wz

Černá Madona z Chartres

Mystika černých Madon vzrušuje obrazotvornost lidí od pradávna. Proč jsou jejich obličeje tmavě? A proč některé možná pocházejí z dob, kdy do narození Ježíše Krista chyběla ještě celá staletí? Obrazů a sošek černých madon je po světě celá řada. Nejznámější a nejvýznamnější taková soška se bezesporu nachází v gotické katedrále v Chartres.

Černá barva sošky z hruškového dřeva neznamená příslušnost k etniku tmavé pleti. Je dána stářím sošky a jako by o to více symbolizovala souvislost s černou zemí a jejími tajemnými silami - telurickými proudy. Černá madona v Chartres je prý umístěna nad místem mocného výronu  této záhadné energie, střeží jej a vítězí nad ním. To podle mystiků také symbolicky znázorňují ta zobrazení, kde Panna Maria drtí svojí patou hada.

Historické údaje však tuto mystickou hypotézu nepotvrzují. Chartres a pramen zdejší údajně léčivé vody sice byly významným poutním místem již v předkřesťanské době, ale první doložená zmínka o sošce pochází až z roku 1389.

Isis a černá Madona

Můžeme tedy věřit a nemusíme, že soška je tak stará, to ani není křesťanská Panna Marie, ale jakási pohanská bohyně, snad egyptská Isis s malým Hórem či některá jiná z tehdejších bohyní. Kult černé Madony bývá spojován právě s následnictvím kultu bohyně Isis. V podzemí starých chrámů stávaly kdysi sochy Isidy, ale s příchodem křesťanství původní božstva musela ustoupit .... nebo se transformovat. Tak se také bohyně Isis mohla proměnit v černou Pannu, která byla pak prostým lidem i nadále uctívána, přičemž symbolika zůstala  však téměř totožná. Takové Madony byly označovány již v předkřesťanské době latinskými slovy Virgo paritura - země před oplodněním. V hermetické symbolice pak  představují Materii Primu - prvotní hmotu.

Sošek bohyně Isis, které unikly tlaku pokřesťanštění, zůstalo velmi málo. Kult Isidy (egyptské Cerery), byl přísně tajný a vyzrazení chrámových mystérií se trestalo smrtí. Isida sama pak byla označována za matku bohů, stejně jako Rhea či Kybelé, což nás může směrovat k domněnce, že všechny tři jsou vyjádřením téhož principu. Je zajímavé, že Kybelé byla ve Frygii uctívána v podobě černého kamene, o němž se tvrdilo, že spadl z nebe.

Sochy černých Madon nebývají zvláště častým zjevem. O to zajímavější je, že katedrála v Chartres ukrývá hned dvě.  První se nazývá  Notre-Dame-sous-Terre a našli byste ji sedící na trůnu v kryptě. Na podstavci můžete vidět nápis Virgini pariturae - Panně, jež má porodit. Druhá Madona - Notre-Dame-du-Pilier -  je umístěna ve středu výklenku v jednom z pilířů.

K černám Madonám směřovala od pradávna procesí poutníků. Zajímavé je, že při ceremoniálech byly zapalovány svíce výhradně zelené barvy.


Mysterium katedrály v Chartres

Člověk zkoumá katedrálu a objevuje mysterium dávného vědění: záhadný náhlý vznik gotického umění v lůně "temného středověku". Navazuje snad chartreská katedrála na tradici dolmenů, kam druidové vodili zasvěcovat adepty? Pokračuje prostřednictvím templářského řádu a znalostí cisterciáckých mnichů v tradici pyramid a Šalamounova chrámu

Je "kamennou knihovnou", do níž učení bratři stavitelé vepsali harmonické údaje božského zákona jednoty, jejž Mojžíš vepsal do kamene na hoře Sinaj? Takové otázky klade Charpentier katedrále. A katedrála odpovídá... Říká, že učenci dávno před Galileem věděli, že Země je kulatá a dobře znali její rozměry. Říká, že účinky země a kosmu na člověka pro ně nebyly žádným tajemstvím.

A konečně promlouvá o nejúžasnějším pokusu, jaký kdy byl realizován ve snaze pozvednout člověka k vyšší úrovni lidství, a to spojením zemských vlivů s účinky správných proporcí, dimenzí, zvukové a světelné harmonie. Každý návštěvník chartreské katedrály - kamenné knihy, který by chtěl proniknout hlouběji do jejich tajemství, stěží se obejde bez této knihy - průvodce, který čerpá z těch nejzazších pramenů božského vědění.

