wz

Jsou rostliny chytřejší než si myslíme?

Byl jeden dvorek u budov jedné pražské firmy. Na tom dvorku vzniklo parkoviště a jen kousek byl ponechán jako záhon. O záhon se nikdo nestaral, tak jsem si řekl, že když doma pěstuji sazenice kytiček pro svou potřebu, proč jimi také trochu nezkrášlit zdejší prostředí. Přinesl jsem si zahradnickou lopatku a s chutí se dal do díla. Leč - lopatka se zabořila do země asi 5 mm a dál ani kousek. Druhý den jsem tedy dovezl rýč. Ani on se nedostal hlouběji. Třetí den triumfovala mechanizace nejtěžšího kalibru - krumpáč. Teprve jeho pomocí se mi asi po dvou hodinách podařilo rozmlátit těch pár čtverečných metrů úhoru na něco, co již vzdálené připomínalo zeminu. Byl tu totiž úhledně uskladněný odpad z rekonstrukce budovy a překrytý tenoučkou vrstvou země - jen aby to tak nevypadalo ošklivě.

Osadil jsem tam afrikány, kytičku vděčnou a nenáročnou, co vydrží být hezká až do zimy. A začaly problémy. "Místní" to nedělají - ale náhodní návštěvníci, jejichž čas je tak drahocenný, že nemohou udělat pár kroků bez auta, začali své plechové rakve stavět do záhonu; ne samozřejmě celé, ale i tak vzal postupně roh záhonu za své a s ním i několik už pěkně vzrostlých květin. Nejsem zas takový cvok, že bych se místo chůze vznášel, abych nezašlápl jediné stéblo trávy nebo nedej Bože pár tuctů mikrobů, ale takovýhle postoj k něčemu živému mě dokáže vytočit vic než co jiného. Rostlina přece nemůže vzít kořeny na ramena a utíkat s hrůzou pryč, jen co zahlédne přijíždět automobil. No, vyřešil jsem to po svém - do rohu zatloukl železný vinglík, k němu pak ještě přidělal vysokou tyčku, aby to bylo dobře vidět - a je po problému. Snad, zatím - než někoho napadne zábranu vyrvat a zajet přímo do záhonu vypustit vyjetý olej.

Modla Pána tvorstva - nebo jen plechová rakev? ... a zbyla po nich spoušť

Ale proč tak sáhodlouze povídám o obyčejném záhonu a úplně obyčejných afrikánech? Zarazilo mne totiž jejich "chování". Zatímco u podélné částo záhonu, kde se jen projíždí, ale nikdy neparkuje, stojí květiny "normálně" ...

O kus dál je vše jak má být ... ... ani stopa po pokřivení

... tak na straně, kde jsou v ohrožení, uhýbají. Není to proto, že by tam něco stínilo nebo třeba nad nimi stálo spoustu dní auto. Ani je neodchyluje ten modrý pásek, jak by se mohlo zdát ze snímku vpravo - ten tam byl v okamžiku sejmutí fotografie teprve pár minut.

Kdyby mohly, vezmou kořeny na ramena ... ... a poběží pryč, jako ta liška k Táboru.

Vypadá to doopravdy tak, jako kdyby rostlinky cítily nebezpečí a snažily se mu vyhnout. Zajímavé je, že na tomto místě se tak začaly odchylovat brzy po výsadbě, kdy zdaleka nebyly vysoké, aby je mohl třeba ohnout nárazník auta. Je to, jako by v zemi byla obsažena informace od jejich loňských předchůdců. V této době je výchylka již dobrých 20 cm a jsou jí postiženy skutečně jen květiny v rizikové oblasti.

Je to důkaz jistého myšlení nebo inteligence? Na tyhlety atributy své existence si ale osvojuje právo živočišný druh Homo Sapiens, největší škůdce všeho živého. Tak jak to nazvat... ale to je nakonec jedno, všichni víte, o co jde. Člověk označuje pohyby rostlin, třeba při denní pouti květů za světlem Slunce za neuvědomělé, používá při tom různá slova podivná, jako "...nastie" a "...taxe". Přitom, čistě mezi námi, život spusty lidí je také vlastně jen takový pohyb za něčím - ne již za terčem Slunce, zdojem světla a tepla, ale za vidinou plné peněženky. Jen těch pohybů při tom udělá nesrovnatelně zbytečně víc ... No a ty naše rostlinky se možná jen řídí heslem "moudřejší ustoupí". Zatím. Četli jste knihu "Den trifidů"???

