wz

Příběh Stříbrné řeky…

Pramenila v nádherné skalní rozsedlině. Byla to řeka neposkvrněnosti ducha a moudrosti srdce. Byla to horská křišťálová dcera. Občas, když otec Pramen více pootevřel svoje okénko, rostl její vodní proud a už netekl, on přímo tryskal! Krůpěje se leskly na sněhu a slunci bílým světlem, ty co dopadly mimo kamenité korýtko, ty se měnily ne v ledové, ale v kamenné krůpěje. Ony kameny byly později sbírány a velmi ceněny, lidé je začali nazývat zvláštním jménem - horský křišťál. Nejčistší kámen na světě.

Celkový dojem říčka, skákající po kamenech a zpívající zvonivé melodie, budila stříbrný. Ve stříbrné říčce žily stříbrné rybky, rostly stříbrné rostlinky a převalovaly se stříbrné oblázky. Krásná hra vody a slunečních paprsků! Všechno bylo tak, jak být mělo.

Pak přišel člověk. Vstoupil do hor k jejímu pramínku a zasáhl jí do života, navždy ho změnil. Pomyslel si: „To je zvláštní říčka, takové podivné průhledné kameny jsem nikdy dřív neviděl!“ A začal sbírat průsvitné, vlastně úplně průhledné kamínky a dobývat se do jejího průzračně čistého řečiště.

Otec Pramen chvíli přemýšlel a pak řekl: „Tak dost, holka! Otevřené okénko se zavře, potečeš dlouho pod zemí a propustím tě jiným okénkem úplně jinde. Do toho místa se nikdy žádný člověk nedostane!“. Jak řekl, stalo se. Naráz říčka vyschla, stříbrné rybky odpluly s posledními zbytky stříbrné vody do řeky větší a tam navždy ztratily svoji nádhernou stříbrnou barvu.

Říčka neumřela, otec Pramen splnil své slovo. Ona jménem Stříbrná vyvěrá na zcela nepřístupné skále a padá…Padá jako stříbrný horský vodopád. Je tak nespoutaná a divoká, že se k ní nikdo ani přiblížit nemůže. Natož sbírat její kamenné průhledné křišťálové krůpěje!


Text Ivana Lena Němcová
Foto Jaromír Němec

 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?