wz

Perychta

Ladislav Amairgil Míšek, bard Vrchotický

 

S nocí, když Luna v úplňku září,
stříbro má v zahalené tváři,
vysoká, mocná, předůstojná,
jedna ze tří jezdců, prostředná,
se svatým Martinem po boku jede.

Zapomněls, člověče, za mnohá léta,
kdo s mrazem stává se Paní světa,
rok, co rok, více proniká, třeskutá,
tvojí pýše lidské se uchichta,
Trojmocná Paní je Perychta.

To když se stmí a  zatřpý se šedivý závoj,
ve světle měsíce magickém předvoj,
z prastarých, Paní už na koni přijíždí.
Myslíš si, že se tě netýká? Pohlédni v tvář,
rysy má ztuhlé,v pohledu chladnou zář.

Jsou naše metropole pyšné,
bez Boha, západ, plémě hříšné,
Európo naše osvícená, do tebe, prastará,
z prastarých vstoupili na bílých koních,
tři jezdci z temné půli roku jedou v ulicích.

Máš svou techniku, člověče, koruno stvoření,
k čemu ti bude, až obvody zamrznou?
Myslel sis, člověče, že nad pokrok není?
Tvé dráty pod tíhou mého sněhu podlehnou zhroucení.
Skloň se přede mnou! Před Paní Perychtou Trojjedinou.

Až budeš trčet ve sněhu, uvězněn ve svém samohybu,
uvěříš konečně v Boha ? Bez něho nelze žít.
Bez něj by nesvítilo slunce, třikrát nesmrtelné byť,
bez něho by nerostly klasy, a ty by jsi nemohl být.
Já jsem Perychta Třikrát Veliká a přicházím…

                        … z vůle Boha převzít nad vámi vládu!      


Amairgil

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?