wz

Šumavou kvetoucí - I.

Hory znamenají výzvu ... lákají vás svými panoramaty, vyzývají ke změření sil výstupem na vrcholky; a v listech map se rozvíjejí pestré stužky značek turistických cest a zvou vás do dálek. Jdete a jdete ... nebo se pod vámi otáčejí dvě kola vašeho bicyklu ... a kolem se odvíjejí nádherné scenérie, zázraky bytí, které dokáže nachystat jen Matka Příroda. Pravda, člověk není příliš velký a nevyčnívá nad krajinu jako letité smrky ... ale i tak ... zkuste se občas trochu sklonit  z toho ... řekněme metru a tři čtvrtě ... nebo trochu víc, jedete-li na kole. A podívat se zblízka na ten nádherný pestře tkaný koberec, co pokrývá letní Gabretu, jak nazvali dnešní Šumavu Keltové..

Je brzo ráno. Je druhá polovina měsíce července a právě končí jedna z krátkých letních nocí. Za okamžik se Šumava probudí. Ale přestože je ještě noc, není tu ticho. Větve smrků tiše šumí ve větru a první nedočkaví ptáčkové začínají zkoušet úvodní tóny svých písniček. Snad i cvrčkové již ladí své housličky, ale mají s tím asi dost práce - jejich struny budou ještě vlhké ... spousta rosy všude kolem říká, že se chystá nádherný den.

 

 

Dávno již utichl hukot ohně sklářské pece Gerlovy Huti. Ale rostliny tady všude kolem dodnes napovídají, že se tu kdysi objevil člověk a začal krajinu využívat ve svůj prospěch. Ale i ty kopřivy a různé rostliny miříkovité, které sem vlastně nepatří, jsou v podstatě krásné ... stačí se na ně jen trochu jinak podívat. A co teprve když si oblečou šaty utkané z rosy a zdobené perlami kapiček vody; pak mohou svou krásou směle soutěžit třeba i se šlechtičnami ze starých obrazů.

 

 

Nad pasekou se objevuje žhnoucí koule ... a všude kolem neslyšně vybuchuje ohňostroj jasu a barev. Při zemi se ještě vinou cáry ranní mlhy a sluneční paprsky pronikající smrkovými větvemi do nich promítají tajemné obrazce. Temné přízraky noci odcházejí spát, jejich čas končí. To všechno za malou chvíli zmizí, jen co sluneční kotouč vystoupí výše nad obzor. Pak se odstíny šedi změní v paletu barev a všude kolem se v plné kráse objeví květiny a motýli - a můžeme vyrazit, abychom se na ně společně podívali.

Dobré ráno, Šumavo!

 

 

Vlčí bob, neboli lupina. Ač se to nezdá, na Šumavu - a k nám vlastně nikam - nepatří. Byl dovezen koncem 19. století z USA a u nás vyséván v lesích pro obohacení půdy dusíkem a jako pastva pro zvěř. Následně zplaněl a zdomácněl, takže si bez něj šumavské louky člověk ani nedokáže představit. V době květu dokáže doslova přebarvit kus kraje na modro - krásné je to například v okolí řeky Křemelné poblíž Prášil. Snímek vlevo byl ale pořízen na Dobré Vodě nad kostelem sv. Vintíře a na pravém obrázku je jedna z posledních rostlinek kvetoucích také poblíž Křemelné, ale mnohem blíže ku pramenům - pod bývalým Zhůřím.

 

 

Šumavské bodláky ... to je kapitola sama pro sebe. Ať již se botanicky jmenují pcháče nebo všelijak jinak, jsou krásné. A jak je vidět, sdílí jejich trnitou krásu spousta neméně barevných motýlů i jiných, na pohled ne tak atraktivních zástupců hmyzí říše.

 

 

První tři obrázky bodláků jsou z cesty na Březník, kousek nad Cikánskou slatí. A ty další tři kvetly o kousek níže, u souběřné cesty vinoucí se  údolím Modravského potoka.

 

 

Všimněte si snímku vpravo. Je na něm paví očko, meďurák a pár mušek. Pro všechny je na jednom květu dost místa i dost sladkých šťáviček ... Hodují tam v naprosté pohodě, žádný nevyhání toho druhého a nikdo si nedělá vlastnické právo na něco, co tu vyrostlo jako dárek od Přírody ... Kéž by setakhle dokázali chovat i naši lidští vrstevníci.