Předmluva na záložce knihy Louise Carpentiera: Mysterium katedrály v Chartres


Poutě k místu, kde jednou bude stát katedrála

Chartreská katedrála je postavena na pahorku, jehož historie zůstává v mnoha ohledech zahalena tajemstvím. V době křesťanské byl jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst Francie, ale už před tím se tu shromažďovali Galové a ještě dříve celý keltský svět, včetně druhého břehu Rýna.

V křesťanské době přicházeli účastníci velikých poutí do města od východu Vilémovou branou, nedaleko níž bývali přijímáni v ubytovně benediktinského kláštera - tehdy se říkalo špitále; dnešní kostel sv. Petra je někdejším opatským chrámem.

Tam bývali ubytováni, nakrmeni a ošetřeni, poté se pomodlili v opatském chrámu, vyslechli ranní mši a za zpěvu žalmů stoupali vzhůru k Matce Boží Podzemní (Notre-Dame-de-Dessous-Terre) neboli černé Panně, k jejíž poctě chopili se poutnické hole a pláště.

Severní chodbou, vedoucí dolů do krypty, sešli procesím až do jeskyně pod kostelem, kde byla posvátná soška. Tady si nechávali posvětit zbožné dárky a pokropit se vodou ze studny v kryptě, nebo tuto vodu pili. Potom obešli, stále v podzemí, hrob sv. Lubina a jižní chodbou vyšli ven...

Večer naslouchali vyprávění o černé Panně. To byla prastará plastika z dutého hruškového kmene představující svatou Pannu s Jezulátkem na klíně. Věkem zčernala, neboř byla velice stará; tak stará, že je nemyslitelné, aby ji vytvořili křesťané. Vznikla ještě před narozením Spasitele rukama druidů - pohanských kněží, jimž prorocký anděl zvěstoval, že z Panny se zrodí Bůh, a oni příští královnu zpodobnili s obrovskou úctou, a na podstavec pak napsali krásnými latinskými písmeny slova: Virgini pariturae: Panna, která porodí.

Když dorazili do Chartres první křesťané, nalezli sochu a byli jí okouzleni; zbožně pak uctívali prorockou Pannu. Jeskyni, v níž bývala, nadále nazývali druidská sluj a studnu vedle jeskyně studna mocných - neznali už důvod, ale název se zachoval od nepaměti...

Tito poutníci nejspíše ani netušili, že před nimi sem stejnou cestou přicházely nesčetné generace poutníků, neboť tradice poutní cesty do Chartres je velmi stará, předkřesťanská, a dost možná i předkeltská. Spousty generací před nimi sem putovaly a scházely se v jeskyni, v níž vládla Panna Matka, nepochybně totožná s černou Pannou; snad tehdy nesla jméno Isis, Démétér nebo Bélisama.

Zamysleme se nad lidmi, kteří po staletí a tisíciletí, po celé věky brali do ruky poutnickou hůl - pohanskou nebo křesťanskou - a vydávali se vstříc nebezpečenstvím, o jakých dnes slýcháme už leda jen v pohádkách; pěšinami téměř neznatelnými, přes řeky, které málokdy měly brod, skrze lesy, kde vlci lovili ve smečkách; nebezpečnými bažinami, ve kterých se to hemžilo vodními hady; napospas dešťům, větru, bouřím, krupobití, sežehnuti sluncem a zkřehlí zimou; jediným přístřeškem po nocích býval jim cíp pláště ohrnutý přes hlavu; opouštěli domov a rodinu, aniž měli jistotu, že je ještě někdy spatří, jen aby alespoň jedinkrát v životě došli k místu, kde přebývá božstvo:

Co bylo účelem jejich cesty? Pokání? To ovšem je křesťanským specifikem, a poutní cesty existovaly už v dobách před křesťanstvím.

Museli být přesvědčeni, že vykonáním pouti získají cosi velice blahodárného...

Kdysi stejně jako dnes, a možná ještě spíše než dnes, se cesty podnikaly jedině tehdy, když skýtaly naději na nějaký zisk. Lidé cestují zpravidla za něčím, čeho se jim doma nedostává. Do Chartres se chodí pro dar matky Země.

