wz

Čas šamanů a mýtů

Na počátku věků, v době, kdy si lidé uvědomovali výhody života pospolitého a začaly tak vznikat pravěká rodová sídliště, došli také k poznání, že je pro ně snazší něco k jídlu vypěstovat na kousku obdělané země. Lov se stal výsadou několika statných mužů, ostatní se lopotili na pravěkých políčkách a plantážích. Tato činnost měla i tu výhodu, že bylo více času na přemýšlení a uvažování, což mělo za následek stvoření mýtů a rituálů, jako reakce na neznámé a nepochopitelné děje.

Nejstarší nálezy svědčící o vzniku vesnic, jejichž obyvatelé se věnovali spíše zemědělství než lovu, pocházejí ze Shanidaru v Iráku. Datují se do doby asi 8000 let př.n.l. Přechod od lovu k zemědělství (označovaný jako neolitická revoluce) přinesl zásadní změnu ve vývoji lidstva, ve společenském uspořádání a uvědomění. Kvůli novému způsobu života - pastevectví zvířat a pěstování rostlin - se lidé shromaždovali do osad, kde život přestal být jen bojem o přežití, sháněním potravy a lovem s velkým osobním rizikem. V osadách společně žili rody, jejichž členové plodili potomky mezi sebou a tato pevná pouta a svazky jim přinášely značný prospěch.

Dávní myslitelé se pokoušeli zmapovat svůj svět proto, aby jej mohli lépe ovládat a řídit své postavení v něm. Jedním z prvních objevů bylo zjištění, že slunce a měsíc se na nebesích pohybují pravidelně a že střídání ročních období se dá dobře předpovídat. To bylo pro první zemědělce neocenitelné, neboť jim to pomáhalo určit, kdy zasít a kdy sklízet. Nebeské měnící se záhadné útvary se pokládaly za posvátné, tajemné - ale za cosi nezbytně životného. Jak by se jinak dokázaly pohybovat a mít takovou moc a vliv? Museli to být bohové.

První filozofové lidstva - šamani - naslouchali šepotu duchů a tančili v rytmech daných přírodou. Neviditelné bylo všude kolem, proplétalo se se silami ohně a vody, s rychlostí větru, s úrodností země. Naši pravěcí předkové se všemi těmito duchy komunikovali. Dnes už nevíme, jak konkrétně se jejich víra projevovala, neboť první písemné zmínky pocházejí až z mnohem pozdějších časů. Existují jen stopy a narážky, útržky informací popisujících rituály, přežívající v pozdějších mýtech, podivnosti archeologických nálezů, jako je třeba skrčená kostra neandrtálce natřená rudým barvivem a kruh květů na prehistorickém pohřebišti v iráckém Shanidaru.

Lidé začínají hledat, rozhlížet se, divit se. A od údivu už je jen krůček k pochopení.

Je snadné nazvat dávné mýty a rituály jako primitivní, dětinské vidění nepoznaného světa. To je částečně pravda - byl to první pokus o souhrnné označení tehdy známého světa, kdy existovalo tisíce vzájemně propojených otázek "Proč?" a "Jak?". Pro naše předky tekla voda z vůle duchů; slunce se pohybovalo, protože sluneční bůh cestoval po obloze. Zajímali se o to, jak to vše funguje, žasli a hloubali nad tím, proč se tak vůbec děje. A nacházeli odpovědi... Tyto myšlenky tvoří systém symbolů, bez nichž se nedokážeme obejít ani dnes, v době převratných vědeckých vynálezů a objevů. Protože stále se děje nějaký nevysvětlitelný jev, stále je co objevovat a zkoumat. Pradávnou otázku "Proč tomu tak je?" - řešíme i v současnosti...

Dávnými kněžími-prostředníky byli šamanové. Kmen měl svého moudrého muže-zasvěcence, který dovedl hovořit s bohy. Šamani přijímali různá poselství z nebes, mohli nechat svou duši vystoupit ven z těla a brát na sebe zvířecí podobu (nejčastěji orlí). Uměli využívat byliny a kořínky k léčivým účelům, znali léčitelské praktiky. Šamanské rituály spočívaly především na navození transu pomocí bubnování na posvátné zdobené bubny, při nichž šamani tančili posvátný tanec a zpívali příběhy svých božstev.

Tyto starodávné praktiky se do dnešních dnů udržely u novodobých kmenových společenství, jakými jsou například američtí indiáni nebo australští domorodci. Ti mají dodnes své svaté tance, čarovná slova zaklínadel, schopnost kreslit do písku obrazy spojující pozemský svět s duchy. Mají své indiánské sruby, kde se poléváním horkých kamenů vytváří pára, jež slouží k očistě těla i duše a mnohdy i k uvedení do hypnotického stavu.

