wz

Nachový symbol Šumavy

Jaké květiny si vybavíte v souvislosti s horami? Pokud nejste náhodou botanikem, odpovíte asi bez váhání - protěž a hořec. Protěž jako symbol Alp i Tater zná asi každý; i když možná málo kdo ji viděl kvést doopravdy. To si spíše vybavíte louky na vrcholech Krkonoš, porostlé temně modrými květy hořce tolitovitého.

Nemohu si tu odpustit malou poznámku - vyznavači Fernetu možná vědí, že jejich oblíbený "lak na rakve" obsahuje mimo jiné i výtažek z kořene hořce žlutého (ale ne potajmu kradeného z horských luk, nýbrž pro tento účel pěstovaného).

Zmínil jsem Alpy, Tatry a Krkonoše - a co Šumava, naše rozlehlé horstvo na jižním pomezí? Ano, i ta má svého bylinkového "maskota", kterého ale málo kdo zná. Je to také hořec - hořec panonský (Gentiana pannonica).  Když tu krásnou rostlinku někomu ukážete, kdo ji ještě nezná, nebude vám napřed věřit, že je to opravdu hořec.

 

 

Podívejme se nejprve, co by nám o tomto hořci řekli botanikové. Hořec panonský se na našem území přirozeně vyskytuje jen na Šumavě, kde je pozůstatkem doby ledové - tzv. glaciálním reliktem. Lze se s ním také ojediněle setkat i v Krkonoších a Hrubém Jeseníku; tam ale byl vysazen uměle. Hojněji je rozšířen v Alpách -  především jejich východní části.

Setkat se s ním můžete na horských loukách a pastvinách, v nivách horských potoků i kolem cest a na světlinách horských lesů. Je rozšířen v pásmu od hor až do subalpínského stupně.

Na Šumavu se hořec panonský dostal počátkem holocénu - asi před deseti tisíci lety, koncem poslední doby ledové. Tehdy odlesněné území dovolilo této světlomilné rostlině úspěšnou migraci z Alp. Následné nové přírodní podmínky, kdy se na Šumavě začínaly rozšiřovat lesní porosty, dovolovaly hořci panonskému vegetovat jen v kotlích ledovcových jezer, kde nebyly podmínky pro růst stromů a mohutnějších rostlin a tudíž dostatek prostoru i světla.

S osídlováním Šumavy lidmi došlo k odlesňování. Tím se hořci panonskému vytvořily podmínky pro spontánní šíření a v 19. století byste se s ním mohli setkat na téměř na všech šumavských loukách.

 

 

Hořec panonský je vytrvalá bylina. Má přímou a dutou lodyhu, dorůstá podle podmínek výšky 20 až 90 cm. Dolní listy jsou řapíkaté, podlouhlé, horní přisedlé, podlouhlé až podlouhle kopinaté.

Květy vyrůstají po 5 až 8 ve strboulu na konci lodyhy a dále ještě v obdobném počtu ve shlucích v paždích jednoho až čtyř hořejších lodyžních listů. Můžeme se s nimi potěšit od června do září. Kalichy jsou barvy nachové až nachově fialové s tmavým hnědonachovým tečkováním. Kališní cípy jsou nazpět zahnuté. Květy dokáže opylovat jen hmyz s dlouhým sosákem - například čmeláci, jak lze vidět na horním levém obrázku.

Přestože hořec panonský vytváří semena - plodem je jednopouzdrá tobolka obsahující 200 až 300 semínek - nešíří se semenáčky příliš často, ale rozmnožuje se spíše vegetativně.

Nevím jak na vás, ale na mě působí květy celkově takovým jakoby sametovým dojmem; ovšem ten dojem se nějak vytrácí z fotografií; chce to prostě vidět v reálu.

V minulosti byl hořec panonský sbírán pro svůj dlouhý kořen, který byl vyhledávanou součástí lihových extraktů, o kterých se říkalo, že působí příznivě na potenci - což bohužel znamenalo výrazné snížení jeho četnosti až na  pokraj naprostého vyhynutí. Kořen hořce je léčivý i jinak, zejména na problémy trávicího traktu. Ve třicátých létech 20. století bychom se s touto rostlinou mohli setkat již jen velmi vzácně na několika zbytkových lokalitách.

Pomoc ale přišla, odkud by ji nikdo nečekal. Ač ve své podstatě zrůdná "železná opona" měla v tomto případě pozitivní vliv - hořec panonský za ní našel klid k regeneraci a mohl se tu rozrůstat, takže se později mohl z nepřístupných hraničních zón začít vracet zpět na svá dřívější stanoviště. Během sedmdesátých let minulého století však přišla další pohroma - šíření jedovatých emisí z průmyslu a energetiky, což migraci druhu na čas zcela zastavilo. I když se podmínky zlepšily, je podle současných pozorování vegetace hořce panonského stále stagnující.

 

 

Přestože tedy mu dnes nehrozí na Šumavě bezprostřední nebezpečí, je hořec panonský řazen mezi silně ohrožené druhy - kategorie C2 - a ve stejné kategorii je chráněn i podle zákona (§2). Je ovšem otázkou, co a jak se bude dít dál, neb snahy o likvidaci Šumavského národního parku v podobě, jak jej dnes známe, jsou velké a je otázkou, zda zvítězí zdravý rozum nebo zrůdná chamtivost.

 

 

S hořcem panonským se lze na Šumavě setkat celkem bez problému a bez porušení zákazu vstupu do ochranných zón. Lze jej vidět z cest - například kolem Modravy u cest na Březník, Javoří pilu i k Antýglu. V prvních dvou případech jej mohou nedaleko cest snadno vidět i cyklisté, pokud nepatří do kategorie "polykačů", a rozhlížejí se trochu pozorněji kolem sebe. Opravdu stojí za to se zastavit a prostě se chvilku kochat tou krásou ...

 

 

Hořec panonský je tedy bylinným skvostem a symbolem Šumavy. Aby jím zůstal i nadále, potřebuje zachovat podmínky k životu. Je to rostlina světlomilná, takže jakékoliv umělé zalesňování dnes otevřených planin má pro ni fatální následky. Stejně tak samozřejmě i jakékoliv jiné lidské zásahy do běhu života v horách. Co nedokázal chaotický sběr kořenů - i když v dobrém úmyslu - to může snadno a rychle dokázat hrstka jedinců prahnoucích po zisku za každou cenu, bez ohledu na to, co bude dál.


Vlk Samotář

zpět na Stránky bylinkové

Zpět k Mostu ?