 

 

Rozhlédněme se teď trochu po kraji. Tohle považuji za jedno z nejkrásnějších míst na Zemi, co znám. Údolí Javořího a posléze Roklanského potoka, vedoucí v délce několika kilometrů od svahů Polední hory k Modravě. Na obrázku je soutok Javořího potoka (přitéká na obrázku zprava) s potokem Roklanským.

 

 

Oměje ... plným jménem je to oměj šalamounek; ta barva je prostě nezaměnitelná. Obrázek vlevo je pořízen u Javoří pily a na tom vpravo pak jiskří voda Modravského potoka. V některých letech nebývá omějů moc, ale letos jich kvetla opravdu spousta. Snad jen pro oči a pro radost - trhat tuhle kytičku je zakázané; je chráněná a navíc značně jedovatá. Někdy, ale opravdu vzácně, je možné vidět i květ čistě bílý.

 

 

Další hezkou skupinku omějů jsem fotografoval nad Novým Brunstem, na úpatí Pancíře. Rostou tu jen tak, na louce. Ale bude to asi louka mokrá, neb oměje mají rády místa vlhká, kolem vodních toků a bohatá na křemík. Což je tu splněno - všude tu bývaly sklárny a křemičitý písek, to je surovina pro výrobu skla.

 

 

Kousek za soutokem s Javořím potokem je již Roklanský potok spíše říčkou ... zvláště letos, kdy toho napršelo docela dost. A věřili byste, že tu před více než sto lety bývala, dnešní terminologií řečeno, jakási průmyslová zóna? Voda poháněla kola pil (Javoří pila), byly tu sádky, ve kterých se pěstovaly ryby (Rybárna) a dodnes tu oko pozorného poutníka odhalí zbytky vodních nádržek i sejpy po rýžování zlata.

 

 

Otakárkovi se zalíbilo na léčivce snad nejvoňavější - mateřídoušce. Omamně vonící polštáře této kytičky lemují okraje cest. Tyhle kvetly u úzké asfaltky - dříve pro vojáky, dnes pro radost cyklistům - vedoucí od Nového Boru přes Novou Studnici a Bavorskou cestu na Javoří pilu.

 

 

Kousek dál, pod Oblíkem, kvetly ještě další známé léčivky - třezalky. U nás v Polabí jsou již drahnou dobu odkvetlé, ale tady, v nadmořské výšce přes 1000 metrů, souhvězdí jejích kvítků stále zářily do kraje.

 

 

Nesmíme zapomenout i na kytičky zdánlibě "obyčejné". Co by to bylo za horské louky bez jetelíčku. Lze jen závidět zdejšímu hmyzu, že nemá starosti jako například kolegové čmeláci dole v nížinách. Barbaři s ječícími sekačkami mění své zahrádky v nazelenalou poušť bez kvítků a otravují vzduch smradem i své sousedy hlukem. Pod stromy pak leží desítky mrtvých čmeláků, kteří umírají hlady jen proto, že si lidé udělali pokřivený obrázek o tom, jak má vypadat příroda. Obrázky červeného i bílého jetelíčku jsem pořídil na louce poblíž Srní

 

 

Víte, že tohle je také jetel? Však je to vidět na listech. Jmenuje se jetel kaštanový a tvrdí se o něm, že roste na vlhčích loukách, bažinatých a rašelinných loukách, pastvinách, vlhkých okrajích cest, v příkopech. To doslova a do písmene splňovalo místo, kde jsem pořídil tento obrázek - na břehu Křemelné pod bývalým Zhůřím.

 

 

Ale vraťme se ještě naposled k Roklanskému potoku. Na snímku zahýbá pravým obloukem k místu zvanému Rybárna. Asi tak po dvou kilometrech dosáhne Modravu. Tam se jeho vody spojí s vodami Modravského potoka - a dále již neteče žádný potok, ale řeka Vydra.

A tady se pro tentokrát rozloučíme... ale nebojte se, šumavský den dosud nekončí a kvítí je tu všude kolem ještě spousta ... takže ne sbohem, ale na shledanou ...


zpět na Stránky bylinkové

Zpět k Mostu ?

JL (Vlk Samotář)