wz

Putování za bizarními pryšci

Ostrov Tenerife je v Mikronésii považován za vůbec nejrozmanitější. Existují tu nejen velké výškové rozdíly ( nalezneme tu celý řetězec společenstev, od těch nížinných a přímořských, tolerujících zasolené půdy, až po alpínská kolem téměř čtyřtisícové sopky Teide),ale také velká odlišnost mezi deštivějším , úrodným západním pobřežím s poli banánovníků a papájí a suchým, vyprahlým pobřežím na východě. Ale právě zde najdete nejčastěji pozoruhodnou krajinu bizarních pryšců, kterou rozhodně jinde v Evropě neuvidíte. (Kanárské ostrovy patří správně sice do Španělska, ale geograficky rozhodně do Afriky, nicméně dopřejme jim tuto prioritu).

Abych pravdu řekla, něco takového jsem zahlédla jedině na jakési přednášce o Jižní Americe, kde na vyschlé náhorní planině pod Andami bujela podobná směs ostnitých koulí, bochanců a kaktusů mezi naprosto jalovým , bezvodým kameništěm…

 

 

Buš nad San Andres a pryšcový buš na východním pobřeží

 

Jde o společenstva rostlinných druhů, která musí vystačit s minimem zeminy ( místo hlíny tu je směs ostrých sopečných kamenů) a především téměř žádnou vláhou…Ovšem za ty tisíce let vývoje příroda vyvinula dokonce několik strategií, jak si s podobným problémem poradit. Takže tu nejdete rostliny, které ztrátě vodní páry listy zamezily tím, že řečený orgán proměnily v trny, všelijaké podivné větévky či listy rovnou vůbec nemají, jiné je naopak pokryly vrstvičkou různých vosků či hustých chlupů, aby si svou drahocennou tekutinu uchránily.

 

 

Aeonium pokrylo listy voskovou vrstvičkou,  Euphorbia canariensis má místo listů trny a opuncie listy nemá vůbec

 

Na Tenerife jsou páteří těchto společenstev endemitní pryšce.

Název rodu Euphorbia pochází od Euphorba, řeckého lékaře, který měl v prvním století před Kristem v péči krále Jubu II., zetě Kleopatry a Antonia, ale evidentně používal nějaké jiné rody, možná Euphorbia pekinensis, který patřil ve starověké Číně k padesáti základním léčivkám. Pryšce kanárské naopak roní jedovaté mléko .

Na Tenerife se podobné formaci říká tabaibales (převládá li tu pryšec Euphorbia balsamifera), případně cardonales.(kde kraluje pryšec Euphorbia canariensis), ačkoliv botanici označují oboje termínem makronéský sukulentní buš.

 

 

Pryšcový buš a pryšce na skalisku

 

Naleznete jej v podstatě kdekoliv na východní části ostrova mezi zhruba 400 – 800 m nad mořem, na jižních svazích dokonce i podstatně výše. Stačí odbočit z pobřežní dálnice libovolnou odbočkou vzhůru do kopců…Tedy pokud nemáte závrať, musíte počítat s tím, že poměrně slušná silnička má ukrutně příkrý sklon a neustále se záludně větví, přičemž postupně skončíte na hřišti před školou, parkovišti před jakýmsi penzionkem, na vrakovišti a na závěr nás chtěl sežrat pes hlídající políčko s dvěma banánovníky a hromadou šutrů, štěstí že byl v kotci. Pokaždé je nutno pracně vycouvat, vrátit se na nejbližší odbočku a zahnout místo vpravo vlevo (prohoď dle vlastní situace) a snažit se proniknout výš. Na závěr vám mohu prozradit, že silnice většinou definitivně skončí na jakési kamenité terase,ač podle mapy má ústit na vrcholové silničce vedoucí buď do národního parku Teide nebo do pohoří Anaga. Po dvou dnech bloudění jsme rezignovali a spořádaně se na ně napojovali pouze a jedině v městě Anaga, kde na ně vede značená odbočka, byť šlo na první pohled o zajížďku zvící 40 km.

Doporučuji nepropadat zoufalství a když už zabloudíte, prozkoumejte okolí, byť vypadá poněkud bezútěšně...

Je totiž obdivuhodné, jak mezi napohled naprosto nevyužitelnými a ostrými kusy lávy divoce bují rostlinstvo, mnohdy velmi zajímavé , ba dokonce endemitní, tudíž jinde na světě k nenalezení.

Jako ukázku nabízím pár zajímavých rostlin, které jsme zahlédli koncem prosince zhruba pět kilometrů nad městečkem Candelaria , myšleno směrem nahoru do svahu od pobřežní dálnice, blíže místo neupřesním, protože dodnes nevím, kudy jsme se to motali…a další den si to zopakovali o kousek jinde.