Většina lidí řekne po přečtení tohoto článku bez rozmyšlení - "Nesmysl ...!", stejně tak, jako označuje slovem blázen či jinými zhusta používanými synonymy někoho, kdi si třeba s rostlinami povídá. Pro ty jsem si dal tu práci, že jsem vyhledal článek, který mne kdysi velice zaujal. Přebírám tu z něj pár odstavců na ukázku; celé znění najdete na Internetu.


Rostliny reagují

Rozhovor s Clevem Backsterem
Derrick Jensen

... Zajímalo mne, za jak dlouho se voda dostane až nahoru, k listům, zvláště u velkého fikusu. Napadlo mne připevnit nahoře k listům detektor galvanického odporu kůže a zjistit tak dobu, za kterou se voda objeví v horních listech. ....

...... V každém případě jsem místo toho, co bylo lze očekávat, tedy reakci na vodu, objevil reakci, která se podobala reakci člověka. Detektor lži pracuje proto, protože lidé, jsou-li nějak ohroženi, fyziologicky reagují předpověditelnými a měřitelnými způsoby. Když se třeba vraha, který je připevněn k měřidlům detektoru zeptáte "Byl jste to vy kdo vystřelil smrtící ránu?", a je-li pravdivá odpověď ano, subjekt pocítí strach že bude přistižen při lži a elektrody na jeho kůži zaznamenají fyziologickou reakci. A tak jsem začal uvažovat, jak bych mohl měřenou rostlinu nějak ohrozit. Nejprve jsem chtěl jeden list namočit do teplé kávy. Rostlina vykázala příznaky nudy. Pak, když probíhala třináctá minuta pětapadesátá vteřina mého měření, mne napadlo, že list spálím. Tu myšlenku jsem nevyslovil, rostliny jsem se nedotkl, nedotkl jsem se ani měřícího zařízení. A reakce byla bouřlivá. Pero grafu vyskočilo úplně nahoru. Jediná věc, která to mohla být, byla reakce na moji myšlenku. .....

...... Často jsem připevnil elektrody a odešel, abych později prozkoumal výsledky. Jednou jsem si chtěl uvařit kávu, ale pak jsem si uvědomil, že potřebuji šálek na něco jiného a vařící vodu jsem vylil do výlevky. Rostlina vykázala silnou reakci. Když delší dobu do výlevky nevyléváte chemikálie nebo vařící vodu, rozroste se v ní mikroskopická džungle mikroorganismů. Má rostlina reagovala na jejich smrt. .....

Dotyčný článek byl v překladu otištěn ve čtvrtém čísle časopsu Baraka.


Zajímavým příkladem, jak žít s úctou ke všemu živému, dohnanou téměř až ad absurdum, je život buddhistických mnichů. Následující ukázka je z diskusního fóra serveru Zvíře v tísni.

Pravidla buddhistických mnichů
Bhikkhu Gavésak

..... Mniši nesmějí používat vodu, jež obsahuje živé tvory (např. larvy komárů), ani ji vylévat na zem (páčittija 62, 20). Proto s sebou vždy mají nosit sítko na přecezení vody.
V Buddhově době byly i rostliny považovány za jednu z forem života, a proto se mniši musejí vyvarovat jejich ničení a poškozování (řezání, lámání, trhání listů, květů a plodů, pálení). To zahrnuje i semena rostlin, jež jsou schopna vzklíčení (páčittija 11). Mniši také nesmějí rýt či kopat hlínu, narušovat její povrch, vrážet do ní kůly apod. To se nevztahuje na štěrk, písek či hromadu již vykopané hlíny (páčittija 10). Mniši však mohou naznačit laikům či novicům, že by bylo zapotřebí např. „vykopat tady jámu" nebo „pročistit tamtu zarostlou stezku", aniž by je o to přímo žádali. Toto pravidlo v důsledku znemožňuje mnichům zabývat se zemědělstvím, což by nemělo být náplní jejich života. ......


Kéž se po přečtení tohoto článečku všichni trochu sneseme z nadoblačných výšin své vratké existence a začneme se i k těm kytičkám chovat alespoň trochu jako k našim parťákům na jedné Zemi. Ony bez nás žít mohou, ale my bez jejich kyslíku ne. A nádavkem ani bez té krásy, co nám tak nezištně poskytují

JL