wz

Angličtí alchymisté v Čechách

Alchymistům se vytýká, že toho vlastně moc neobjevili. Jak také mohli, když neznali ani teploměr a prvním stupněm teploty byla slepice sedící na vejcích a druhým pak pacient s mírnou horečkou. Jaký div, že si někdy (a to jen někteří) pomáhali na cestě za velkými objevy drobnými podvody!

Nejoblíbenější alchymista pana Viléma z Rožmberka, šlechtic (vědec, překladatel, kuchař) Bavor Rodovský z Hustiřan (1526 až 1599) "prolaboroval" veškeré rodinné statky, takže jej musel velkorysý Rožmberk vyplatit z vězení pro dlužníky v pražské Černé věži na Hradčanech. Bavorovo dílo však dnes pečlivě opatrují v Leydenu (jižní Holandsko), neboť se stalo významným příspěvkem českého alchymisty do jedné velmi slavné evropské sbírky. To, že pro pana Viléma vynalezl Rodovský jen tak mimochodem "vodu medovou pro růst vlasů" nebo sepsal "kuchařku o rozličných krmích pro potěchu úst", je téměř jisté.

Vilém z Rožmberka představuje mezi českou šlechtou druhé poloviny 16. století nejvýraznější osobnost ve všem možném. V Českém království měl šest alchymistických laboratoří a živil několik desítek alchymistů a zlatodějů. Byl snad tento pán naivní? Nikoliv. Vilémův vztah k alchymii byl ryze praktický. Potřeboval se například od proslulého Angličana doktora Dee dozvědět, jak to zařídit, aby měl potomky či se stal polským králem.

Co však byla alchymie především? Úprava kovů méně hodnotných na kovy dokonalé - zlato a stříbro: transmutace. Když se totiž výnosy rožmberských dolů přestaly vyplácet, investovala Jeho milost do oboru, který se jevil perspektivní.
Navíc česká renesance přináší zásadní změny v myšlení aristokratů, roste zájem o vědy, o vše nové a neprobádané. Je pravda, že Rožmberkův oblíbenec, později chráněnec samotného císaře Rudolfa II., Edward Kelley, asistent doktora Dee, získal jeho přičiněním šlechtický titul a velký majetek u Jílového. Už se však nemluví o tom, že za to musel císaře Rudolfa II. přesvědčit, aby ze své moci získal mezi šlechtou investory, kteří by na Jílovém pomohli Rožmberkům s těžbou zlata.
A to, že Kelley a slovutný doktor Dee (kterého zajímala spíše alchymie ducha než drahých kovů) pořádali na Třeboni pro pana Viléma spiritistické seance, při nichž naslouchali andělům, možno brát jako zajímavý experiment.

Za procházky Českým Krumlovem tušíme příběhy, které se tu v přítmí historie odehrály na rozhraní mezi snem a skutečností. Záhadná kabalistická znamení na fasádách latránských domů dávají tušit, že krumlovští kronikáři nezaznamenali zdaleka všechno a že mnohé ponechali na lidské fantazii. Není koho se zeptat. Oživení maskaroni (lidské obličeje v groteskních a fantastických grimasách) ze zámeckých komínů leccos pamatují, ale mlčí.
To co občas zaslechneme o rožmberských alchymistech, nestačí k tomu, abychom nahlédli do světa alchymistické mystiky a křivulí. Dveře alchymistických domků jsou zavřeny, neboť přesně ani nevíme, kde tu byly.
Také honosný renesanční zámek v Třeboni, který si zvolili za svoje sídlo rožmberští vladaři Vilém i Petr Vok, hostil bezpočet alchymistů a mohl by proto vyprávět.