 

 

Sukulentní buš, cesta zde končí

 

Euphorbia canariensis - pryšec kanárský

Musím se přiznat, že nápadné, místy až třímetrové trsy tohoto kanárského endemitu jsem z dálky považovala nejprve za kaktusy (a jsou také vzhledově rodu Cereus velmi podobné).

Mají totiž bezlisté, šestihranné sloupovité výhony se zahnutými, až půl centimetru dlouhými trny na jednotlivých žebrech.

Bohužel jsme tu byli v prosinci a rostlina kvete od dubna do července, takže jsem nezahlédla ani květy, ani nápadně červenohnědé tobolky, které jsou prý velice pěkné.

Tato nejcharakterističtější rostlina celého východního pobřeží je nesmírně skromná ohledně vody i výživy.Udrží se i na zcela pustých lávových polích a sutích.Navíc vylučuje mléčně zbarvenou a velice jedovatou tekutinu, takže jí neokusují žádná zvířata ani hmyz.

Není proto divu, že je jí všude plno ... Mohlo by vás proto napadnout si nějakého menšího jedince vydloubnout a dovézt domů jako suvenýr,nebo si alespoň nasbírat semínka.

V žádném případě to ale nedělejte!!!Pryšec kanárský patří mezi chráněné rostliny nejen ve své domovině (každý stát má vlastní seznam rostlin i zvířat, které patří mezi chráněné druhy a je zakázáno je poškozovat či přesazovat), ale je zařazen mezi druhy chráněné mezinárodní úmluvou CITES.

Pokud by takovou rostlinu u vás na letišti našli (a týká se to i semen), zaplatíte nejen ohromnou pokutu, ale můžete skončit dokonce ve vězení, jak už se to stalo českým ,,milovníkům přírody" třeba v Peru a mám pocit, že nějakého entomologa v Asii dokonce (údajně omylem) v jisté rezervaci zastřelili...

Tak dramatické to na Tenerife nespíš nebude, ale neznalost zákona neomlouvá, proto si raději vystačte jen s foťákem.

Kdo by pak po některých kanárských endemitech toužil nesnesitelně, můžete si semena některých druhů koupit v květinářství - místní si z toho udělali příjemný zdroj výdělků - takový rostlinný materiál je ale v originálním balení a pochází z kultury, nikoliv z volné přírody.

Pryšec kanárský se údajně pěstuje velice snadno, jediné co nesnáší je dlouhodobě přemokřený substrát. Od jara do podzimu jej mírně zaléváme , v létě je možné rostlinu vystavit plnému slunečnímu žáru na zahradě či terase.V zimě snese teploty dokonce až těsně nad bodem mrazu, ale musí mít naprosté sucho a dostatek světla (nemusíte ho zalévat třeba i 6 týdnů)

 

 

Euphorbia canarensis

 

Další nápadné rostliny na které jsme nedaleko Candelarie natrefili však však pryšce nebyly, ačkoliv je připomínají převelice.To je právě ukázka jevu botaniky nazývaného konvergence (nepříbuzné organismy se navzájem podobají na základě vývoje v podobném prostředí).

Kleinia neriifolia ( kleinie oleandrolistá)

Té místní říkají „Verode“, patří však mezi složnokvěté rostliny (Asteraceae) , což potvrzují i nažky s chmýrem, kterými byla nyní v prosinci obalena jako obří pampeliška.

A že je to pěkný macek, některé urostlé keříky byly větší než člověk, údajně může dorůstat až dvoumetrové výšky. Její tělo tvoří dužnaté články, atraktivně zdobené jizvami po opadaných listech, které naopak tvoří nápadný chochol na koncích větví (jsou kopinaté a až 12 cm dlouhé a opadávají vždy v sušším období před rozkvětem).

Květy se nám bohužel zahlédnout nepodařilo, museli bychom si prý počkat až do června, nicméně prý jsou nenápadně žlutozeleně zbarvené a nijak zvlášť atraktivní.

 

 

Kleinia neriifolia a směs opuncií a kleinií

 

Periploca laevigata má podivné české jméno Svidina.

Kromě Makronésie ji můžete potkat i v severní Libii a dokonce údajně i na Korsice.

Je to podivný keř, s dlouhými ovíjivými větvemi, který právě s oblibou jako oporu využívá pryšec Euphorbia canariensis, aby se probojoval vzhůru, blíže ke slunci.Sice nechápu proč, když do lávových polí slunce pere jak zběsilé,a porosty nejsou nijak husté, ale dělá to:).

Má docela zajímavě zbarvené, byť nevelké květy a plodem jsou naopak nápadné, na bázi srostlé podlouhlé měchýřky, 5–10 cm dlouhé.Semena mají dlouhý, hedvábitě bělavě červený chmýr.

