wz

Putování za palmovou pláží

Možná, vážení čtenáři, doufáte, že se vám dostane hned z kraje doporučení, kam vyrazit na výlet, případně kde je nejlepší koupání... Chyba lávky,čeká na vás nejprve úvaha o toleranci, byť na ty druhé věci nakonec taky dojde...

Důvod je prostý, v naší republice palmové pláže nemáme, nepočítám li ty namalované, nebo plastové v nějakém zábavním parku.I za tou nejbližší se musíte trmácet stovky a většinou i tisíce kilometrů.Což málokdo podniká sám. Nejste li ale onen neohrožený solitérní dobrodruh, čeká vás na každé expedici či dovolené klasické dohadování...On má většinou každý člen rodiny či party své vlastní představy, co je potřeba vidět nejdříve, co potom a bez čeho se klidně obejdeme.

Renomovaní psychologové dokonce tvrdí, že společná dovolená prověří kvalitu vztahu... pokud ji zvládnete bez úhony, patrně dokážete spolu jít i nějaký čas společně životem a naopak, pokud už problémy nastaly, dovolená je většinou ještě zvětší. Proto doporučuji při cestování přibalit i notnou dávku diplomacie . Přece nemá smysl si kazit vzácné volné dny a navíc je dobré se držet zásady, že prozkoumat se dá všechno a kdo se dokáže divit kráse života, vždycky si jí někde najde...

No a po všeobecném plácání nyní konkrétní příklad. Přesně na Štědrý den ráno nás letadlo vyplivlo na ostrově Tenerife, báječných 23 stupňů oproti mínus deseti a sněhu doma všechny ohromně potěšilo, ale pochopitelně vypukl první spor.

Babička hodlala po namáhavém letu (dík poruše letadla vskutku dlouhém) hlavně odpočívat, dcera se rozhodně hodlala koupat, a to v oceánu a nikoliv hotelovém bazénu, což ale není jen tak, protože pobřeží je v severní části ostrova skalnaté a nebezpečné, synek toužil konečně na vlastní oči spatřit místní prales, nebo teda aspoň palmový les a já pochopitelně měla v plánu okamžitě začít pátrat po co nejvíce místních endemitech (tedy rostlinách, které lze vidět jedině a pouze v Makronésii, či dokonce pouze zde na Kanárských ostrovech) a vyfotit je ze všech světových stran i vzdáleností. Situace jevila se býti neřešitelnou, a vzhledem k tomu, že byl Štědrý den, všichni své touhy navíc podpořili argumentem: Přece mi nebudete kazit vánoce...

Přesto ale řešení existuje a nakonec všichni byli spokojeni, proto vám nabízím tento zajímavý výlet.

 

 

Pláž Terersitás shora

 

Jak už jsem nadhodila, Tenerife je ostrov sopečný a skalnatý, takže je tu koupání docela složité, protože moře je navíc velice často nebezpečně rozbouřené. Přesto si ale místní poradili. Nedaleko hlavního města Santa Cruz vybudovali dlouhatánskou kamennou hráz, takže vznikla chráněná zátoka, kde lze bezpečně plavat i dlouhé trasy podle pobřeží. Nu a když už byli v té práci, navozili sem místo ostrého, černého sopečného písku píseček hebounký a bílý, údajně až ze Sahary (věru netuším, kdo tohle financoval a zda se mu to vyplatilo, ale vypadá to vskutku úchvatně). Dostanete se sem snadno po pobřežní dálnici, která končí v městečku San Andrés a to právě kousek od jmenované pláže, kde je dostatečně velké parkoviště a ještě k tomu zcela zadarmo... Jen ještě dodávám poznámku, že vypůjčit si auto není na ostrově naprosto problém, stačí vám řidičský průkaz a nějaká ta hotovost (malé autíčko pořídíte už od dvaceti eur za den, velké stojí kolem 30, auta se tu nekradou, a tak vás nijak neprověřují, auto vrátíte pak zcela snadno tak, že dáte klíčky do recepce hotelu, případně teda do půjčovny a pracovník většinou ani nejde zkontrolovat, jak to vozidlo vypadá).

Takže babičku jsme uspokojili snadno - autem pohodlně dovezli, a jelikož Las Teresitas je jednou z nejpopulárnějších pláží na ostrově, nebyl tu ani na Štědrý den problém za pouhá dvě eura pronajmout na celý den lehátko a v nedalekých stáncích zakoupit jakékoliv základní občerstvení. Je ovšem pozoruhodné, že na místních WC visela cedule svátek - zavřeno. Nevím, zda průměrný Španěl se na Vánoce sice opaluje a jí, leč nekálí, ale vše vyřešil odskok do nedaleké vegetace, takže babička mohla nerušeně odpočívat.

