wz

Pohádka o sněhové vločce

Bylo nebylo jedno oblačné království. Bylo to království jak má být, uprostřed stál křišťálový zámek s devíti věžemi a věžičkami a po hradbách se procházely stráže. Všude vládlo zvláštní ticho, v paláci totiž bydlely sněhové vločky se svou královnou. Jednou za čas staré vločky odcházely a už se nevracely. Všem to bylo divné, ale nikdo po tom nepátral.

Jednou se však první dvorní vločce narodilo děvčátko. tedy, abych pravdu řekla, byl to spíš takový neposedný čertík, co si věčně hraje s větrem na honěnou a královně cuchá bílé načechrané peřiny.

“Kam odešly staré vločky a proč se nikdy žádná nevrátí?”, ptávala se malá vločka, když vykukovala velkou branou ven z paláce.

“Běž si raději hrát s panenkami”, odháněli ji strážní.

“Nestarej se o to, stejně to nikdo neví”, odpověděla jí stará chůva.

“Ale já to chci vědět, musím to zjistit”, řekla vločka u utíkala se proběhnout po velkém zámeckém schodišti. Hrozně ráda se totiž vozila po zábradlí. Jen když se strážný chvilku nedíval, hup, a už to fičelo. Ale dneska, snad že měla vločka v hlavě víc starostí než jindy, špatně si to vypočítala a místo aby u posledního schodu seskočila, uklouzla a už to bylo. Kutálela se po chodbě a zrovna si začínala myslet, že se už nikdy nezastaví, když vtom narazila do zdi, ozvalo se zvláštní lupnutí a vločka se ocitla v jakési komůrce. Byla tu spousta podivných věcí, hrací skříňky, staré knihy a malinkatá dvířka. Sotva si jich vločka všimla, okamžitě zapomněla na všechno ostatní. Kdyby tak šly nějak otevřít....

Šly. Neměly sice kliku, ale stačilo do nich jen trošku strčit a vločka vešla do prostorné místnosti. Uprostřed stálo křeslo a zdi byly pokryté závěsy, které nešly odhrnout. Nakonec se vločka posadila do křesla. V tom okamžiku se závěsy odhrnuly a pod nimi se objevily obrazy starých vloček - bývalých dvorních dam.

“Vítáme tě”, řekly. “Víme, proč jsi přišla. Chtěla bys znát tajemství odchodu.”

“Ano, to bych moc ráda”, vyhrkla vločka.

“Ale není to jen tak. Každý, kdo poznal Velké Tajemství, musí odejít spolu s ním. Rozmysli si to.”

“Chci to vědět i za tu cenu”, řekla vločka.

“Tak dobrá, poslouchej. Vždycky když se narodí nové vločky, ty staré musí odejít. Děje se tak odnepaměti a nikdo to nezmění. Z našeho království vede jen jedna cesta. prochází mezi Oblačnými horami až do země lidí. Ale o nich jsi už určitě něco slyšela i ty. Když staré vločky padají na zem, všechno je krásně bílé a lidé říkají, že přišla zima. potom, až slunko začne víc hřát a začíná jaro, vločky si mohou vybrat svou příští podobu, ve které budou dál žít.”

Obrazy se na chvíli odmlčely.

“Teď už víš všechno. Musíš odejít.”

“Jsem připravena”, řekla vločka.

Přímo před ní se otevřely velké dveře. Venku byla mlha, jen místy pronikalo slunce a lámalo si paprsky na křišťálových zdech paláce. Vločka chvíli zaváhala, a pak zlehka vyběhla ven. Utíkala po mléčné cestičce a najednou ucítila pod nohama prázdno. Snášela se pomalu vzduchem a vzpomínala na ostatní vločky, na strážné u brány i na starou mrzutou chůvu.

Nakonec dopadla na jednu zaprášenou okenní římsu. Chvíli si povídala s okolními vločkami a vyzvídala, ze kterého jsou paláce, ale pak ji to přestalo bavit a začala se zajímat o to, co se děje za oknem. Dopadla totiž na okno jednoho výpočetního střediska a přímo před sebou viděla spoustu počítačů. Zakrátko se seznámila se všemi procesory i logickými obvody a věděla o všech sektorech na disketách, co jich jen u počítače bylo. Taková to byla vzdělaná a inteligentní vločka.

Potom přišlo jaro. Vločky se musely rozhodnout, v jaké podobě budou dál žít. Některé se dostaly do výloh obchodních domů a na stránky časopisů a jedna, taková nafoukaná, zdobila účes mladé slečny.

Naše vločka se usadila v počítači a kotrolovala, jestli procesor správně pracuje. jenže obvodům se to moc nelíbilo.

“Studíš”, řekl jeden.

“To já přece musím, ty hloupý”, odpověděla vločka a bylo jí z toho všeho do pláče. Dokud tu bude ten hrozný nelogický obvoďák, nemůže tady zůstat. Celá nešťastná si sedla na okraj obrazovky a jak se tak dívá, vidí, že obrazovka je celá černá, jen slzičky, co na ni napadaly, se třpytí jako stříbrné kapičky.

A najednou dostala vločka nápad. Sama se proměnila v malou slzičku a schovala se mezi ostatní. Jen občas, když se procesor nedívá, se objeví ve své pravé podobě a hned zase mizí. I ta chvilička jí stačí, aby se dozvěděla, co je venku nového. Možná by si o tom ráda popovídala s ostatními vločkami nebo aspoň s nějakým člověkem. Ale asi je to takhle lepší. Nikdy nikdo se už nedoví, co se večer děje v zamčené kanceláři, když je obrazovka plná hvězdiček.

 

 


Falka

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?