Rostlina kvete od září do března,a pro člověka je mírně jedovatá. Obsahuje velké množství taninu (chutná tudíž hořce), ale přesto tvoří význačnou součást potravy místních koz, případně ovcí. Chudinkám asi nic jiného nezbývá, protože pryšce pro ně jsou nepoživatelné úplně.

 

 

Periploca laevigata

 

Rumex lunaria

Prozatím jsem hovořila jen o keřích, ale v buši můžete narazit i na některé byliny, byť hned ta první mne pořádně spletla.

Svými načervenalými květy i hezky tvarovanými listy mne upoutal jakýsi šťovík. Vzhledem k tomu, že jich převážně v Evropě roste 300 druhů( v ČR 17) a většina z nich je považována za ruderální druhy, považovala jsme ho za plevel, který tu roste v příkopě tak jako u nás lebeda či kopřivy.Vůbec mne nenapadlo ho spojovat s poměrně velkými , až dvoumetrovými keři opodál, které vypadaly jako kříženci břečťanu (tvarem listů) s meruzalkou.

Leč byla jsem vedle jak ta jedle. Narazila jsem nejspíš na jednoletý semenáč kanárského endemitu Rumex lunaria - Šťovík kanárský.Tento až třímetrový , lysý keř je velice typický právě pro pryšcový makronéský buš.

 

 

Rumex lunaria

 

Nicméně nějaké ty byliny tu přece jen byly.Ostnité ozdobné růžice listů patrně patřily nějakému bodláku či pcháči, kvetl tu měsíček Calendula arvensis i nějaké modrý hadinec (Echium), udivily mne mohutné trsy Ricinus communis, ale nejzajímavější byla nejspíš

Bituminaria bituminosa

Tahle rostlina na první pohled trošku připomíná vojtěšku a skutečně je jí botanicky příbuzná. Přirozeně se vyskytuje v Makronésii a Středomoří, ale byl zavlečena do subtropů téměř celého světa, kupříkladu do Kalifornie. Bituminarie se vyskytuje v mnoha varietách( čili odchylkách) kupříkladu jen na Kanárských ostrovech se vyskytují hnedka tři.

My zahlédli Bituminaria bituminosa var. crassiuscula, která z nich má největší toleranci k nízké teplotě, dokáže bez úhony snést i teploty mírně pod nulou, což jí umožňuje růst i ve vyšších nadmořských výškách v horách Anaga či Teide, kde dokonce v zimě sněží.

Bituminárie má také zajímavou strategii jak odolávat suchu, na rozdíl od ostatních členů pryšcového společenstva nemá listy pokryté voskovou vrstvou či přeměněné v trny, naopak, jsou šťavnaté a poměrně velké, tím ale rostlině hrozí velké ztráty vody. V období velkého sucha je tedy částečně či kompletně shodí, k přežití jí stačí holý stonek a teprve když se životní podmínky zlepší, znovu obrazí.

A jelikož je bituminárie nesmírně tolerantní i co se týče půdních požadavků (toleruje pH 4,7 - 8,5.), je nejdůležitější tenerifskou pícninou pro stáda koz, které se tu nejčastěji chovají.

 

 

Neznámý pcháč či bodlák a Bituminaria bituminosa

 

Pokud by vám ale výlet do neznámých vesniček nestačil a chtěli byste obdivovat podobná společenstva ve veškeré jejich majestátnosti, doporučuji následující výlet.

Z hlavního města popojeďte pobřežní dálnicí pár kilometrů až ke známé pláži Teresitás. Zde dálnice u San Andres končí, ale máte na výběr dvě strmé silničky, šplhající v serpentinách kopcem nahoru.Pokud zvolíte tu mířící přímo do vnitrozemí (druhá jde podél pobřežních útesů a po pár kilometrech končí a mění se v pěšinu pro teréňáky či kolaře), stačí překonat kratinké stoupání a otevře se vám království pryšců v plné kráse...

Je to nesmírně zvláštní krajina, skoro až mystická, linie kopců jsou oblé , ale místy je rozedírají strmé rokle, zvané barrancos, které sice připomínají říční údolí, nicméně voda tu teče tak sotva šestkrát do roka, pokud začne náhodou nahoře v horách liják…Přesto tu najdete docela zajímavé rostlinstvo, využívají stín a vlhkost, které je tu přece jen nepatrně víc než jinde na pobřeží.

 

 

Různé rokle a rokliny

 

Ze změti na pohled dočista neplodné lávy koukají obrovité bochance a koule sivě zelené, hutně zelené, černozelené či naopak skoro bílé. Jelikož je bohužel prosinec, je květů pomálu, zato vzduchem víří chomáče semínek opatřených roztodivnými chmýry...Čím dále auto stoupá, tím nádhernější výhledy si můžete dopřát...