Byly a jsou pro ně důležité sny. V nich mohou jejich duše cestovat, hovořit s předky a setkávat se se svými duchovními průvodci ve zvířecí podobě. Sny jsou posvátným územím, kde lze z vizí rozpoznat poselství, pocházející z hlubin lidské mysli. Tyto rituály a pojetí se nám mohou zdát úsměvná, ale kmenová uskupení často uchovávají myšlenky a hodnoty, které už byly postupem civilizace zapomenuty. Protože neviditelné nemůže být ani pozorováno pod mikroskopem, ani měřeno... Láska, soucit, potěšení, zásady - to přeci také nejsou konkrétní statky. Věci, které nemůžeme vidět nebo cítit některým z pěti fyzických smyslů, můžeme přesto cítit a vnímat jako konkrétní okolnosti našeho života. Proto osobnost šamana dodnes přežívá v některých kmenových společenstvích a poskytují nám možnost představit si, jaké to asi bylo v době stvoření světa, prostřednictvím pokračujících živých mýtů.

Australští domorodci (Aboridžinci) se živí sběrem a lovem, putují po krajině a vyznávají specifické náboženství, obecně označované anglickým slovem Dreaming - čas Snění, který započal před stvořením světa a sahá až k prapůvodním mlhám věčnosti. Domorodá mytologie je velmi bohatá, zabydlená bytostmi, jako jsou Duhový had, Zářící muž a Sestry Wagilagovy s pythonem Wititjem. V Čase před časem vystupovali předkové - Duchové stvoření - ve zvířecí podobě z podzemí a putovali rozlehlým územím, kde svými skutky a písněmi utvářeli jeho podobu. Po skončení rituálů se vrátili zpátky pod zem. Od té doby se ke každému místu či přírodnímu útvaru váže příběh předků a píseň. Celé území Austrálie je protkáno touto sítí snových stezek a písní. Dodnes se při obřadu člen kmene spojuje se svými předky, napojuje se na Snění a tvořivým rituálem je přenáší do přítomnosti. neustálým putováním a obnovováním spojení ovlivňuje jak přítomnost tak budoucnost. Jediným a hlavním účelem zpřístupňování je snaha, aby krajina zůstala zachována v podobě prvního dne stvoření, jen tak může být zachována harmonie. Čas snění není jen dávný mýtus o stvoření, ale zároveň i morální návod, soubor duchovně etických norem platných pro život každého jednotlivce i kmene. Je založeno na propracované síti totemového příbuzenství, zahrnuje a ovlivňuje všechny složky praktického i duchovního života. Každý člen rodu má dvojí identitu - kmen a totem. Příslušnost ke kmeni je dána jazykem, o totemu rozhoduje místo, na kterém budoucí matka zjistí, že je těhotná. Stařešinové kmene určí podle místa a na základě příběhů předků v krajině totemovou příslušnost. V dětství a mládí se každý jedinec učí příběhům a písním a je připravován na převzetí starosti o podobu krajiny určitého teritoria. Čas snění není iluzorní ani neskutečný; je to sen skrytý za každodenní realitou.

V mýtech se napříč staletími i rozdílnými kulturami objevují některé společné symboly. Vypovídají o hlubokých pudech a touhách lidské duše. Nejrozšířenější je symbol "umírajícího a znovuzrozeného boha". Je to jakési "podpůrné kouzlo", jehož pomocí má lidský čin, obřad, oběť či smrt moc ovlivňovat vnější svět a přírodní děje tak, jak je tomu v mnoha národních mýtech o králi zrna - umírajícího a znovu se rodícího boha, který představuje sílu přírody. Když nastává podzim a zima, král umírá a cestuje do podsvětí; na jaře pak znovu ožívá. Tato přírodní božstva nacházíme pod různými jmény na mnoha místech: Baldur u Seveřanů, Osiris (Usirev) v Egyptě, Mithra u Peršanů nebo Dionýsos ve starém Řecku. Někde se přírodní síla personifikovala do ženského božstva, které rovněž sestupovalo do země a rodilo se, jako babylonská bohyně Tamúz.

Smělý Baldur
Baldur byl druhým synem Odina. Tížily ho sny o blížící se neodvratné smrti. Svěřil se své matce, bohyni Frije, která žádala všechny bohy a celý svět, aby zapřísáhly tou nejsvětější přísahou, že Baldurovi nikdy neublíží ani země, ani lesy, ani kameny, ani nemoce, ani zvířata... Všichni přísahal, až na malou snítku jmelí. A pak se bohové bavili tím, že na Baldura házeli nejrůznější věci. Smáli se, když ho meč neprobodl a balvan se od něj odrazil. Ale Loki, bůh zla, se dozvěděl o jmelí. V přestrojení za stařenu podal ratolest jednomu slepému bohovi, kterého navedl, aby ji hodit na Baldura jako oštěp. Ratolest jmelí Baldura probodla a ten padl mrtev k zemi. Bohové oněměli úžasem! Baldurova duše sestoupila do podsvětí. Bylo stanoveno, že se může vrátit na zem jen pod podmínkou, že pro něho bude plakat každá živá bytost na zemi. A všichni plakali - až na stařenu v jeskyni, v níž byl vtělen Loki...