Díky Henrimu Dontenvillovi dodnes známe trasu, kudy se účastníci velké pouti ubírali. Vedla od východu přes Raon-1'Étape a místo dnes nazývané Sainte-Odile; stejnou cestou vedla i pouť k Mont-Tombe, nynějšímu Mont-Saint-Michel...

Kráčeli dlouho, než došli až sem, na pahorek, kde země rozdává své dary. Prvním tajemstvím katedrály v Chartres je totiž mysterium místa, na kterém stojí. Zde se ukrývá jedno z nejpozoruhodnějších přírodních tajemství; tajemství podmiňující samotný lidský život.

Pouť jako terapie

Podniknutí pouti je terapií. Nemocní putují na místa, kde vyvěrá ze země voda nebo bahno obdařené léčebnou silou. Jelikož pout je podstaty náboženské, zajisté i hledané obohacení bude náboženského rázu. Cílem pouti je "duch".

Barrés praví, že "existují místa, kde vane duch"; kde duch prostoupí člověka, či chcete-li: kde se v něm rozvíjí cit pro božství, a právě to je největším darem země a nebes člověku...

Starověké národy považovaly člověka za hotového teprve až když se v něm probudily jeho duchovní schopnosti. Buď je měl vrozené, nebo jich dosahoval askezí, rytmickou nebo somatickou extází; významnou roli však hrálo i probuzení způsobené telurickým účinkem poutních míst. Všechna náboženství - starověká i současná - vždy měla svá poutní místa, a ve většině případů se jednalo o tytéž lokality jako dnes.

Naši předkové byli mnohem citlivější k působnosti a vlastnostem přírodních sil než my, a mnohem lépe taková místa znali. Chceme-li je znovu nalézt, musíme se orientovat podle znamení, která tam zanechali: megalitů, dolmenů nebo chrámů.

A takové je i místo, na němž stojí chartreská katedrála.

Místo, kde vane duch

Lidem dvacátého století může připadat představa "vanoucího ducha" dětinská, neboť metafory a pojmy změnily svůj obsah. 0 duchu lze mluvit slovy velmi učenými, ale bylo by škoda nepřipomenout jeho staré galské jméno wuivr.

Wuivr se personifikuje všelijak, ale to jsou jen básnické obrazy. Slovem wuivr označovali naši předkové hady plazící se po zemi, a imitačním rozšířením významu také řeky, které se hadovitě vinou v krajině, jako řeka Woévre, avšak i proudy, které se jako hadi vinou v zemi. Dnes říkáme spíše "telurické proudy".

Některé telurické proudy vznikají pohybem podzemních vod; jiné zas posuvem půd, v jehož důsledku přijdou do styku heterogenní vrstvy a zvýrazní se potencionální teplotní rozdíly; další přicházejí z hlubin zemského magmatu.

Tyto proudy jsou vlastním životním projevem země, a kde se jich nedostává, je země jako mrtvá, neúrodná, jako když je část lidského těla neprokrvená; místa, kde proudy jsou, oplývají naopak životodárnou plodností. Taková místa s oblibou vyhledávají hadi, a dost možná právě to bylo důvodem někdejší lexikální podobnosti telurických proudů s těmito plazy.

Kromě toho užívali naši předkové výrazu wuivr i pro proudy, které bychom dnes nazvali "kosmické", případně "magnetické", zajisté pro jejich podobnost s předchozími. Zobrazovali je jako okřídlené hady a někdy jako ptáky - sirény. Na místech, kde se setkaly proudy telurické se vzdušnými, vyskytovali se draci, saně, bazilišci a Meluzína.

Telurické proudy byly dobré i špatné. Dobré blahodárně působily a dosud působí na rostliny, zvířata i lidi. Kdysi lidé vyhledávali taková blahodárná místa pro svá sídliště. Lépe .se tam dařilo rostlinám i zvířatům, i lidé tam byli méně nemocní.

Menhiry a dolmeny

Na místech, kde tyto zúrodňující proudy byly zvláště aktivní, stavěli lidé kameny, které proudy jakoby zpevňovaly a kondenzovaly. Někdy se kameny stavěly na výšku, aby zachytily kromě proudů telurických také nebeské - dnes jim říkáme menhiry.

Byly to kameny plodnosti, poněvadž hromadily plodivé síly země i nebe.