Vidíte daleko na oceán , dokonce i sousední ostrov Gomera kouká z mraků, máte překrásný výhled na San Andrés, Santa Cruz de Tenerife a Playa de Las Teresitas. Naopak nahoře se tyčí majestátně pohoří Anaga. Jen místa k parkování je pomálu a zdejší zběsilé serpentýny neumožní zastavit ani na focení.

 

 

Poslední Phoenix canariensis a buš lemující silnici

 

Přesto se vyplatí dávat pozor, právě v ústí některých roklí se při troše štěstí a umu malé auto zaparkovat dá tak, že se tak nějak jakoby sesunete do mělkého příkopu. Díky tomuto manévru jsme tu v prosinci obdivovali kupříkladu:

Euphorbia balsamifera

Pryšec balzámodárný je opět keř, který je na celém Tenerife (ale i jinde v Makronésii a SZ Africe) velice hojný.Většinou vypadá jako přírodní bonsai, mnohaletí jedinci mají masivní kmen i bizardní větve, olistění přetrvává jen na koncích letorostů, protože v období sucha listy rády opadávají.

Zde ale vytváří rozsáhlé houštinaté porosty, jednotliví jedinci jsou často až dvoumetrové výšky i šířky, takže to vypadá, jakoby nějací obři hráli bowling.

Rostlina kvete od prosince do července, což mohu potvrdit, ale květy nejsou nijak ozdobné, jak z přiložené fotografie můžete posoudit.

Místní obyvatelé rostlinu ale využívají z jiných než estetických důvodů. Latex tohoto pryšce je na rozdíl od všech ostatních místních druhů nejedovatý, přesto však odporně hořký. Proto s ním natírají vemena koz, aby kůzlata nemoha upíjet a večer se více nadojilo.

Naopak pěstitelé sukulentů tuhle rostlinu nesmírně obdivují kvůli odolnosti i bizarním formám, které lze u ní docílit.Navíc se prý pěstuje velice snadno.Nicméně i Pryšec balzámodárný je zařazen k taxonům, které podléhají ochraně mezinárodní úmluvy CITES a proto se nesmějí z ostrova vyvážet ani semena, ačkoliv je to jeden z nejhojnějších místních druhů.

Na svazích roste hojně i Euphorbia obtusifolia, nazývaná často též E. broussonetii.Vzhledově jsou si obě rostliny velice podobné,jen listy E. balsamifera jsou menší (kolem 3cm), a světleji šedomodré. Pokud má rostlina právě plody, odlišíte prý oba druhy snadno.E. balsamifera má tobolky chlupaté a hnědlé, zatím co E.obtusifolia je má hladké a pěkně červené.V tuhle roční dobu jsem to ale zkontrolovat nemohla

 

 

Euphorbia balsaminifera

 

Dají se tu objevit i porosty jedné z nejpodivnějších rostlin celého Tenerife.

Ceropegia dichotoma

která se česky jmenuje svícník , zatímco slováci ji nazývají sice obdobně, ale daleko roztomileji lampášik.

Pochopitelně je to opět endemit,výskyt této podivné rostliny z čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae) bývá uváděn kromě Tenerife, jen na třech menších ostrovech La Gomera, El Hierro a La Palma kde navíc tvoří tak odlišné formy, že je někteří botanici oddělují do speciální skupiny.

 

 

Ceropegia dichotoma

 

Nesukulentní čárkovité listy se tvoří jen na mladých letorostech a po prvním delším období sucha rychle opadávají.Výsledkem je, že poměrně velké, žluté květy, připomínající plameny jakoby hořely na hubených kostelních svících, tvořených sukulentními stonky.Plodem jsou měchýřky 10 -12cm dlouhé, které se mi ale zahlédnout nepodařilo. Ony i květy by se měly objevit až koncem zimy, ale jak vidíte, i v prosinci si rostliny klidně dělají co chtějí a kvetou o sto šest.

Pak už ale pryšcová zóna pomalu mizí a brzy se ocitnete v mracích uprostřed skal.

 

 

Buš stoupající do hor

 

A pokud už jste dorazili až sem, vyplatí se jet stále výš a výš, na hřebenové silničce pak zahnout vlevo a nejbližší odbočkou se vydat na divoké severozápadní pobřeží ostrova plné černých skalisek a rozbouřeného moře u Taganana a Benijos či pokračovat vlevo rovně a projít si zdejší pověstné vavřínové či vřesovcové lesy .To už ponechám na vás.( jakož i možnost se vrátit stejnou cestou a dopřát si koupel na pláži Teresitás s bílým africkým pískem, což je na sopečném , černém Tenerife vzácnost.


Amanita Citrónová z Harwiche

Zpět na Stránky bylinkové ...

Zpět k Mostu ?