Jinou formou podpůrného kouzla bylo rituální zabití krále jako zástupce boha; králova krev zaručovala, že zrno dozraje. K těmto obětím mělo docházet v hájích, kde rostlo bílé jmelí, považované v dávných dobách za posvátnou rostlinu. Jeho květ byl onou "zlatou ratolestí", jak ji označuje římský básník Vergilius:

...
A v zimě tuhé v hájích
stromů...náhle v stínu
cesmíny zjeví se zlatý list,
v něžném vánku zašumí zlatá
ratolest.
...

Jsme součástí ekosystému, založeného na střídání života a smrti. Život je předáván dál, což zahrnuje i opětovné neustálé obětování. Slunce vyhasíná, tvorové se rodí a další umírají, aby jim udělali místo. Staré mýty se sice mohou zdát dětinské a primitivní, ale jsou pravdivé ve svém vyjádření koloběhu všeho dění. Těmto mýtům úrodnosti je společné téma pláče pro zmírajícího boha, a tyto slzy, anebo láska jedné konkrétní osoby, ho obvykle přivádějí zpátky.

Mýty se často zabývají počátkem a stvořením světa. Jednotlivé příběhy a podrobnosti stvoření se u starých národů liší, ale lze v nich nalézt některé společné základní motivy. Chaos (řecky Khaos) je zkrocen - síly chaosu, neuspořádanosti, prázdnoty a nicoty jsou ovládnuty bohem nebo bohyní. Tyto síly jsou obvykle personifikovány jako nějaký nestvůra - drak nebo zuřící býk.

Ze starověkého Blízkého východu pochází jedinečný příběh o boji mezi bohem a chaosem. Verze zachovaná na babylonských kamenných deskách vypráví příběh o Mardukovi a Tiamat - Enúma eliš. Tiamat byla nestvůra chaosu, symbolizovaná propastí. To byla mystická prázdnota plná temnoty a zuřících vod a existovala před vším ostatním stvořením. Marduk Tiamat zabil a její tělo rozsekal.

Některé staré národy se domnívaly, že Zemi (jež je placatá) obklopuje voda, nikoli prázdný prostor. Dívaly se kolem a viděly modř oblohy a při dešti jim shora padala na hlavy voda. Viděly jezera a oceány a prameny vyvěrající z hlubin země. Sluneční mýtus popisuje vítězství světla nad temnotou jako symbol vítězství života nad smrtí. Někdy je jeho součástí i motiv umírání a znovuzrození. Egyptský bůh Ra pluje v noci temnotou Podsvětí a každé ráno se na znamení vítězství opět vynořuje, když přemůže démony a duchy smrti. Také Mithra je bůh světla, sluneční vítěz. Bojoval s nestvůrou chaosu v podobě zuřícího býka. Býka zabil a jeho krev dala vzniknout životu na Zemi. Za to byl v chrámech uctíván hořícími pochodněmi a olejovými lampami připevněnými k jeho sochám tak, aby zářily jako jeho požehnání. Tento původně perský kult velmi zdomácněl mezi Římany.

Některé z motivů eposu Enúma eliš můžeme najít také v příběhu o stvoření v Bibli, v první kapitole knihy Genesis. Na počátku byl chaos, zuřící vodstvo a temnota; pak Bůh promluvil a objevilo se světlo. Svět byl stvořen v několika fázích a lidé vznikli jako poslední. Hrubá kostra je tedy stejná, ale v biblickém příběhu najdeme hlubokou duchovní rovinu, která ve starých mýtech chybí.

Na počátku všeho byl Chaos;
a pak rozkvetla Země,
věčné bezpečné sídlo
Nesmrtelných ve výšinách
zasněženého Olympu;
a temný Tartaros v hlubinách
zemských; a Láska,
která je nejčistší mezi
Nesmrtelnými...

Lidé byli stvořeni jako poslední ze všech tvorů proto, aby byli otroky bohů, aby na zemi velebili božskou moc a jako zástupci pečovali o boží výtvor. To je také obsaženo v myšlence "stvořeni k obrazu Božímu".

Mýty mohou být chápány jako zdroj mocných symbolů a etických návodů. Jejich příběhy osvětlují a vedou lidskou duši. Mýty jsou víc než jen primitivními pokusy, jak porozumět světu a přírodním zákonitostem. Obsahují hluboké pravdy a universální symboly, které vypovídají o strachu, záhadách, o nadějích a obavách lidstva. Proto je navždy potřebujeme uchovávat živé a proto nikdy nepřestaneme být notorickými vypravěči, i když naše dnešní příběhy jsou založeny více na výzkumech a důkazech.

 


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

VEZA