wz

Za dubem pýřitým

Tento teplomilný dub, menšího vzrůstu, často i keř s charakteristickými plstnatými větévkami roste takéi v oblasti Českého středohoří, a to na stráni poblíž Dobrčic na Mostecku (mezi Mostem a Louny). Právě sem jsme nasměrovali náš výlet.

Z vlaku jsem pozorovala nejen květenu - rozkvetly již vratiče a mydlice lékařská, ale i oblačnost, která byla velmi zajímavá a proměnlivá. Obraz všech možných barev i tvarů se měnil během několika minut. Bílé kumuly volně rozházené, ale i seřazené do řádek, trochu níž kumuly světle i tmavě šedé, roztrhané, naopak hodně vysoko byly drobné beránky a řasy. Sluníčko svítilo, ale občas se schovávalo za mraky. Krajina se zrajícím obilím měnila svoji tvář.

Středohoří propadlo teď kouzlu okru a zlata polí, jejichž rovné i mírně zvlněné plochy jsou jakýmsi protipólem dramaticky se zvedajících zalesněných i nezalesněných kopců. Na několika místech nás zaujmou zcela nenápadné oblé vršíčky přímo v polích, které ve zralém obilí vyniknou odlišnou zelenavou barvou.

Jsme v Dobrčicích a vydáváme se k našemu místu. Podél cesty kvete narůžověle mydlice lékařská, která jemně voní. Vratič, třezalka, dokonce i starček přímětník, modré zvonky kopřivolisté. Naši stráň máme po levé ruce, na první pohled je jako každá jiná ve Středohoří - porostlá křovím, planými ovocnými stromy, tu a tam jeřáb, javor babyka a dub letní.

 

 

Stoupáme do stráně zarostlou cestičkou, zřejmě moc lidí tudy nechodí. Překvapí nás několik tmavších drobnějších motýlků s bílými skvrnami - nejspíše soumračníků jahodníkových, kteří tu poletují. Cesta nás dovede na okraj stráně, odkud je nádherný rozhled do mostecké krajiny, která pookřála po těžkém období, kdy byla sužována siřičitými dýmy elektráren. Před námi jsou kudrnaté homole Zlatníku, Želenického vrchu, Hněvínu, který se tyčí nad Mostem a dalších menších kopečků a velmi dobře viditelné jsou Krušné hory,

Pokračujeme v cestě, kde nás vítá krásně urostlý, bohatě rozvětvený bodlák pcháč bělohlavý, některé jeho hlavy již nasadily fialový květ. A není to jeden bodlák, je jich tu víc, jsou tu i další druhy - bělotrn obecný a menší máčka ladní. Kvete tu jetel zlatý, růžový jetel prostřední, žlutá komonice lékařská, řepík lékařský, svízel syřišťový, svými listy a plody se prozradí kozinec sladkolistý, další zajímavá rostlina s tenkými lístky z čeledi vikvovitých - vlnice obecná, tu a tam kvete mochna přímá. Poletují tu soumračníci rezaví, okáč bojínkový i bělásek. Pozorujeme včelky a čmeláky na květech bodláků.

Z trávy na nás tu a tam juknou malé i větší kameny tmavě šedý tefrit s rezavě červenavými ploškami. Ani kámen není bez života. Jsou prohřáté sluncem a jeden z nich přilákal luční kobylky, které se tu vyhřívají - je jich tu dvanáct, malé i trochu větší. Na druhém konci kamene je další "slezina" kobylek. Chvíli je s nadšením pozorujeme a pak se vydáváme za duby šípáky, kvůli nimž jsme sem jeli. Budou určitě támhle ve svahu. kde je více keřů a stromů, máme to na dosah, ale musíme odbočit z cesty a sestupovat po šikmém svahu.

Jenže i nás zlákají kameny k posezení. Neodoláme. Díváme se do krajiny i kolem sebe. Mraky mění své tvary a putují, ale ničím nehrozí. Pozorujeme kroužící káňata. Kdesi dole hraje ptačí orchestr.... Naši pozornost upoutá letící červenavý motýlek, který k naší radosti usedne na květ bodláku, složí způsobně křidélka, přesně tak, abychom si ho mohli dobře prohlédnout. Tmavě tyrkysová křídla s výrazně červenými skvrnami. Vřetenuška tužebníková. Její zbarvení je výstražné, navíc vylučuje látku, obsahující kyanovodík a histamin, takže milí ptáci, raději se vřetenušce vyhněte.

A teď vzhůru nebo vlastně dolů k našim šípákům. Sestup je dost krkolomný, Prodíráme se doslova džunglí, prohlížíme si jednotlivé keře - snad tenhle.... ne, je to hloh, tady je doubek, ale letní.... Míjíme další keře a stromy, ale ten náš šípák s plstnatými větvičkami nikde. Sešli jsme na hlavní cestu právě u tabule informující o přírodní rezervaci.... Tak nevíme jestli je to nějaký žertík anebo jsme šli špatně. Zdá se, že asi to druhé. Bohužel už nemáme čas znovu prolézat stráň a opakovat sestup, takže šípáky nakonec vzdáváme. Nevadí, i tak se budeme se vracet obohaceni o nádherné zážitky a dojmy.

Před námi už je jen cesta na nádraží - pod Lovošem pole slunečnic a v mé mysli melodie a slova zamilované písničky Inky Zemánkové. Jenomže ouha -

Tak jako slunečnice každý den

otáčí se za sluncem......

a ty podlovošské slunečnice jsou všechny otočené ke slunci zády.... dívají se, jak se zdá, za Řípem....

 

 

Obrázek namalovala Jana Vesuvanka, fotografie z archívu autorky


Jana Vesuvanka

Zpět na stránky Zelených přátel ...

Zpět k Mostu ?