wz

Byl to podivín

Žil jednou v tomto podivném světě podivín. Podivín ve světě zvráceném. Byl tak podivný, že i v tomto podivném světě vynikal. Byl odlišný. Odlišný na první, druhý i třetí pohled. Když všichni zpívali, on plakal. Usedavě, dojemně, nezastavitelně. Marně se ho kdosi snažil rozveselit. Ten dotyčný se se zlou potázal! Pes by od něho kůrku nevzal.

Když všichni plakali, věšeli z beznaděje hlavy, naříkali, on zpíval. On nejen zpíval, on tančil, skákal, křičel, ba přímo řval! Velmi podivně ten jeho spontánní projev korespondoval se smutečními věnci, květinami s černou stužkou a pochmurnou atmosférou obřadní síně krematoria nebo pohřebního průvodu. Ta většina těch „normálních“ na něj vyvíjela nátlak, žádala po něm změnu jeho zvyklostí. Ti, co rezignovali, ti mu pouze tiše či hlasitě spílali, on přes veškeré protivenství své postoje nezměnil. Byl svůj, byl svobodomyslný, nepochopitelný ve svém projevu, spontánní ve svém žalu, nespoutaný ve svém nadšení.

Jednou se nechtěně stal svědkem, tak trochu i aktérem nehody. Jak známo, vyhlídkové rozhledny nemívají schodiště právě pozvolné. On opatrně stoupal nahoru a zde uviděl něco, při čem jeho podivné srdce zaplesalo. Z ochozu rozhledny se právě kdosi bez křídel vznesl do prázdného prostoru, prostě využil fungujícího gravitačního zákonu. Lidé ve svém zděšení začali křičet, plakat, běželi bezhlavě dolů schodištěm. Teď nastala ta pravá podivínova chvíle. Rozeběhl se za nimi, ve svém nadšení radostně křičel, skákal po několika schodech najednou. V tu chvíli i na jeho podivné tělo zapůsobil neměnný a fungující gravitační zákon. Spadl ze schodů. Jako pytel cementu, vlastně dva, neboť on byl pořádný udělaný chlap. Skutálel se po točitém schodišti mezi uhýbajícími návštěvníky na odpočívadlo, kde zůstal ležet se zlomenou nohou. Ještě když ho nakládali záchranáři na nosítka, on se smál, smál, smál…

Patrně ba se byl smál až do posledního dechu, kdyby lékaři od záchranné služby totálně neselhaly nervy. Nevyspalý, nevrlý, nervy jako strunky těsně před koncem služby. Doktor nevydržel, vykašlal se na lékařskou etiketu a jednal. Stačila jedna dobře mířená rána. Rána dopadnuvší na hlavu pochroumaného podivína. A hle! Podivínovi se náhle zajiskřilo před očima, v hlavě zablesklo a rozjasnilo, přehodila se dvě kolečka. Co se to stalo? On se nesmál, nejásal, nezkoušel tančit. On začal plakat! A plakal, plakal, plakal…proplakal se až na ambulanci, k příjmu pacientů a posléze dokonce k lůžku na operačním sále. Až milosrdná narkóza přerušila jeho srdceryvný pláč. Co se mu asi v narkóze zdálo? Určitě i ve svém snu plakal a naříkal!

Po probuzení na nemocničním lůžku, světe div se, nesmál se. Neplakal. Už byl úplně někým jiným. Už nebyl ani za mák podivínem. Stal se obyčejným, nudným šedoobčanem. Takovým, které denně vídal na ulici. On splynul s davem! Nám nezbývá než si položit otázku: „Byl to opravdu podivín, nebo oživující element šedonudné společnosti?“


Napsala Ivana Lena Němcová

Foto Jaromír Němec

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?