wz

Mé milované Vrchotice
Ladislav Amairgil Míšek,bard Vrchotický

 

Ze všech míst na světě ponejvíce,
nejraději mám naše Vrchotice.
A v kapličce zapálená je svíce,
tlukot srdce zní ze zvonice,
otevřeným oknem do světnice.

Jak jste jedinečné a požehnané,
Bohem a Matkou Zemí lidu dané,
pod věží věkovité tvrze položené,
se svatým Františkem zasnoubené,
svérázně krásné jste a mnou milované.

Tvůj lid, Matko naše, která nás živíš,
na tvou kyprou náruč myslí, když spíš,
jak na jaře vyjede s pluhem do strnišť,
hospodáři, o zlatém moři klasů ty sníš,
když chleba zakrojíš, tu vůni ucítíš.

Tak Slunce již náš domov zalilo,
když od obzoru kol staré věže pílilo,
aby nám Ječmínka v Zemi zplodilo
a z mraků jej vodou živou požehnalo,
duhou tajemnou nám nebe zabarvilo.

Ta v hladině rybníků našich se odrazila,
když vítr zavál, jak závoj víly se rozvlnila,
aby se za vzdechu vánku cele roztančila,
oči tvé dychtivé krásou radostnou pohladila,
tam za kopcem hrnec zlata skřítků prozradila.

V korunách našich jabloní už jaro voní,
vozko, přichystej  na cestu pár koní,
ať jim podkovy po naší cestě zvoní,
kol dubů na hrázi, co se nad vodou kloní,
s vůní domova za zády pojedeme po ní.

O tom Tobě, lide Vrchotický, zpívám,
o kráse domova, jak sám ji znám,
o vůni naší hroudy rodné, co okopávám,
o praskotu v kamnech, u nichž usedám,
Tobě děkuji Trojáčku Vrchotický, když jsem snil….          

                            … za to, žes svatyni moji Ty postavil.

 

Věnováno lidu  Vrchotic.

 


Amairgil

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?