V druhé polovině 16.století vrcholila v Čechách renesanční kultura, jíž přehojně podporoval velký milovník vědy a umění císař Rudolf II. Toto prostředí přilákalo do Čech a zejména do Prahy stovky umělců, vědců, myslitelů, mágů, alchymistů, ale i podvodníků a zlodějů. Praha se v té době stává významným centrem vzdělanců, středobodem zájmu se stává magie a astrologie. Množí se laboratoře na výrobu zlata a všichni hledají kámen mudrců.
Do tohoto prostředí přijíždějí roku 1584 dva vzdělaní Angličané, aby se stali osobními přáteli dvou nejvýznamnějších mužů království a navždy se zapsali do naší historie. Prvním z nich je John Dee - matematik, zeměpisec, astrolog a pravděpodobně tajný agent anglické královny Alžběty I. -  a druhým je jeho pomocník - šestadvacetiletý vzdělanec, trestaný podvodník, lékárník a zručný alchymista Edward Kelley. Oba byli velice sebevědomé osobnosti; starší Dee se chtěl natrvalo v Praze usadit a mladší Kelley chtěl využít slávy a věhlasu svého přítele k vlastní kariéře. Kdo byli tito dva pánové a co o nich víme?

Doktor John Dee se narodil 13. července 1527 v Mortlake v Londýně, jeho otec Roland byl původem z Welsu a patřil mezi nižší dvořany (snad byl jídlonoš nebo číšník) krále Jindřicha VIII. Tato služba u krále mu dopomohla k získání velkého jmění, takže si koupil velký dům poblíž Londýna a dal patnáctiletého syna  Johna studovat na kolej Sv. Jana v Cambridgi. V roce 1547 odjel už dvacetiletý John na zkušenou do Evropy, kde se setkal s mnoha vzdělanci své doby. Nějaký čas přednášel na pařížské Sorbonně geometrii a v roce 1551 se vrátil domů už jako všeobecně známý vědec. Bylo mu nabídnuto místo rektora v hrabství Worcestershire, což pro něj znamenalo finanční zajištění a z toho plynoucí možnost věnovat se vědeckému bádání. Deeova kariéra i možnost  přístupu ke dvoru měly ovšem i své stinné stránky. Roku 1555 byl uvězněn pro čarodějnictví a obviněn z přípravy vraždy královny Marie. Jednalo se o to, že na přání Alžběty sestavil Mariin horoskop, ve které určil den její smrti a den korunovace Alžběty. Před popravou se prý zachránil tím, že se stal kaplanem londýnského biskupa Edmonda Bonnera. Těžko se již dozvíme, zda Dee unikl popravě přislíbením spolupráce nebo jej zda biskup vědomě zachránil pro jeho pověst génia.

Zvrat v jeho životě znamená rok 1558, kdy se jeho příznivkyně Alžběta I.stává anglickou královnou. Dee se okamžitě dostává do nejbližšího okruhu královniných lidí, kde se kromě jiných významných politiků seznámí se sirem Walshinghamem, v té době šéfem královniny tajné služby. Mezi jeho další dobré známé patří mořeplavci a korzáři Jejího Veličenstva - pánové Francis Drake, Walter Raleigh a Martin Frobisher, pro které díky svým rozsáhlým zeměpisným znalostem sestavuje mapy.
V letech 1563 až 1564 se Dee opět pohybuje po Evropě a v té době vydává i své dílo Monas Hieroglyphica. Až do 80 let 16. století Dee stále využíval svého zvláštního postavení u dvora a znova cestoval po Evropě, přičemž pravděpodobně prováděl menší špionáže pro svého přítele Walshinghama. V roce 1577 vydává svou další práci "Perfektní umění navigace", která inspirovala Drakea k jeho cestě kolem světa, jíž podnikl v letech 1577 až 1580.

Dee stárne a tak se na počátku 80 let začíná zajímat více o vědy okultní. Zde je nejspíš počátek jeho pověstných andělských hovorů, které rozvíjel také při svém pozdějším pobytu v Čechách. Jeho andělé se mu zjevili poprvé už v Anglii, ale velké mystické seance začal pořádat až po seznámení s Kelleym v roce 1582. Tehdy se mu Kelley představil jménem Talbot, a projevil se jako velice dobré medium.  Právě proto se pak pro Deeho stal nepostradatelným pomocníkem. Mystické seance spočívaly v tom, že Kelley - asistent mediumic - uvedený do jakési hypnózy, navázal kontakt s anděly pomocí křišťálové koule. Ti s ním potom rozmlouvali, většinou latinsky, anglicky nebo řecky. Nejčastěji se mu zjevoval archanděl Uriel a ženská obdoba anděla Madimi. Dee se postupem času stal zcela závislým na andělských radách a snažil se jimi přesně řídit.