Pozor však - kameny byly účelné, "funkční", jak by řekli dnešní technokraté. Je vskutku nemyslitelné, že by lidé v minulosti uvažovali jako paní domu, která při úpravách bytu pověsí na zeď obraz, aby to hezky vypadalo. Je nade vši pochybnost, že lidé tehdy nestavěli menhiry z estetických důvodů. Pracně je transportovali a stavěli, protože od nich očekávali užitek - úrodná pole nebo něco jiného.

Podobně tomu bylo s dolmeny. Antequerský dolmen třicet; metrů dlouhý a přiměřeně široký zajisté nebyl transportován kvůli tomu, aby se někde dobře vyjímal; dnes ostatně by podobný transport nebyl myslitelný. Dolmen však není kamenem plodnosti, míval spíše náboženský význam. Býval stavěn v místech, kde působení telurického proudu na člověka je duchovní, kde "vane duch". Dolmen svým tvarem vytváří umělou jeskyni, takže člověk si pro dar země přichází do samého jejího lůna - dolmenické komory.

Nade všechna posvátná místa, označená megality nebo chrámy, však jedno v kraji Karnutů svojí proslulostí vynikalo...

Musíme však sestoupit hluboko do propasti času, kde příběh je legendou, symbolem, alegorií; není to zase až tak dávno, neboť stopy těch časů zůstaly na zemi přítomny v místních jménech, která jsou odolná vůči všem otřesům, válkám a změnám.

V té pradávné době veliký bůh Galů, jediný a nepoznatelný, nesl jméno Belen, protože Slunce při svém precesním pohybu mělo svůj jarní rovnodennostní bod v souhvězdí Berana - francouzsky Bélier, v galštině a starořrancouzštině Belin.

Po dvě předchozí tisíciletí byl bůh symbolicky představován jako býk, neboť v souhvězdí toho jména vycházelo Slunce o jarní rovnodennosti. A tak byl posvátný býk Apis v Egyptě, rezavý býk Cualgné v lrsku... Když jarní bod přecházel po dvou tisících let do souhvězdí Ryb, byl Beran - totiž velikonoční beránek - usmrcen, a novodobý bůh Kristus přijal rybu za svůj symbol.

Za časů Belena (přibližně dva tisíce let před Kristem) bývala podle něho pojmenována místa jemu zasvěcená: Belen-gaard; odtud každé Bellegarde, které nesouvisí 5 krásou (belle) ani hlídáním (garde); všechna místní jména jako Blenes, Bléneau, Balin apod., dodnes jména vesnic a pomístní názvy.

Jak se sluší, Belen měl družku, choť i sestru v jediné osobě, která byla jeho hmotným projevením, pozemským výrazem plodnosti. Jmenovala se Belisama.

A v tomto místě se dotýkáme problému: této bohyni, která ovšem nebyla bohyní v římském smyslu, bylo v Galiích zasvěceno území, jelikož název se fonetickou alterací postupně měnil od Belisama, přes Belisa, Belsa, Biausa, až konečně k Beauce, jménu kraje, kde se nachází Chartres, a který ještě v Sugerově Životě Ludvíka VI. Velikého obdržel přízvisko "země svatých".

Rabelais v první knize Gargantuy píše, že Belisama, pod jménem Gargamella, tj. "nositelka kamene", panna oplodněná božským duchem Belenovým, zplodila syna - toho "z obřího kamene°. Gar znamená "kámen", tua (v množném čísle tuata) - "bytost"; takže "ten z obřího kamene" = Gar-gant-tua.

V množném čísle by se řeklo Gargantuata - lid obřích kamenů, analogicky k Nantuata (Nantuaté): lid od řeky - Nant. Slovo se dochovalo v místním jménu Nantua...

Dobrácký obr Gargantua se proháněl světem z východu na západ v každé roční době ve voze jako Apollón, na belenském oři Beliardu (v hrdinském eposu stavelotských mnichů, nazvaném Čtyři synové Aymonovi, se oř přejatý z pověsti jmenoval Bayard) a mýtil lesy, vysoušel bažiny, zakládal rybníky a jezera.

Podle Rabelaise Gargantua vymýtil dokonce i Beauce, nebo alespoň jeho kůň, když se ocasem ohnal po mouše a vyvrátil všechny dubové porosty, které kraj pokrývaly...

Gargantua se staral o plodnost země a ve velkém přenášel obrovité kameny - valouny, rampy, menhiry, zajisté kameny plodnosti.

