wz

Kde stojí olše, tam jsou sena nůše

V době, kdy se lidé stále více zajímají o alternativní zdroje paliv, biologické zlepšování kvality půd a obnovu emisemi zničených lesních porostů, v době, kdy je v módě nábytek z přírodního dřeva a v době, kdy se zahradníci vysazují okrasné kultivary našich původních dřevin, je dobré si říci něco o stromu, který spadá do všech výše uvedených kategorií. Řeč bude o olši.

Rod olše (Alnus) patří do čeledi břízovitých (Betulaceae). Zahrnuje asi 35 druhů, u nás jsou domácí tři. Je to typický strom severní polokoule, nenáročný, vhodný pro zamokřená stanoviště a okraje vodních toků. Rychle roste a má velkou pařezovou výmladnost.

Listy jsou u všech u nás rostoucích druhů opadavé, střídavé, jednoduché a pilovité. Květem jsou jehnědy, samčí jsou protáhlé, samičí dřevnatí a mění se v malé černé šištičky. Oba typy jehněd se vyskytují na jedné rostlině, často se objevují brzy z jara, ještě před vyrašením listů. Jsou hlavně větrosnubné, ale opylují je i včely - olše patří mezi tzv. medonosné rostliny.

Pařezy čerstvě pokácených nebo prořezaných olší do daleka září výraznou oranžovou barvou. Olše snese i dlouhodobě stojatou vodu. Dřevo je světlé, lehce do růžova nebo do oranžova. Je stejnoměrné, bez výrazných letokruhů a barevně odlišeného jádra. Je měkké, lehké, nepružné, snadno se štípe, dá se řezat dláty i přes vlákna. Dobře přijímá lepidlo i barvu - umělečtí truhláři mořeným olšovým dřevem nahrazovali vzácná tropická dřeva, např. mahagon nebo palisandr. Olšové dřevo se používá na výrobu dřeváků, různých vaniček, rámů, betlémů, tužek, sirek a nábytkářských dýh. Také je výborné na vodní stavby – při delším pobytu ve vodě totiž zčerná a jakoby zkamení, bylo používáno na piloty mostků nebo vodovodní trubky a korýtka.

Kromě toho, že olše úspěšně zpevňují břehy vodních toků a chrání je před podemíláním vodou, přispívají k obohacování půdy živinami. Na koříncích olší se vytvářejí hlízky s tzv. vazači dusíku (v případě olše jsou to „bakterie“ Actinomycetes alni), které dokáží fixovat vzdušný dusík a v podobě nitrátového nebo amonného iontu ho předávají do půdy. Část sice spotřebuje olše, ale většina zůstává pro ostatní rostliny. Opadané listy se olše se také velice dobře rozkládají, takže půda pod olšemi je bohatší a kypřejší, vše na ní roste doslova jako z vody. Naši předkové si toho samozřejmě všimli – a tak vzniklo pořekadlo v nadpisu článku.

Olše také poskytuje potravu ptactvu, umožňuje mu hnízdění. Je výborná při použití ve větrolamech, na výsypkách a haldách, v protihlukových stěnách a díky velké odolnosti vůči solným posypům se také hodí do silničních a uličních stromořadí. Olše je využívána i zahradnicky jako okrasný strom v zahradách a parcích v celé řadě ozdobných kultivarů. Díky tomu, že rychle roste, je to ideální dřevina (spolu s vrbou a topolem) k výrobě pilinových briket a drtí. Je ověřeno, že namíchání 10-20 % podílu těchto ekopaliv do obyčejného hnědého uhlí sníží prachové emise až o 80 % a velmi výrazně klesne podíl oxidů síry! Jak vidno, i uhlí se může stát ekologickým palivem – po malé úpravě.

Stromy olší, zejména olše lepkavé, jsou příjemné na pohled, v parném létu poskytují stín nejen rybářům, ale i vodním obyvatelům. Tradují se kladné účinky na lidskou psychiku, zejména při nerozhodnosti a pochybnostech. Listy a kůra olše obsahují třísloviny a antrachinony (látky s analgetickými a antivirové a antibakteriální účinky), používají se v lidovém léčitelství. Listy olše lepkavé nasbírané a usušené na jaře pomáhají při nachlazeních, průjmech a horečkách, kůra se používala na vyčinění kůží. Čerstvé rozmačkané listy ulevují vředům a bolavým nohám, působí hojivě na rozpraskané bradavky kojících matek.

Podle Keltů patří olše do skupiny tzv. selských stromů, jmenuje se Fern a značí pomoc při rozhodování, ochranu a vedení mocností a vládců. Lidé narození ve dnech olše (20.9.) jsou vyrovnaní, mírní a mírumilovní. Mají rádi kvalitní hudbu a velice rádi a dobře se učí. Olše byly často považovány za domov čarodějnic se zrzavými vlasy – stejnými jako olšové dřevo. Tato pověra vznikla patrně ze starých germánských pověstí – z jasanu byl totiž stvořen první muž a z olše první žena. Pískání na olšovou píšťalku přivolává vítr, který posílá pán větru Esus.