Ted se podíváme na životní osudy Edwarda Kelleyho, prý odborníka v oboru metalurgie a drog. O jeho původu existuje několik hypotéz. Přestože se narodil 1. srpna roku 1555 ve Worcesteru (Worcestershire) jako syn textilního dělníka Patricka Kelleyho, sám o sobě tvrdil, že je potomkem irských králů. Je znám jako Edward Kelley nebo Eduard Kelly, používal i latinského Edwardus Kelleaus či jméno Edward Talbot. Od roku 1562 do 1569, tedy do svých 14 let navštěvoval Edward školu ve Worcesteru (snad se zde vyučil i lékárníkem), kde získal dokonalé znalosti latiny. Díky tomu se mohl roku 1573 přihlásit (pod jménem Edward Talbot) k studiu na univerzitě v Oxfordu. Po několika letech však Oxford opustil bez toho, že by zde získal nějaký akademický titul.
Od té doby až do března 1582 jsou jeho životní osudy téměř nepostihnutelné. Nějaký čas se živil jako lékárník, ale i jako pokoutní právník nebo notář. Téměř jisté je však to, že pro nezákonnou činnost, pravděpodobně falšování úředních listin nebo padělání peněz, někdy v této době byl  potrestán a kat mu uříznul oba ušní boltce.
Podle dobových záznamů byl Kelley arogantní a cholerické povahy, postavy vysoké a štíhlé, tváře bledé a kromě dlouhých vlasů (zakrývajících chybějící boltce) nosil plnovous - prý vypadal velmi démonicky!

Lékárnické znalosti mu pomohly při pozdějším alchymistickém bádání. V březnu roku 1582 se seznámil s doktorem Dee a spojil je vášnivý zájem o okultní vědy. Stal se jeho sekretářem a nepostradatelným pomocníkem, byl velmi úzce zasvěcen do Deeovy činnosti. Dee si byl vědom jeho předností a velice si ho oblíbil. V květnu 1583 se Dee a Kelley seznámili se zajímavým mužem, Polákem Olbrachtem Laskim. Tento muž, který si činil nárok na polský trůn, přijíždí do Anglie pro politickou i finanční podporu. Byl to právě John Dee, který jej měl během jeho pobytu v Anglii hlídat. Na Laskiho však udělal Dee velice dobrý dojem a tak se stalo, že jej spolu s Kelleyem pozval do Krakova a na své panství. Ještě téhož roku se vydává Dee se svou rodinou a s Kelleym a jeho ženou na cestu do Polska. V únoru 1584 pobývali na panství vojvody Laskiho v Lasku, ale v dubnu odjíždějí do Krakova, nejspíš na pozvání polského famózního alchymisty Michaela Sendivogiuse, kde na svých seancích pomocí tajného jazyka andělů (tzv. enochiánský) vyvolávají anděly a jiné démony. V Polsku se ovšem nic nedařilo tak, jak očekávali. Laskiho majetek byl zatížen obrovskými dluhy a tak se oba alchymisté vydali do Prahy ke dvoru Rudolfa II., známého to příznivce alchymie, věd a umění.