 

 

Pláž Teresitás

 

I druhý, a to dceřin koupací požadavek, se dal splnit velmi snadno.Na pláži jsou pohodlné převlékací kabinky, takže ani nebylo třeba provozovat složité manévry pod šaty a brzy jsme se všichni čtyři mohli čvachtat v oceánu. Pokud se sem v prosinci někdy dostanete, rozhodně si koupání ujít nenechejte, moře je teplé zhruba 22 stupňů, někdy i daleko víc - a to je pro Čechy, zocelené rybníky a přehradami rodné země, teplota zcela dostatečná. Navíc máte z moře přenádherný výhled na okolní skalnaté stráně, porostlé bizarní, naprosto neevropskou vegetací. A nad nimi se tyčí majestátně pohoří Anaga, pokryté již také zmíněnými vavřínovými pralesy... ( takže další požadavek splněn, synek viděl prales, i když zatím z dálky). Musím přiznat, že to byl skutečně zvláštní pocit,vznášet se ve slané vodě a kochat se tak nádherným výhledem... Vzpomněla jsem si na starou moudrost, že ty nejkrásnější věci na světě se nedají koupit, ale musí se zažít - a tohle byla zrovna jedna z takových chvil... Byli jsme tu totiž skoro sami, místní patrně také podlehli oné sváteční mánii, kdy všichni na poslední chvíli balí dárky, vaří a uklízejí, zatím co my se mohli jen tak koukat a radovat... (i když na druhou stranu musím čestně přiznat, že cukroví i pár dárků jsme měli v kufru taky).

Konečně jsem se dopracovala ke přání číslo 4 a tudíž i důvodu, proč vlastně celé povídání píšu. Většina pláží třeba v Itálii, nebo Řecku je dočista holých, maximálně nějaká ta pinie se najde, ale tady zřejmě kromě dovozu písku ze Sahary úřadovat i nějaký zešílevší zahradník, spolu s místní přírodou, takže synek i já jsme zbytek rodiny zanechali lenošení a dostatečně se vyřádili jen pár desítek metrů od nich s představou, že jsme doopravdy v Africe (ačkoliv Tenerife je španělské, geograficky rozhodně patří spíš k Maroku).

 

 

Štědrovečerní koupání

 

Palem tu je totiž dostatek a dokonce v několika druzích. I moje touha po endemitech byla ukojena. nejčastěji tu totiž narazíte na endemitický datlovník Phoenix canariensis.

Jeho plody bohužel ale nejsou jedlé, což byla ohromná škoda, protože se jich pod stromy válelo ohromné množství...

 

 

Plody Phoenix canariensis

 

Viděli jsme dokonce ohromnou vzácnost. Některé stromy mají sklony k větvení kmenů, kupříkladu takové lípy nebo duby to dělají často, zato vidět smrk či borovici s dvěma či více kmeny je vzácné a palmy to nedělají skoro nikdy...

Přesto jsme ale padli na jednu , která se dokonce roztrojila, i když nevysoko nad zemí... Říká se, že takové bizarní růstové formy často způsobí nějaké poranění, ale ať už to bylo jakkoliv, tenhle datlovník vypadal nyní nádherně svěže a mohutně, snad podle přísloví : Co tě nezabije, to tě posílí...

Mimochodem tohle rčení patrně datlovníky naplňují do písmene, na parkovišti jsme zůstali zírat nad vozovkou, připomínajícím rozbouřené moře- to se kořeny palem draly na povrch s tak nesmírnou silou, že asfalt roztrhaly a nadzvedly k nepoznání...

 

 

Phoenix canariensis - rozvětvená a plody Datlovníku kanárského

 

Další dva druhy palem jsou si blízce příbuzné.

Washingtonia robusta

Tato rychle rostoucí palma pochází z Mexika, ale pěstuje se po celém světě. Dokonce i jako pokojová rostlina, která vás však po několika letech (tedy zhruba 10 -15) spolehlivě z bytu vytlačí, když narazí na strop, protože v přírodě dorůstá až třicetimetrové výšky. Je totiž velice pohledná, možná právě proto dostala rodové jméno podle prvního amerického prezidenta Jiřího Washingtona. Určitě ji znáte z holywoodských filmů, protože v Kalifornii se pěstuje velice často.