Ze všech kamenů jeden však byl obzvlášť posvátný - tak posvátný, že byl pověřen celý kmen, aby jej střežil. Bylo to v kraji zasvěceném Belisamě, dle Sugera "zemi svatých". Ten kmen se jmenoval Karnuté - "strážci kamene".

Posvátné místo, kde Karnuté strážili kámen, je Carnute-ls, dnešní Chartres v kraji Beauce, Is Karnutů.

Latinisté trvají na tezi, že francouzština vznikla z jakési pokleslé latiny legionářů, a kmenové názvy, jež pak přešly do místních názvů měst a obcí, jsou prý jejich ablativní formou. Tak podle Alberta Dauzata) Paris se vysvětluje jako civitas de Parisiis. Jak ale podle tohoto modelu odvodit jméno posvátného potopeného města Is, stráženého Ismii - čeho by to byla ablativní forma? A co další Is - na řece Tille poblíž Dijonu?

Latinský ablativ bychom měli oželet. Is není odvozeno z latiny, a dokonce není ani galským specifikem. Is znamená svátost, posvátnou věc nebo posvátné místo. Jako slovní kořen je nacházíme ve jménech posvátných řek jako Is-aar nebo Is-ére, jejichž vody byly tabu. Amiens není žádné civitas de Ambioniis, nýbrž Ambion-Is, posvátné místo (tj. Is) Ambionů. Sens není civias de Senoniis, ale Senon-Is, posvátné místo (Is) Senonů; a právě tak ani Chartres není civitas de Carnutus, ale Carnut-Is - posvátné místo Karnutů.

Vlastně tu správně napřed nešlo ani o žádné město či osadu, nýbrž jen o posvátné místo, kolem něhož se město vytvořilo později a přibližně ve III. století přejalo jeho název.

To je naprosto zřejmé, právě tak jako skutečnost, že posvátný kámen Belisamin pobýval na posvátném místě...

Kámen, jehož transport i instalaci halí mlhy dávnověku, je stále zde: právě nad ním byla postavena katedrála...

Kámen, kde se našla černá Panna

Existují potvrzující zprávy: v XVI. století si jistý svědek povšiml "stop po oltáři starých idolů". Kámen nebyl nikdy odstraněn, je tam stále.

Je to dolmen. Především kvůli "druidské slojí pod "oltářem idolů" - jeskyně je zřejmě dolmenickou komorou. Právě tam se našla černá Panna.

Dalším důvodem je přítomnost rozměrné pravoúhlé keltské studny; roku 1904 ji znovuobjevil a vyčistil René Merlet. Součástí dolmenických systémů vždycky totiž byla i studna tohoto druhu. Druidové praktikovali jakýsi křest vodou, který je vlastně poměrně častým prvkem v řadě náboženství.

Význam chartreské studny byl mimořádný; snad proto, že její voda měla určité specifické vlastnosti, či proto, že jí byla připisována magická síla. Je 33 metrů hluboká a volná hladina podzemní vody se nachází asi 30 metrů pod podlahou krypty. Její význam pro stavitele katedrály je podtržen skutečností, že ji zobrazili na severním portálu u nohou sv. Modesty. O posvátném charakteru místa nacházíme významné svědectví v Zápiscích o válce Galské. Gaius Julius Caesar, válečník, který si občas našel čas pro zájem o lecjaké věci, pakliže mu to právě dovolily starosti válečnické, kdesi napsal, že druidské shromaždiště je na jakémsi místě v karnutském lese.

Stopy po lese, který se kdysi rozkládal kolem Chartres, jsou ovšem dosud patrné... A jaké asi místo by bylo posvátnější nad pahorek v posvátném Is, obklopený posvátnými háji v zemi bohyně Belisamy?

Řada historiků, mj. i Jullian, snaží se toto místo situovat až na hranici země Karnutů, k Saint-Benoit-sur-Loire. To ovšem bylo spíše politické shromaždiště vůdců Galie, respektive Galií, kde se probíraly veřejné problémy Galů, a kde druidové vykonávali svoji rozhodčí úlohu.

To místo ostatně ani nebylo součástí území Karnutů - nacházelo se na spojovacím bodě mezi územími Senonů; Eduenů, Biturigů a Karnutů, nejspíše na místě nynějšího Lion-en-Sulias; Lion, původně Lugdunnum, hradiště Luga, patrona všech důvtipných. Zmíněné místo nebylo součástí "země svatých".