Dee a Kelley v Čechách

Své rodiny prozatím ponechali v Krakově a 9.srpna 1584 je oba v Praze uvítal vynikající vědec, alchymista a osobní lékař Jeho Milosti císaře pan Tadeáš Hájek z Hájku, který je ubytoval ve svém domě.
Praha byla v osmém roce panování císaře Rudolfa šedesátitisícovým městem, jehož obyvatelstvo tvořili kromě Čechů ještě Němci, Židé a menší skupiny Italů a Holanďanů. Město se rychle plnilo umělci a vědci, kteří doufali v císařovu přízeň a zvláště pak v jeho štědrou finanční podporu. Proto bylo velice důležité se u císařova dvora co nejlépe uvést. Přes všechnu snahu neudělal Dee na císaře ani zdaleka tak velký dojem, v jaký doufal. Rudolf seznámený s jeho poněkud zmateným dílem Monas Hieroglyphica, neměl o vědci valné mínění a ani zprávy o jeho kontaktu s anděly si ho nijak nezískaly. Dee po svém neúspěchu přesto u dvora zůstal. Daleko lépe si vedl Kelley, který se po příjezdu do Prahy začal rychle osamostatňovat. Jeho výhodou bylo, že pochopil, jak na vzdělaného císaře, který měl denně co činit s podvodníky. Věděl, že ho jen těžko ohromí konverzací s anděly. Proto se raději začal zdokonalovat v alchymii a zakrátko zcela celý dvůr ohromil svými transmutacemi. Jeho první "vystoupení" před císařem bylo velice úspěšné, neboť pomocí své speciální rtuti dokázal proměnit libovolný kov ve zlato. Dnes víme, že k tomuto triku se používala tyčinku rtuti, jež měla uvnitř otvor naplněný zlatým práškem...
Přesto se kýžená kariéra nedostavila a navíc jsou Dee i Kelley na jaře roku 1585 vyhnáni z Prahy a dokonce i z Českého království. Příčinou byl John Dee, který při styku s nejvyšší šlechtou začal příliš stranit protestantským pánům, čímž si rozhněval papežského nuncia Germanica Malaspiniho a Jiřího Popela z Lobkovic. Výsledkem bylo rychlé rozhodnutí císaře, že Dee i Kelley jsou skutečně anglickými špiony a jejich přítomnost u dvora je nežádoucí!

Dee tedy narychlo opouští Prahu i se svou rodinou. K té jeho rodině jen malá poznámka: Dee byl třikrát ženatý a měl celkem osm dětí.
Jak zapsal dne 4. června 1586 rožmberský kronikář a archivář Václav Břežan: "Johannes Dee, člověk učený, byv s manželkou a dítkami a tovaryši svými vypovědín od císaře z Čech jednáním legáta papežského do Němec do Erfurtu táhnouti míniv, dostal se do Loun, odtud k Anaberku, nazejtří pak předse dále do Němec. Ale když v Erfurtu v nebezpečenství byl, do Gothy dostal se mezi lutheriány, když fedruňku a lásky u Římanů nemohl užíti."
V tomto okamžiku se začíná o Deeho zajímat jihočeský velmož Vilém z Rožmberka, jediný člověk v království, mající vliv, autoritu i postavení, aby se mohl postavit císařově vůli a zcela ji změnit. Tento pán vzal oba Angličany pod svou ochranu a tím si samozřejmě velmi pohněval císaře. S tím si ale pan Vilém těžkou hlavu nedělal...

Třeboň byla spolu s Krumlovem sídelním městem Viléma a v pohodlném renesančním zámku se setkávali k politickým jednáním i jenom přátelským návštěvám mnozí významní mužové své doby celé Evropy. Tady byli Dee a Kelley s rodinami ubytováni v levém křídle zámku; Kelley dostal osm místností v prvním patře a Dee pak sedm místností o patro výše. V zámku se nacházela i Vilémova alchymistická laboratoř. Mezi lidmi, s kterými se oba alchymisté setkali byl i Jakub Krčín, ale na něj oba Angličané neudělali dobrý dojem. Krčín byl sám v alchymii zběhlý natolik že se nenechal tak snadno nadchnout několika málo přesvědčivými důkazy.
Stejně tak Vilém byl především vůči Deeovým andělským seancím velice skeptický, zato ho velmi zaujaly Kelleyovy transmutace, kterých byl několikrát svědkem a příjemně ho překvapily jejich výsledky. Kelley byl zručný a již se mu podařilo ošálit větší odborníky, než byl pan Vilém. Znal různé triky i proces zdvojnásobení počátečního množství zlata. Pravděpodobně znal systém snižování ryzosti zlata pomocí příměsí, jež používali už egyptští kněží. Tím dosáhl většího množství zlata za cenu menší ryzosti.
Byl to tedy Kelley, kdo získal Vilémův zájem a stal se pro něj "nadějnou investicí". Cesty obou alchymistů se začaly pomalu rozcházet. Zatímco v Třeboni Dee dále rozmlouval se svými anděly, jeho pomocník opět začíná budovat kariéru a to i u císařského dvora, kam během následujících let odjíždí stále častěji a na delší dobu.

