wz

Setkání se Září

Vytvořil Amairgil

 

Do posvátného lesa, do jeho hájemství,
vstupuji, snad abych se probudil ze snu,
abych, já nevědoucí, poznal Tvé tajemství,
roztoužený jdu a ztišený, ani nehlesnu,
po měkkém mechu, voní tvé království.

Snad ani nevím směr kroků svých,
v ranním měkkém svitu nití zářivých,
pavoučků osudu pletenců tisíciletých,
a kapek rosy odlesků blyštivých,
za zpěvu ranních ptáků radostných.

Kolik odstínů barev mají stromy,
když se jich dotknu po kůře vrásčité,
prosím živly, nechť nečiní polomy,
a pohladím kmeny moudrosti letité,
ať již ustanou větry, blesky i hromy.

Za to se modlím, na oltáři kamenném,
v kruhu stromů, živém, pomalu proměnném,
v dechu Matky Země tajemně mlhavém,
do majestátu korun pohlédnu v ránu zářivém,
tam, v dálce, mám setkání se Září a se Světlem.

Tomu Světlu a té Záři já kráčím v ústrety,
se vší svou prosbou co sebou si nesu,
i dnes cestou necestou jako před lety,
však nyní jdu s obavou, celý se třesu,
slyše zoufalý zlomený pláč z Gabréty.

Tam, ve snu, vprostřed tichých lesů,
kam spěji tichý, skromný a bez hlesu,
v mlze mám jednání, prosby a nářky nesu,
ke studánce, k jejímu zpívání, do zmáčeného hlasu,
slyším Váš sten, stromy, zvěstuji pláč lesů.

Potom, když jsem na malý zelený palouk došel,
uplakaná, nad zlomeným zeleným králem stála,
celá v bílém, vlasy zlaté, s věnečkem jsem ji uviděl,
přiblížil jsem se k ní, a ona se do mých očí zahleděla,
svým hlubokým modrým smutným a vidoucím pohledem.

Přistoupil jsem k Ní a ona se mi očima vpila do mé tváře,
svým nádherným zpěvným hlasem pravila…


…. jmenuji se Záře.

.

Věnováno mlčícím zeleným obětem hurikánu Emma.

 


Amairgil

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?