wz

Když se světí koření

Zvu vás na výlet do minulosti. Obdivuji film Karla Zemana Cesta do pravěku, a tak jsem se rozhodla, že se přidržím stejného scénáře. Totiž – nebudu začínat své pátrání v minulosti, ale začnu dnes a skončím… však uvidíte sami, jak hluboko proti proudu času nás naše pátrání zavede.

Abych byla úplně přesná, začínáme 15.srpna 2006. Pouštím si zcela bezmyšlenkovitě televizi a na ČT2 koukám – nějaká bohoslužba. V programu stojí psáno: „Přímý přenos ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie z jezuitského kostela v Brně“. Hm… Nanebevzetí Panny Marie. Jeden z nejdůležitějších mariánských svátků. Jdu se kouknout do encyklopedie a na internet na nějaké podrobnosti.

A ejhle, tu to máme. Třeba zrovna Wikipedie uvádí:“ Dogma o nanebevzetí Panny Marie bylo vyhlášeno papežem Piem XII. dne 1. listopadu 1950 apoštolskou konstitucí Munificentissimus Deus. Praví se v ní, že „Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy.“ Toto dogma nic neříká o tom, zda Panna Maria zemřela a byla hned vzkříšena, nebo byla vzata do nebeské slávy bez porušení smrti. V každém případě však její přítomnost v nebi s tělem i duší je v křesťanské víře předobrazem a zárukou přítomnosti církve ve společenství Nejsvětější Trojice a našeho pozemského putování. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie katolická církev slaví 15. srpna. Toto přesvědčení je dogmatem katolické církve, je však (nikoliv však jako dogma) značně rozšířeno i v řadách věřících pravoslavných církví. Naproti tomu drtivá většina protestantských denominací je v souladu se svým „antimariánským postojem“ odmítá.“

 

Mateo Cerezo, Nanebevzetí Mariino, kolem 1650

 

Tolik oficiálně. Ale stále mi vrtá hlavou, čím je tento svátek zajímavý pro normální lidi. Hledám dál a nacházím zvláštní název – svátek Panny Marie kořenné. Zasuté vzpomínky vyplouvají na povrch a s nimi i vyprávění babiček o tom, jak se koncem léta v kostele světí bylinky.

„A co se s nima potom dělalo, babi?“
 „Inu, různě, děvenko. Věneček nebo svazeček se v sednici zastrčil za svatý obrázek, aby chránil a provoněl dům. A taky se bylinky na peci nasušily, na půdě s požehnáním uložily, a pak v přání všeho zdraví při nemoci vypily… Kdepak by se vydávaly peníze za doktora.“
„Ale babi, jak lidi věděli, která bylinka je na co dobrá?“
 „To bylo tak – pasáčci na mezi pozorovali dobytek, co žere, když je zdravý, a které rostliny vyhledává při nemoci. A tak se stalo, že když bylo pasáčku ouvej, protože se přejedl nezralého ovoce, napadlo jej vyzkoušet tu rostlinku, co tak chutnala Stračeně. Bylinka pomohla, lidi si ji zapamatovali…“
„To ale muselo být hodně dávno, babi, když byli ještě pasáčci a nebyla žádná lékárna, viď?“
„Pravdaže, děvenko. Vždyť už tvoje prapraprabába věděla, na co jsou bylinky dobré.“

Na co jsou bylinky dobré, věděli lidé opravdu už dávno. Ale my se na skok zastavíme ve 4. století, kdy se s velkou slávou v Římě i v Cařihradě světí byliny, semena a plody, jimž se v lidovém léčitelství připisovala zvláštní moc. No dobrá, řeknete si. Ale jak souvisí Marie s bylinkami a semínky?

Vezmu to trošku oklikou. Mnozí si jistě při slově Marie vybaví spojení Panna Marie. Ona to ale není tak úplně pravda. Tedy – není to celá pravda. Marie je též Boží Matkou. A hlavní činností matky je plození a péče o potomstvo. Semínka, plody a bylinky nám dává Země jako potravu pro tělo. Ale Marie jako matka Kristova nám poskytla něco neméně důležitého – potravu pro duši. A právě někdy v tomto období začal převažovat kult dárkyně plodů duchovních nad dárkyní plodů přírody. Bylinky se ovšem světily pořád. Ony plody ducha by se asi těžko promítaly do fyzických předmětů a nebyl by z nich takový praktický užitek…

Když jsme se tak pěkně dostali do doby uctívání dárkyně plodů, pojďme se na její personifikaci podívat do různých kultur v Evropě a okolo Středozemního moře. Západní Keltové Matku Zemi nejčastěji personifikovali jako bohyni Danu (Don, Annu). Pevninští Keltové uctívali Eponu, ochránkyni plodnosti, zobrazovanou kromě koně také s rohem hojnosti v ruce. Ve starém Římě tuto funkci zastávala pravděpodobně Vesta, bohyně rodinného krbu a dárkyně chleba. Její chrám opatrovalo devět panen a mužům sem byl přístup zakázán. Na Sicílii byla známa Ceres či Ceresa, bohyně úrody a pšenice. V Řecku uctívali matku Démétér a plakali pro její dceru Persefoné, když se na podzim odebrala do Hádovy říše. V Egyptě přinášeli dary Eset, Královně nebes, sestře Usireově. Často je zobrazována s křížem ankh nebo s propleteným uzlem. Sumerové měli Bohyni Matku Inanu, která časem splynula s arkadskou Ištar, bohyní války a lásky.

A tady končí naše pouť po známých jménech a vyobrazeních bohyní jako dárkyň plodů země, nikoliv však po historii uctívání Matky Země. Neboť toto je archetyp starý jako lidstvo samo a provází lidský rod od jeho prvopočátků. Až do současnosti.

Pokud tedy někdo cítíte potřebu zachovávat zvyky předků či rehabilitovat a zmodernizovat dávné pohanské rituály, směle do toho. Stačí, když s díky Přírodě natrháte kytičku bylinek na čaj, pronesete prosbu o ochranu a zdraví a necháte si kytičku posvětit. U kněze, druida či čaroděje. Pak bylinky usušte a uložte v plátěném pytlíčku na půdě. A až se v zimě vrátíte uhřátí ze sáňkování a bude vás bolet v krku, uvařte si voňavý čaj s medem. Jistě vás zahřeje a vyléčí. A to i na duši…

 


zpět na Stránky bylinkové

Zpět k Mostu ?

Falka