Ale jinak oběma alchymistům pobyt v Třeboni vyhovoval. Dee dokonce zde novorozeného synka pojmenoval Theodorus Trebonianus (Theodor Třeboňský). Zvláštní zalíbení nalezli oba alchymisté v rybaření. Jedna výprava se jim málem stala osudnou. V červenci 1588 vyrazili na ryby u příležitosti návštěvy Angličana Edwarda Dyera, jejich přítele a pravděpodobně také agenta sira Walshinghama. Poté, co mu Dee ukázal nové rybníky a hlavně stavbu Krčínova veledíla - rybníka Rožmberka, odjeli všichni do obory, aby si zde zarybařili na sádkách. Ale bezpochyby byli všichni pánové již notně "pod truňkem" a to včetně kočího, který převrhl kočár ...a koně i kočí všecko to dolů do sádek spadalo... Ale tři Angličané stáli v té chvíli na hrázi, takže žádnou škodu neutrpěli. Kronikář Břežan, který historku zapsal k tomuto poznamenal: "Kunstlíři, škoda jen, že se nepotopili". Jak vidno, nebyli alchymisté v Třeboni příliš oblíbení.

Říká se, že k náhlému konci přátelství a spolupráce mezi mini došlo poté, kdy Kelley, coby medium, tlumočil vzkaz andělů v tom smyslu, že se mají oni dva - Dee a kelley - podělit o vše co mají a to včetně manželek. Avšak Deeho manželka byla proti tomuto "experimentu". Z té doby pocházejí i zvěsti, že se oba Angličani v poklidné Třeboni snažili společně se svými manželkami vytvořit cosi, co bychom dnes nazvali sexuální komunitou.

V roce 1588 končí třeboňská idylka, neboť oba alchymisté byli vyzváni královnou Alžbětou II. k návratu do Anglie. V roce 1589 se jejich cesty definitivně rozcházejí. Kelley návrat do Anglie odmítl, jeho kariéra coby výrobce zlata byla na vzestupu a stal se dokonce blízkým císařovým přítelem, kdy celé noce spolu laborovali v Rudolfově alchymistické laboratoři. Nejen císař, ale i pan Vilém měl na Kelleym eminentní zájem. Potřeboval jeho přátelský vztah s císařem využít k povolení nového kutání zlata v Jílovém, za což mu předem daroval několik pozemků v blízkém okolí Jílového. Ovšem podle zákonů Českého království, neměl cizinec právo nabýt pozemkový majetek. Jediným řešením této situace bylo povýšení Kelleyho do rytířského stavu a a přijmout ho do české stavovské obce. Rudolf II. vše potřebné zařídil, Kelley se stal rytířem z Imainy. Pro své zásluhy byl  zanedlouho jmenován i císařským radou. Stal se majitelem výnosného panství a zakrátko patřil ke skutečně zámožným lidem. V roce 1590 už vlastnil v Jílovém tvrz Hrádek (dříve Horní úřad nyní Muzeum - dům Mince), mlýn, pivovar, dvanáct domů a okolní vesnice Libeř, Okrouhlo, Bohuliby, Oleško, Hodkovice, Zahořany, Novou Libeň, Kamenná Vrata, Petrov, Třebsín a Oboru. Jako šlechtic a občan Jílového měl zvláštní privilegia, mezi něž patřilo i právo kutat zlato. V Jílovém byl neoblíbený, jednání s ním nebylo jednoduché pro jeho cholerické výstupy.
V té době se podruhé oženil a to se svou krajankou, vdovou Johannou Westonovou, s kterou se seznámil v Mostě. S tou vyženil nevlastní dceru Alžbětu Johannu a syna Johna Francise, kterým zajistil vynikající vzdělání. Paní Kelleyová prodala svůj dům a statky v Mostě a zakoupila dva domy v Praze: Faustův dům na tehdejším Dobytčím trhu (v němž se nacházela alchymistická laboratoř s více jak stoletou tradicí) a dům U Osla v kolébce pod Pražským hradem na Jánském vršku. Zde se narodil jejich syn Jan Adam Kelley.