Ozdobné, široké listy tvořící na vrcholu kmene chochol, mají kraje lemované vlákny, které vznikají při rozvírání listů. Ta potom visí z korun stromů jako oranžovohnědé závoje, což vypadá dost bizardně.V parcích je ale zahradníci dost často odstraňují.

Květy této palmy jsou poměrně drobné a nenápadné, zato černomodré asi 1 cm velké plody plody v ohromných hroznech jsou poměrně nápadné a navíc jedlé.V Mexiku se jedí nejen čerstvé, ale dělají z nich i marmeládu či likéry. I semeno ukryté uvnitř( jde vlastně botanicky o ořech a to černé sladké nad tím je oplodí) je poživatelné a Američné si je dávají třeba do ovesné kaše, nebo různých koláčů.

Washingtonia filifera (Washingtonie vláknitá).

Tato palma je v mládí velice podobná W. robusta, ale dosahuje maximálně 12 - 15 metrové výšky, proto se také více hodí pro pěstování v domácnostech či zahradách. Je také zimuvzdornější, na rozdíl od W. robusty, která je velmi teplomilná, snese W. filifera údajně i teploty mírně pod nulou( až do -10). Dá se pěstovat pod širým nebem kupříkladu v Anglii, nebo dokonce v jižním Rakousku. Přirozeně se totiž vyskytuje nejen ve střední, ale i v severní Americe, její areál zasahuje až do Oregonu, Wyomingu a Colorada.

Plody jsou opět jedlé, domorodé obyvatelstvo navíc využívá i vlákna, ze kterých se pletou rohože, sandály a podobné výrobky.

U nás se poměrně často pěstuje jako pokojová palma.Vyžaduje velmi teplé, světlé a vzdušné stanoviště. Přes léto můžeme rostlinu vynést do zahrady. Celoroční pobyt v uzavřené místnosti snášejí jen mladé rostliny. V zimě vyžaduje dobře osvětlené, chladné stanoviště s teplotou okolo 5 - 10°C.

 

 

Washingtonia filifera a Washingtonia robusta

 

Dokonce jsme tu narazili i na pravou kokosovou palmu, Cocos nucifera.

Ve své domovině kokosovník dorůstá do výšky okolo 30 m, a vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost, právě proto se mu dobře daří na plážích.Je to stará kulturní rostlina, tedy vlastně strom. Tato palma je jedna z nejužitečnějších na světě. Podle indického úsloví se dá použít 999 způsoby. Její semeno, známé jako kokosový ořech, má tvrdou slupku pokrytou vlákny, díky kterým dokáže dokonce plavat na moři a tak se dostat na nové stanoviště.

Je také zdrojem palmového cukru, případně palmového vína. Pokud totiž nařízneme jeho až 2 m dlouhé květenství, jediná palma dá až 50 litrů sladké mízy. Z vláken v listech (mládí má listy srostlé, v dospělosti je má zpeřené) se pletou rohože i mnohé užitkové předměty.

Tuto krásnou palmu ale raději nezkoušejte pěstovat doma, protože se jí v pokojovém prostředí příliš nedaří. Důvodem je nízká vlhkost vzduchu. Kokosovník ořechoplodý vyrůstá totiž z ořechu, který je napůl zapuštěný v květináči a ten vlivem suchého vzduchu ztvrdne a palma nemůže dál růst. Tady však evidentně překonal kritické období zdárně, ačkoliv je tu přece jen poněkud chladněji, vlhka má až až.

 

 

Cocos nucifera

 

Dalším velmi nápadným stromem, byť už nikoliv palmou, byl Coccoloba uvifera.Mohutné houštiny tohoto tropického keře byly plné malých ptáčků.Netušili jsme zprvu proč, ale evidentně kvůli chutným a dokonce i pro člověka jedlým plodům, což jsem bohužel zjistila až doma , jinak bych je zaručeně také ochutnala.Zato mohu podat svědectví o tom,že na kanárských ostrovech skutečně kanáři žijí, ale vypadají hnědě jako vrabci...Ti slavní žlutí kanárci jsou uměle vyselektovaná mutace, která dokonce i daleko víc a lahodněji zpívá, tihle švitořili docela obyčejně.

Raději zpět ke stromu, česky zvaném Hroznovec.

