wz

Pokolení věčného návratu

Ladislav Amairgil Míšek, bard Vrchotický

Šel jsem po cestě mezi poli
a viděl sedláka na své roli.
Půdu svou dědičnou obracel,
oral koňmo, za pluhem šel.

Viděl jsem děj, kůň a muž,
oba spolu, pokolikáté už?
Co všechno ve tváři zapsané,
je jako jeho pole zorané.

Hospodář zastavil v stínu,
ulevím koni, sobě odpočinu.
Kůň odfrkl, muž plíce naplnil,
tu opojnou vůni ucítil.

Tak voní jen zděděná půda,
tisíckrát převrácená hrouda.
Kůň pokýval hlavou svojí,
hospodář sáhl po postroji.

Mlaskl a Hy! Kůň a muž,
oba spolu, pokolikáté už?
Kůň dojel na konec, pak otáčka,
v tváři ošlehané je otázka.

Po mnoho jar, po mnoho let,
hospodařil jsem tak jako teď.
Tíží mne obava jako stín,
převezme otěže příště můj syn?

Až si tě náš Pán zavolá,
kdo tvého koně provede dokola?
Postroje jeho budou odhozelé,
kdo mu po tobě podestele?

Možná tvá půda zaroste,
plevel tam divoce poroste.
Duše tvá v holubici se promění,
ta holubice bude mít nutkání.

Kamkoli se na křídlech povzneseš,
v genech si vzpomínku poneseš.
Z výšky se sneseš na úhor právě tu,
přiveden vzpomínkou věčného návratu.

 Tak jako před lety s kuropěním…

                                 …budeš naslouchat pokolením.

 


Amairgil

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?