Suchet, historik katedrály, napsal: Poloha katedrály je jak možno nejvýše nad městem, na strmém kopci, kde kdysi dávno býval dle starých letopisů posvátný háj, v němž druidové scházeli se k svým obřadům a bohoslužbám.

Jiný historik - Bulteau - píše, že se tam nacházela vzorová druidská svatyně a sídlo nejvyšší soudní stolice. Bylo tam středisko Galů - velké nemeton, prostě druidské centrum. 

A ještě jeden důkaz, že na pahorku v Chartres se scházelo druidské kolegium. Říkalo se mu totiž "místo mocných světců","místo mocných", což znamená... zasvěcenců. Kdo jiný by asi jimi byl, za času druidů?

Existují překvapivé souvislosti: Jullian poukázal na dolmen poblíž Fontevrault, který je podle něho v jistém směru vzorový: s délkou 10,4 m a šířkou 6,45 m je to pořádný kousek, váží přes 100 tun! Vytesán je v proporcích zlatého řezu... Dolmen stojí v katastru obce Saint-Fort (Svatý silák)!

Četné další skutečnosti - některé dochované památky a hlavně místní názvy - stvrzují pradávný význam pahorku. Ani kdyby nebylo pověstí o pahorku, poutních cest či černé Panny, místní jména v okolí Chartres by připomenula, že již v dobách galských tu bývalo posvátné místo, tak jako dnes tu je jedno z nejvýznamnějších míst křesťanských. Kdysi se rozkládalo kolem Chartres obrovské množství megalitů - menhirů, dolmenů a dalších kamenných staveb, jakým se tady říká murgers, a prakticky odpovídají britským cairns. Spousty jich zmizely, avšak jména zůstala.

Alespoň pár příkladů: na jihu, v Morancez, je dolmen zvaný La Pierre qui tourne, Otáčivý kámen. Další je na jihovýchodě, mezi Berchére-les-Pierres, kde se těžil kámen pro stavbu katedrály, a Sour, kde bývalo jedno z hlavních templářských komturství; říká se mu La Pierre complissée, Zvrásněný kámen. Nedaleko odtud dvakrát pomístní název La Pierre couverte, Skrytý kámen - zde dolmeny zmizely, ale dost možná jsou dosud pod zemí.

Rovněž jihovýchodním směrem, ale blíž u Chartres, je pomístní název Beaulieu, což jest Lieu-Belen, Místo Belenovo (jižně za Loirou by to byl Bellac), a to nedaleko Beaumonts, tedy Belen-mons, Belenových vrchů.

Na východě to jsou Les Murgers u Nogent-le-Phaye, tedy zřejmě Nogent-la-Fée, víla Nogent; Archevilliers s místem zvaným L'Arche - archa. Slovo pochází z galského a ligurského výrazu pro dolmen: Arca.

Na severu leží vesnička Gorget, pod jejímž názvem snadno poznáváme toponymum odvozené od Gargan.

Blizoučko odtud severozápadním směrem se nachází Butte Celtique - Keltský vrch, to jméno mi ale připadá nové; nedaleko však stojí menhir Le Pied de Fée, Noha víly, a rovněž pomístní názvy Les Dames blanches, Bílé dámy, a Les Champs chailloux, Kamenitá pole, připomínají místa, kde zajisté bývaly posvátné kameny, které dnes již zmizely.

Z uvedeného lze celkem rozumně usuzovat, že to je sotva pouhá souhra náhod.

Scházeli se tu druidové, a davy poutníků snášely útrapy a nebezpečenství cest, zajisté proto, že dokázali na tom místě najít "ducha", jak se vyjádřil Barrés, a to ducha velice silného a skvělé kvality.

Moderněji řečeno - pahorek, na kterém stojí katedrála, skrývá silný telurický proud, který tam vyúsťuje. Jistý biskup, který rozhodně nebyl z těch, kteří dávali rozbíjet vitráže kvůli lepší viditelnosti, nebo kteří do katedrály nacpali amplióny, totiž monseigneur Pie, o svém chrámu říkával: Pramen je dole - vespod.

Matka Boží, svatá Panna, stojí na hlavě hada

Však si vezměte obraz, převzatý a rozšířený křesťanskou ikonografií v tisících exemplářů - není ovšem jisté, zda byl vždy správně pochopen: Matka Boží, svatá Panna, stojí na hlavě hada, wuivra.

