wz

Pohádka o třech bratrech

Žili byli tři bratři, jak už to tak v pohádkách bývá. Nejstarší byl velký silák, prostřední měl břitký rozum a nejmladší zase dostal do vínku schopnost milovat. Znalci pořekadel a životních pravd by jistě namítli, že je to klišé a předem mohou odhadnout, jak to celé dopadne. Nuže, páni mudrcové, směle do toho. Ale vězte, že všechno je jinak.

Bratři svorně vyrůstali na rodičovském dvorku, pomáhali s prací, prali se, sem tam šli do školy, sem tam za školu. Když začal nejstarší bratr dospívat, rozhodl se jít do světa. Měl silné svaly a ostré lokty a daleko došel. Byl bohatý, obýval vilu se stopěti ložnicemi, zahradou s rostlinami z celého světa a s houfem krásných, mladých a přítulných dívek. Pak ale nadešlo to, co přijít muselo. Objevil se borec těžké váhy, mladší, silnější, průbojnější. Přivlastnil si vilu, zahradu i přítulky a našemu bratrovi zbyly jen oči pro pláč. Najednou měl pocit, že nic neumí, nic nemá, že je zkrátka k ničemu.U poražených siláků to tak často bývá, že ztratí odvahu k dalšímu boji. