zábavná příhoda. Benýsek kamsi odběhl ... bylo slyšet odkudsi pod cestou cachtání a šplouchání (tady voda?) - a odkudsi přiběhl černý labrador. To je takový oblíbený Benýskův trik. Čisťounký zlatý retrívr se vyválí od hlavu až k patě v nejbahnitější louži a rázem se obalí bahnem do podoby černého labradora. Nedalo mi to, šel jsem se podívat po jeho (černých) stopách a pár metrů pod cestou našel upravenou lesní studánku s budníčkem a lavičkou - ale miniaturní tůňkou naplněnou černým bahnem ...

 

 

Vzhůru ke hradišti

Od odbočky pokračuje pokračuje cesta poměrně strmě vzhůru a tak se zanedlouho dostáváme pod okraj vrcholové plošiny Hradišťského vrchu. Tato plošina tedy kdysi nesla jedno z největších lokalizovaných hradišť výšinného typu z období pozdní doby bronzové. Archeologickými průzkumy se prokázalo, že místo bylo trvale osídleno několik set let (!) - zhruba od 12. do 4. století před naším letopočtem. Přítomnost lidí se zde projevuje například i v zastoupení přírodních druhů; přirozený vývoj přírodních společenstev byl pozměněn do podoby méně stabilní krajiny kulturního typu. Hradišťský vrch je jakousi přírodní laboratoří obsahující oblasti tzv. mikroreliéfových efektů (sklon terénu, jeho orientace, složení půdy...). Původní rostlinná společenstva, či spíše jejich zbytky, se tu mísí s kulturními porosty.

Těsně před tím, než dosáhnete vrcholové plošiny, je na stromě vpravo od cesty svatý obrázek. O tom, jak se to tu jmenuje a proč je tu obrázek umístěn, však bohužel informační tabule mlčí.

 

Těsně pod vrcholovou plošinou - zde je také na stromě svatý obrázek

Na vrcholové plošině

Naučná stezka se v severní a východní části vrcholové plošiny klikatí po jejím obvodu, kde prakticky kopíruje bývalé hradby. Někde jsou málo znatelné, jinde je ani dnes prostě nelze přehlédnout. Opevnění tu muselo být v době slávy hradiště opravdu impozantní. Někde je plošina opravdu rovná, jinde jsou vidět kupovité útvary - snad zbytky bývalých staveb, kdo ví. Pokud máte to štěstí a jste tu sami, snad budete mít, podobně jako já, velmi zvláštní pocity. To místo vyzařuje takovou zvláštní důstojnost, jako nějaký památník, pohřebiště nebo něco podobného. Jako by tu zůstala konzervována sláva dávných časů těchto míst, jejich důležitost a význam ... nebo tak něco. Při cestě roste krásný keř rulíku zlomocného, který nebývá příliš často k vidění. Částečně uschlá vegetace napovídá, že tu musí být na přelomu jara a léta jako v botanické zahradě.  Tu a tam se otevírá pohled do kraje, který je opravdu překvapující - připadal jsem si tu skoro jako někde na Šumavě...

 

 

Brány do hradiště

Obejdete-li od místa se svatým obrázkem zhruba polovinu hradeb, dostanete se k místu, kde bývala východní brána. Kamenný val hradiště byl opatřen pěti vstupními branami, začleněnými do opevnění podle tehdejších strategických znalostí a vědomostí.

 

 

K porozumění tomu, jak brána původně vypadala, je zapotřebí jisté dávky fantazie - i když právě zde je reliéf terénu celkem dobře zachován. Ty obrázky jsou pořízeny zhruba z místa, kde se na kresleném schématu z hradby odděluje oblouková část. Obrázek vlevo nahoře ukazuje část toho oblouku, vlevo dole je dodnes používaná cesta (vpravo je konec hradby) a obrázek vpravo dole se dívá zpět, na průběžnou část dobře zachované hradby. Být archeologem vyžaduje opravdu dobrou představivost ... ale stojí to za to ...

Benýsek v lázních

Je horko a sucho ... ale chudák Benýsek si nestěžuje, ač musí nosit kožich. Cesta se trochu odklání od hradeb a v jednom místě je tu menší terénní vlna s nádhernými kalužemi lákavě připraveným přímo na cestě.  No řekněte - kdo by odolal. Jsme přece v lázních, no ne? A tak Benýsek se s rozkoší bahní, vyvaluje a také tu a tam tu hustou kapalinu s rozkoší usrkne. Při tom na mě juká, jestli nebudu nadávat. Ale předem ví, že nebudu. Přece si taky musí užít svoje a musím s ním mít trpělivost, když on ji má se mnou. A dole to jistí požární nádrž, před cestou domů má hafan předplaceno ještě jedno vykoupání ... snad ví i to, proto si ho pojišťuje.

 

 

Vyhlídka U borovice

Přesně ve třech čtvrtinách své délky se cesta blíží ke strmému srázu dolů do kraje a ocitáme se u dalšího zastavení naučné stezky; jmenuje se vyhlídka U borovice. Borovice je tu skutečně nádherná, stojí na samém okraji svahu a je na ní připevněn dřevěný kříž s obrázkem. Opodál je dřevěné odpočívadlo s lavičkami, nabízející posezení nad krásným výhledem do kraje. Bohužel i zde se projevuje nešvar, který pozoruji po celou dobu. Přestože tu jsou i odpadkové koše (zvláště v dolní části stezky), povalují se tu plastové láhve a co horšího, zem je doslova poseta nedopalky cigaret. Nebudu to raději komentovat - mysleme si, že sem vzali ošetřovatelé na výlet kompletní osazenstvo prasečáku.

 

 

Tabule informuje o bohatém zastoupení nejrůznějších stromů v těchto místech ... Od východní brány cesta postupně procházela zdegenerovanou kulturní smrčinou, navazující na přírodní rezervaci lipových hájů, dubohabrových hájů i teplomilných doubrav. Jádro rezervace tvoří stará doubrava, ve které  převažuje dub letní s určitým zastoupením dubu zimního. Bylinné patro je tu reprezentováno bohatou hájovou květenou.

Několik desítek metrů od této vyhlídky se cesta lomí vpravo a před vámi jsou do země zapuštěné železné traverzy propojení trojicí ocelových lan - vše velmi bytelné. Ještě pár kroků, a stanuli byste nad propastí bývalého lomu. Pohled dolů je impozantní ... v duchu vzpomínám na článek Země v zemi uzavřená, který kdysi dávno napsala kamarádka Morgana ...  Ty obrázky zdaleka nezachycují ten nádherný a zároveň děsivý pohled, který se tu před vámi otevře.

 

 

Zde stopy po hradišti končí - zmizely spolu se statisíci tun vytěženého čediče. Zbývá sejít dolů, případně se přímo do lomu zajít pokochat neuvěřitelně čistou a průzračnou vodou jezírka - zřejmě velmi hlubokého - a vrátit se na místo, odkud jste vyšli. Bohatší o spoustu dojmů a zážitků.

 

Úlomky nádob nalezené archeologickým průzkumem hradiště


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

JL