Pramen je skutečně vespod, právě proto byl na tom místě postaven dolmen, a po něm jeden kostel za druhým... ]e snadno pochopitelné, proč kanovník Bulteau napsal: Lze říci, že pro Západ je Chartres klasickým místem Vtělení.

Vysvětluje se to alegorií černé Panny: matka Země, pouze s přispěním vlivu nebes - dnes by se řeklo "vesmíru" - plodí jakési aktivní záření, projev, jenž pro svou kvalitu je charakterizován jako božský Průzkumem polohy Chartres na mapě Francie zjišťujeme ještě další zajímavost: na území někdejší belgické Galie, to jest v bývalých provinciích Champagni, Pikardii, Ile-de-France a Neustrii, se nachází řada katedrál z XII.- XIII. století, zasvěcených Matce Boží. Jsou rozmístěny tak, že přímo v terénu vytvářejí téměř přesný obraz souhvězdí Panny, jaký je na obloze. Jednotlivé hvězdy by odpovídaly těmto městům: Spika je Reims; Gamma Chartres; Theta = Amiens; Epsilon = Bayeux... V menších hvězdách poznáváme Évreux, Étampes, Laon, samá města, kde stojí chrám Matky Boží z nejlepšího období. V poloze jedné hvězdičky nedaleko Spiky (franc. "Épi") identifikujeme dokonce chrám Notre-Dame de 1'Épine, který byl sice postaven později, ale jehož stavba poukazuje rovněž na jakési tajemství...

Maurice Leblanc si jako první povšiml, že benediktinská opatství v kraji Caux jsou rozmístěna v krajině jako souhvězdí Velkého vozu; nedávno se zjistilo, že pole obklopující Glastonburry v Sommersetu, kde se podle tradice měl nacházet ostrov Avalon s druidskou studnicí grálu - Chalice Well a Artušův hrob, vykreslují v krajině všech dvanáct znamení zvěrokruhu... Je možno se ptát, zda toto vzájemné prolínání země a nebe je dílem lidské fantazie, či vnuknuto vyšší nutností, aniž si to lidé uvědomili, pouze poslechli jakýsi kosmický instinkt.

V každém případě, pokud se týče Chartres, máme k dispozici všechny údaje k problematice, alespoň ohledně poutní cesty.

Ve stařičké Zemi je nesčetně mnoho různých proudů, tento však je mimořádně posvátný, protože je s to otevřít člověka duchovnosti.

Tady vzniká božství, a je tedy nutno zajistit, aby žádná hmotná překážka telurický proud nezničila ani nenarušila. Pahorek v Chartres nesmí být znečištěn ničím...Však také chartreská katedrála je ve Francii jedinou, v níž není pohřben žádný král, kardinál ani biskup. Pahorek musí zůstat nedotčen...

Hrobky chartreských biskupů jsou pod kaplí sv. Piata, která byla zbudována ve XIV. století na konci apsidy, a nachází se mimo posvátný pahorek. Hrobky kanovníků byly rovněž na konci apsidy na malém, dnes zrušeném hřbitůvku, také mimo posvátný pahorek.

Tabu, spočívající nad pahorkem, je zřejmě velmi silné, protože dokonce ani v dnešní době, kdy se všechno převrací poměrně dosti neuváženě, nikdy nebyly podniknuty žádné výkopy v prostoru pahorku, sevřeném mezi sloupy chóru a hlavní lodi.


Tento článek byl sestaven na základě textu druhé kapitoly Tajemství pahorku z knihy Mysterium katedrály v Chartres, kterou napsal Louis Charpentier a vyšla v Paříži roku 1977. České vydání je z roku 1995, kdy knihu vydalo nakladatelství Půdorys v překladu Oldřicha Kalfiřta. Kniha je vázaná, má 216 stran, ISBN: 80-901741-5-9.

Anotace ke knize:
Katedrála ve francouzském městečku Chartres udivovala po generace svou úchvatnou monumentalitou a propracovaností architektonických detailů. Byla to však náhoda, že patří mezi výjimečně dokončené katedrální stavby a proč se ji věnovala taková péče? Autor knihy přináší svůj klíč k celé věci. Katedrála je mystická šifra, v níž je obsaženo tajemství světa. Jedná se o petrifikovanou moudrost věků, tak jak ji představují egyptské pyramidy, Archa úmluvy apod.

 


JL

zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?