K olši se váže i jedna epizoda Války lucké: V té době panoval Neklan. Za souseda měl knížete Vlastislava a stále spolu válčili. Neklan vyhledal a zajal Vlastislavova synka Zbislava, dal pro něj postavit u Ohře pevný hrad a za strážce mu určil Durynka. Durynk si myslel, že se zabitím dítěte zavděčí svému pánu, a tak vzal chlapečka na zamrzlou řeku, aby se díval na rybky pod ledem. Když se dítě sklonilo, Durynk mu usekl hlavu a jel s ní do Prahy. Nebyl však od Neklana pochválen. Ten se zděsil jeho krvavého činu a přikázal Durynkovi, že nechce-li zhynout jeho mečem nebo skočit ze skály, má se sám oběsit. Durynk smutně odešel z rady, bloudil po břehu Vltavy, až se pod Vyšehradem na jedné staré olši oběsil… Podle místní tradice Durynk ani po smrti nedošel pokoje, v podobě ohnivce nebo havrana na místě strašil. Později byl na tomto místě postaven kostelík sv. Vojtěcha Menšího a dnes je na nároží Vyšehradské a Plavecké ulice nový dům s hostincem, kde se říká V koutku.

Olše lepkavá – Alnus glutinosa (L.) Gaertn.

Strom dorůstající výšky až 35 m, může mít tloušťku až 1,5 m. Tvar kořenů je závislý na výšce hladiny spodní vody. Při vysoké hladině jsou kořeny spíše plošné, jinak srdčité. Má vynikající pařezovou výmladnost. Na bahnitých stanovištích vytváří chůdovité a tabulovité kořeny. Kůra je zelenohnědá, později tmavohnědá až šedá, borka tmavošedá a rozpukaná v obdélníkových pásech. Pupeny jsou zřetelně stopkaté, postaveny spirálovitě, se dvěma hnědofialovými pupenovýma šupinami, lepkavé. Listy jsou obráceně vejčité s typickým šipkovitým vykrojením na čepeli, za mlada lepkavé. Kvete v březnu před rašením listů, květy jsou jednodomé, samčí jehnědy jsou válcovité, vytvořeny na podzim loňského roku, malé samičí květy zrají v nerozpadavé šišky. Olše začíná plodit kolem 10. – 20. roku, v porostech spíše kolem 30. – 40. roku. Šišky dozrávají v říjnu. Rozšířená je od Britských ostrovů až po Ural, na jihu zasahuje do severní Afriky. U nás roste roztroušeně od nížin, přes pahorkatiny do nižších horských oblastí. Typická stanoviště jsou břehy pomalu tekoucích řek, bažinné louky a lesní močály. V Čechách vystupuje v Krušných horách do 650 m n. m., na Šumavě do 800 m n.m Z hlediska vertikálního rozšíření se vyskytuje níže než O. šedá (A. incana), má poměrně vysoké nároky na světlo a maximální nároky na půdní vláhu, dlouhodobější záplavy však nesnáší. Je velice tolerantní vůči podnebí a půdě, dobře odolává znečištěnému prostředí měst a průmyslových oblastí. Dožívá se asi 200 let.

Olše šedá – Alnus incana Moench.

Je menšího vzrůstu, dorůstající 15-20 m, tloušťky 30 cm, a dožívá se 60-100 let. Kůra je sivohnědá, později světlešedá a zůstává hladká až do vysokého věku. Pupeny jsou stopkaté, postaveny spirálovitě, pupenové šupiny jsou načervenale hnědé, nelepkavé, jemně plstnaté. Listy jsou vejčité až přihrocené vejčité (na konci špičaté). Kvete mezi prvními dřevinami v březnu před olistěním. Je opylována větrem. Plodnost začíná kolem 10. – 15. roku, výmladky už od 5. roku. Semenem je nažka, vyrůstající v šištičkách, zpočátku zelených, později tmavě hnědých, zdřevnatělých, s krátkou stopkou. Zralé jsou v září až říjnu. Eurosibiřský areál rozšíření můžeme rozdělit na dvě části: nížinnou oblast severskou a horskou oblast středoevropskou. V Západní Evropě, tedy na Britských ostrovech a v zemích s typickým oceánským klimatem se nevyskytuje. Na severu roste ve Skandinávii a na poloostrově Kola. Na východě zasahuje až na západní Sibiř k řece Irtyš. U nás je zastoupena je na celém území, ale nepravidelně. Vykytuje se ve všech horských a podhorských oblastech, podél toků sestupuje i níže. Je to světlomilná dřevina s ještě vyššími nároky na světlo než O. lepkavá (A. glutinosa). I když roste podél vodních toků, dokáže růst i na sušších, výslunných stanovištích. Toleruje záplavy a kolísání hladiny podzemní vody. Na kvalitu půdy je nenáročná, dává ale přednost provzdušněným půdám. Je odolná vůči znečištěnému ovzduší.

Olšička zelená – Duschekia alnobetula (Ehrh.)

Bývá také nazývána olšovka nebo křestice. Vzrůstem je malá, dosahuje asi 2-5 m a tvoří keřovité porosty. Listy jsou malé, vejčité, na rubu alespoň na žilkách chlupaté. Kvete v dubnu, samičí šištice přezimují schované v šupinách a jsou zpočátku zelené, proto bývá někdy nazývána Alnus (nebo Duschekia) viridis. Podle některých dendrologů je toto pojmenování odvozeno od světlé zelenožluté barvy mladých větévek. Roste v Alpách a Karpatech nad hranicí lesa, tvoří více či méně souvislé, 2-5 m vysoké porosty. V Karpatech v těchto vrcholových polohách nahrazuje borovici kleč (Pinus mugo). U nás je přirozený výskyt omezen na Novohradské hory, jinde byla olšička vysazena uměle. Je to rostlina nenáročná, roste i v extrémních podmínkách, na holých, skalnatých a chudých půdách.


Falka

Zpět na stránky Zelených přátel ...

Zpět k Mostu ?