wz

   Žitná panna

      Ladislav Amairgil Míšek, bard Vrchotický

 

S jarem mne do země zaseli,
mou Matku tak zrnem oseli,
paprsky Boha mne počaly.

Potom jsem rostla neposkvrněná,
travička měkká,kratičká, zvlněná,
rostla jsem rosou, deštěm máčená.

Po čase do výšky vyrůstala,
já, Žitná panna, v klasy zrála,
v polích žírných jsem stála.

Žehnal mi Bůh a korunu dal zlatou,
na moře klasů, na vlnu rozevlátou,
pak přinesli děti pannu rozesmátou.

Ženci po mě za nimi chodili,
kosy jim překrásně  zvonily,
od kořenů a matky mě odsekali.

Sedlák mne sestavil, do snopů dal,
po širém poli mne celou svazoval,
čeledín nabodl, na vůz nakládal.

Na voze zdobeném do vsi vezli,
mne, Žitnou pannu, již svezli,
zvesela na vozy zpití ženci lezli.

Aj, již mne do stodol složili,
aby mne celou cepy zmlátili,
duši mou,zrno, ze mne vymlátili.

Do pytlů mne dali, na vozy nakládali,
do mlýnice vezli, tam mne vysypali,
do žernovů těžkých, na prach spořádali.

V prach jsem se celá obrátila,
aby mne selka doma uložila,
v komoře cennou mne uskladnila.

Za krásného zpěvu, selka do díže vsypala,
posvátnou vodu, sůl a kvas,  ke mně přidala,
celou mne potom hnětla, jako chléb počala.

Pak do ošatky mne kynout dala,
břicho mé nalité na stole pohladila,
v peci pak horké v pecen přerodila.

Se solí již  nesou mne před vrata,
stojí tam poutník zář má ze zlata,
jím odlomena  kůrka má svatá.

A tak tam poutník lámal a stál,
chléb ten přijal, o hůl se opíral,
hospodyni potom on povídal.

Chodím po světě od soboty do pátku,
poprosím o chléb, přijmu ošatku,
chléb můj, tělo mé, jezte na památku.

 

 

Amairgil

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?