wz

Zasadila jsem duby

Kdyby uměly stromy mluvit lidskou řečí, dozvěděli bychom se od nich mnoho zajímavého. Vyprávěly by nám o tom, jak jejich semínko někde v lese nebo u cesty či na břehu řeky, rybníka, spadlo na zem a o tom, jak a kde vyklíčilo, dokonce možná i cestovalo, aby vyrostlo v dospělý strom.

Mám ráda stromy a mým oblíbeným stromem na naší rovnoběžce je dub. Obdivuji nejen jeho krásu, ale především jeho sílu, houževnatost, odolnost. V místě mého bydliště byl koncem padesátých let ze zpustlého sportovního hřiště vybudován park, vysazeny různé okrasné stromy. Stromky se pěkně rozrůstaly a park se těšil pozornosti lidí z širokého okolí, kteří sem chodili na procházky. Jenom já jsem si posteskla, že tu není jediný dub. Učila jsem se malovat stromy, snažila jsem se zachytit celkovou charakteristiku stromu. Dub mi tu chyběl a musela jsem za ním cestovat dost daleko.

 

 

Bylo to v roce 1966, kdy se vrátil bratr z výletu z Táborska a zeptal se mě, jestli si nechci zasadit doubky a podal mi několik žaludů, které našel na hrázi rybníka. Prý jich tam byla spousta. Žaludy měly prasklou slupku, z níž vykukovaly červenavé klíčky - příslib budoucího dubu. Zajásala jsem a moje nadšení pro doubky se pěkně rozhořelo. Zasadila jsem žaludy v parku, ale tím to zdaleka neskončilo.

Zasadit si něco sám o sobě do parku není jen tak, obzvláště tak maličké sazeničky a navíc, možná, že bych se měla někoho zeptat, zda vůbec smím v parku něco zasadit. Ale snad z obavy, že by mi to nebylo povoleno, jsem se nikoho neptala. Jak se říká, kdo se moc ptá, moc se dozví a já jsem si tolik přála, aby tu doubky vyrostly.

Starala jsem se o ně, občas jsem je chodila zalévat, ale především jsem kolem nich otrhávala trávu (srp jsem neměla), aby je nedusila a nebránila přístupu slunečních paprsků. Do země kolem sazeniček jsem zatloukla vždy čtyři kolíčky a ovázala je provázkem, to aby byly ušetřeny před sekačkou, které jsem se obávala nejvíce.

Přes veškerou péči i slunné místo, kde jsem je zasadila, se některé neujaly, ale tři ano. Objevily se první tři lístečky a pak další dva. To bylo radosti!!! Byl to dub letní (Quercus robur) a já jsem si povšimla jak má každý trochu jiné listy - zejména co do velikosti.

Jednou z nich budou obrovské stromy, budou tu hnízdit ptáci... snila jsem svoje sny, ale v noci ke mně nejednou přicházely děsivé sny v podobě žalujících maličkých pařízků.... Naštěstí to byly jenom sny, jejichž příčinou byla zřejmě moje starost o stromečky, aby jim nikdo neublížil. Naštěstí se jim nic nestalo a já mohla pozorovat, jak jejich lístečky dostávaly v říjnu okrový nádech a některé opadly....

 

 

Příští rok povyrostly jen nepatrně. Vůbec prvních pět let rostly hodně pomalu - to doubky věnují pozornost svým kořenům. Další roky rostly rychleji. Zjišťovala jsem, že jeden se má k životu obzvláště čile, ale i další dva rostly docela pěkně.

Když jim bylo přes deset let, už jsem nemusela mít obavy, že budou posekány současně s trávou a dokonce doubky vzbudily sympatie i u místních lidí, kteří park zakládali.

A tak jsem se mohla každý rok těšit na jaro, kdy začínaly rašit. Zprvu byly maličké lístečky načervenalé, jakmile povyrostly, červeň se proměnila v jasně žlutozelenou a nakonec v zelenou. Zeleň postupem léta dostávala sytější odstín, v srpnu a začátkem září byla nejtmavší a pak se hlásil okr, který zvolna ukolébal doubky do zimního spánku. A tak se to každoročně opakovalo, doubky se pěkně rozvětvovaly.

V osmnácti letech mě všechny tři doubky už dávno přerostly. Obzvláště ten, co se měl tak čile k životu, se mohl pochlubit docela silným kmínkem a na jaře mě mile překvapil - poprvé rozkvetl. Dub kvete velice nenápadně. Současně s vyrašením listů (koncem dubna či začátkem května - a to podle počasí, ale i nadmořské výšky) se objeví žlutozelenavé řídké jehnědy. Dub je jimi obalený a celá jeho koruna je taková něžná, jako by měla vlásky. Na podzim se objevily první žaludy. Příštím rokem vykvetly i další doubky. Už to byly dospělé stromy, které dorostly své starší sousedy - lípy V té době měly ještě hladkou šedou kůru, která se začala vrásnit odspodu kolem jejich třicátého roku.

V parku se objevily první sojky, určitě ne náhodou - jejich pozornost upoutaly žaludy. Sojky je rády na podzim sbírají a schovávají si je na zimu (na mnohé samozřejmě zapomenou) a tak je pomáhají šířit do okolí mateřského stromu. Také sojka má ve svém latinském názvu Garrulus glandarius (žalud - glandus). Na jednom doubku si vybudovala hnízdo straka.... Doubky se staly domovem ptáků.

A já děkuji bratrovi za skvělý nápad se žaludy, díky němuž se mi splnilo přání zasadit si duby.

 

 

Třebaže je obklopen mladšími stromy jeho koruna se rozkládá do široka nad nimi. Kmen je pěkně rozkročen a v jeho záhybech se v zimě tvoří malebné závěje.

Obrázky namalovala autorka článku


Jana Vesuvanka

Zpět na stránky Zelených přátel ...

Zpět k Mostu ?