Původem je z v tropické Ameriky a Karibiku. Řadí se mezi menší stále zelené stromy, protože někdy dorůstá až 12m , ale většinou zůstává u výšek kolem 2m a je spíše keřovitý. Borka je hladká, nažloutlá. Střídavé listy mají okrouhlý tvar o průměru až 25cm, kožovitý povrch a srdčitou bázi. Kvete drobnými béžovými květy v až 30cm dlouhém klasu a květy prý voní příjemně po třešních,. Plody jsou zprvu zelené, ve zralosti přecházejí do oranžové a mají velikost až 2cm a v jednom hroznu jich může být až 50.. Jedná se vlastně o bělavé ořechy obalené masitou zelenočervenou dužinou, která je žádaným ovocem.Naopak hořká semena ukrytá uvnitř používají domorodci údajně k léčení průjmů.Nu a těch plodů nesly keře skutečně pořádnou nálož.Nicméně turisté to nevěděli a tak zbyla úroda na ptáky.

Hroznovec dobře odolává silnému větru a slané půdě, takže mu vyhovují právě slunné pláže.

Krátkodobě přežívá i teplotu 2°C, ačkoliv mu vlivem chladu často opadají listy, proto zde na Kanárských ostrovech může bez problémů vegetovat, nicméně na Středomořských ostrovech už ne, protože občasné mrazíky se tu vyskytnou docela často.

Ideální podmínky pro pěstování jsou při vysoké teplotě a v lehkém substrátu.

 

 

Coccoloba uvifera

 

Mezi hroznovci mne upoutala nápadnými lusky i Albizia julibrissin, (perská akácie), který znám již z dovolené v jižní Francii. Potkat ho můžete ale v celém Středomoří, kde tento až desetimetrový strom s oblibou vysazují v hotelových zahradách kvůli přenádherným růžovým květům. Pochází ale z Asie.

Patří mezi mimózy, což jsou téměř jediné stromy, které se dokážou aktivně pohybovat. Tedy, nepředstavujte si to tak, že se jako enti vydají na pochod, pokud se na někoho naštvou, nebo se jim původní stanoviště znelíbí. Dokáží pohybovat pouze listy. Při nějakém rušivém podnětu, třeba doteku, se dělené lístky během několika vteřin sklopí. Albizie lístky naopak skládá při příliš vysoké teplotě, nebo na noc.

 

 

Phoenix canariensis a Albizia julibrissin na parkovišti a plody Albizie julibrissin

 

Nejkrásnějším stromem na celé pláži byl ale podle mého mínění Ficus microcarpus.Vypadal jako oživlá bonsai a k tomuto účelu je také v ČR hojně pěstován. Vždycky jsem si ale myslela, že ale ten pokroucený kmen a shluky lístků malebně rozložené naplocho do všech stran jsou plodem dlouholetého sestříhávání a tvarování. Jenže tenhle exemplář vypadal přesně jak z japonského kalendáře sám od sebe, akorát byl vysoký tak tři metry.

Když už ale mluvíme o nejkrásnější dřevině, těsně na paty šlapala fíkusu Bouganvillea. Tento liánovitý keř se u nás dá koupit jen jako pokojová rostlina, většinou namotaná na nějaké podpoře.V celém subtropickém pásmu je to však nesmírně oblíbená ozdoba fasády. Jeho svítivě fialové, bílé či rudé květy (viděla jsem ale už i žluté či oranžové) nejsou vlastně květy v botanickém slova smyslu.Podobně jako třeba u pryšců jsou to nádherně zbarvené listeny a vlastní kvítek uvnitř je docela nenápadný.

Na Tenerife bouganvileje často zplaňují a pnou se po sopečných skalách dočista bezostyšně, jako třeba tady, kde jí jako opora sloužil jakýsi ztrouchnivělý přístřešek.

 

 

Ficus microcarpus a jeho plody

 

 

Kvetoucí bouganvillea na skále

 

Přiznám, že od dalšího šmejdění po druhé straně parkoviště mne odradil šíleně ostrý sopečný písek a kameny.Jako správný plážový povaleč jsem si vyrazila na dendrologickou procházku bosa a nyní na vlastní chodidla zjistila, jak strašně muselo být Malé mořské víle, která za výsadu mít lidské nohy zaplatila neustálou drásavou bolestí... Pokorně jsem se vrátila do hebkosti saharského písku a další pátrání ponechávám už na vás.

 

 

Sopečné pobřeží


Amanita Citrónová z Harwiche

Zpět na stránky Zelených přátel ...

Zpět k Mostu ?