Vysvětlení k přídomku "z Imainy": Kelley tvrdil, že je potomkem irských králů. Velmi úporně se to snažil dokázat podobností jmen, kdy jeho jméno Kelley vskutku odpovídalo jménu irských králů z rofu Cellachů nebo Caellaechů. Jeho šlechtický přídomek z Imaimy je českou zkomoleninou názvu oblasti ležící v Irsku na území pozdějších hrabství Connaught, Galway a Roscomon. Tato oblast se totiž nazývá Hy Many, nebo také Imania, Hymanie či Uimaine. Nicméně se tyto údaje o jeho původu jeví jako nejméně pravděpodobné a pouze účelové.

To doktor Dee se rozhodl jinak. V Třeboni ho nic nedrželo a ani jeho vztahy s Rožmberkem a jeho podanými nebyly nijak vřelé. A tak koupil 12 tažných koní, nechal si postavit v Rudolfově u Českých Budějovic bytelné kočáry a 11. března 1589 se vydal na cestu do Anglie. Jeho návrat však byl neslavný! Za těch šest let, co pobýval v cizině, mu zatím v Mortlake věřitelé rozebrali a zdemolovali jeho vyhlášenou knihovnu i dům. Požádal o podporu královnu Alžbětu, ale ta ho ustavila v roce 1592 pouze správcem vysoké školy v Manchesteru. Zde však měl pověst černokněžníka a kde kdo jím opovrhoval. V roce 1605, po smrti královny Alžběty, mu král Jakub I. odebral všechnu podporu. Dee se vrací do Mortlake, kde v bídě zemřel někdy na přelomu let 1608/1609. Matriky ani náhrobní kámen s datem se nedochovaly.

Když se vrátíme ke Kelleymu zjistíme, že ani jemu se nedařilo tak, jak si představoval. Jeho obliba u císaře už nebyla tak velká, aby ho uchránila před vlivnějšími nepřáteli, a navíc vycházeli najevo jeho osobní špatné vlastnosti. Některé prameny uvádějí, že 1. května 1591 díky své prchlivosti v souboji zabil (či těžce zranil) císařského úředníka Jiříka Hunklera. Souboje byly v té době zakázány a tak Kelley ještě v noci prchá z Prahy na rožmberské panství pana Viléma. Je však zajat v Soběslavi (tamější kronikář však uvádí, že to bylo v únoru 1591) a dovezen do Prahy a bez soudu pak po tři roky držen jako vězeň na hradě Křivoklátě. Vězení však nebylo nijak tvrdé, měl zajištěno veškeré pohodlí i volný pohyb po hradě, mohl zde pokračovat ve svých bádáních a alchymistických studiích.

V roce 1592 umírá rožmberský vladař pan Vilém a Kelley tak ztrácí mocného ochránce. Odváží se tedy za pomoci své ženy o útěk. Přesto, že si při pádu na skálu zláme nohu (kterou bylo pak nutno amputovat a nahradit dřevěnou) se mu podaří dostat se na svobodu.
Mezi roky 1594 až 1596 znovu svobodně provádí pokusy a to i u císařského dvora. Další zlom v jeho kariéře přišel po 1. listopadu 1596, kdy jistý pan Schwerzer obvinil Kelleyho z podvodu a souboje - a zde se opět objevuje informace o tom, že mělo dojít k souboji při kterém Kelley mečem zranil jistého Jurgena Hunkleryho (nápadná podobnost jména s Jiříkem Hunklerem z roku 1591!). Kelley je opět zajat, avšak důvodem není souboj, ale dluhy!
Císař jej dal uvěznit ve vězení pro dlužníky, které bylo na hradě Hněvíně v Mostě, a zároveň mu byl zabaven celý majetek. Do vězení jej doprovázela i jeho žena a měl zde opět možnost pohybu po hradu a mohl konat pokusy. V létě roku 1597 zde dokončil své dílo Tractus de lapide philosophorum (Pojednání o kameni mudrců), kterým si chtěl císaře opět naklonit. Propuštěn z vězení však nebyl. Rozhodl se tedy pro další útěk, opět za pomoci své ženy a lana. To se opět přetrhlo a on si polámal nohu zdravou. Hradní hejtman okamžitě vyrozuměl o útěku císaře Rudolfa, který Kelleymu udělil milost a vrátil mu jeho statky. Návrat do Anglie mu však zakázal. Kelley tedy stále dlel na Hněvíně a léčil si zde svou zlámanou nohu. Jedna z verzí jeho konce je ta, že pro nesnesitelné bolesti a představu doživotního mrzáka se rozhodl pro sebevraždu jedem. Skonal prý 1. listopadu 1597 ve věku 42 let. Jestli zemřel po požití jedu v roce 1597 nebo na následky zranění nohy v roce 1598 se můžeme ale jen dohadovat. Existují ovšem také teorie, že Kelley byl naživu ještě po roce 1600. Nikdo totiž neví, kam se podělo jeho tělo a ani neexistují zprávy očitých svědků jeho smrti, nebyl nalezen ani žádný náhrobní kámen.

