wz

 

Píseň superstrun

Ladislav Amairgil Míšek bard Vrchotický.

 

Jestli se mi splní sen básníků,
tak ke hvězdám toužím vzlétnout.
Dobrým slunečním větrem poutníků,
zlaté plachty hvězdoletu napnout,
na dlouhém kmitočtu důstojně plout.

Širý a hluboký je oceán vesmírný,
plný hry interterestrických tónů,
ty jsi tak maličký a on  nesmírný.
Pulzarů impulzy zní jak údery zvonů,
proplouváš katedrálou radiačních pásů.

V tryskovém skafandru pluješ a sníš,
v hlavě máš píseň kosmického obleku,
barvy obrů a různých trpaslíků ty zříš.
Rozevři paže své a snad možná zachytíš,
tříšť vlny reliktního posla dávnověku.

Až budu stát na palubě hvězdné lodi,
a z dálky uvidím malou Matku Zemi,
skloním se před ní v úctě, to neuškodí,
je to můj domov, posvátný mezi všemi.
V kapse kámen, co stesk můj doprovodí.

Letí  loď a přídí rozráží kosmické záření,
a s ní jako pasažér letí má vlastní touha,
ke hvězdám, jež jsou pramatky všech run.
Na mojí sítnici dopadají fotony jako duha… 

                        … to Bůh rozehrál harfu superstrun.

 

 

Věnováno redakci Astropisu jako oslava
tisíců hodin její vynikající tvůrčí práce.

 

 

Chcete-li si přečíst další poezii i prózu od tohoto autora, navštivte jeho nové webové stránky - DOPORUČUJI !!!


Amairgil

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?