Jak se zdá, byl konec obou mužů velmi podobný. Ačkoliv patřili ve své době k významným a učeným lidem, zemřeli v chudobě a zapomnění. Edward Kelley si pro svůj pochybný původ, tajemstvím obestřený život a podivnou smrt získal pověst podvodníka a šarlatána. Také Deeův význam pro vědu byl několik století zanedbáván, ačkoliv například jeho úvod do euklidovské geometrie je dodnes odborníky respektován. Většinou jej totiž více než jako vědce chápali jako mága, čaroděje či jako člověka posedlého okultními vědami. V dnešní době to ale už badatelé vidí jinak.

Pověst vypráví, že Kelley před smrtí proklel hrad Hněvín i město Most, aby zmizelo z povrchu zemského - což se také stalo. Za několik desítek let zmizel hrad a v roce 1964 začalo mizet i město, aby ustoupilo povrchovému uhelnému dolu. Stěhování mosteckého Děkanského kostela v roce 1875 je dostatečně známo.

Mostecký hrad Hněvín však v současné době přeci jen můžete navštívit, ikdyž je to jen replika. První dřevěný hrádek stával na Zámecké hoře (Hněvínu) někdy v 9. století. Kamenný hrad však byl pravděpodobně vystavěn až rodem Hrabišiců ve 12. století. Král Václav I. pak z Mostu udělal město královské. V roce 1595 prodal císař Rudolf II. hrad městu Most. V roce 1646 jej lstí dobyli Švédové a císařské vojsko jej pak dobývalo rok a půl - bez úspěchu. Švédové se na hradě udrželi až do vestfálského míru. Mostečtí dávali svému hradu za vinu, že svým významem přitahuje nepřítele a tím jim působí těžkosti a tak se svolením císaře Ferdinanda II. začala v roce 1651 demolice hradu. Zámecká hora zpustla, byly zde jen vinice a sady.
Mosteckým se ale po hradu začalo stýskat a tak v době, kdy město bohatne z těžby uhlí, začne na Zámeckém vrchu stavět - v roce 1879 byla na vrcholu otevřena restaurace a v roce 1889 přistavena vyhlídková věž, kterou však o rok později strhl vítr. Ale v září roku 1900 zde Spolek přátel Zámecké hory dostavěl bytelnou vyhlídkovou věž, z které je kruhový rozhled do širého okolí: od autodromu a bývalého povrchového dolu až k Děkanskému kostelu u starého Mostu a současný panelovo-betonový nový Most.

 

 

Mágovo doporučení na měsíc květen

                    Z májové rosy zachycené do plen lze za přispění Merkura připravit elixír věčného mládí.

 

 

Ouroboros je starověký symbol hada stočeného do kruhu jež polyká svůj vlastní ocas,
což vyjadřuje mimo jiné nepřetržitou návaznost věcí a dějů.
Alchymistická symbolika má skrýt své sdělení před nepovolanými, neboť jde o učení tajné.

 


zpět na Stránky s nádechem tajemna

Zpět k Mostu ?

VEZA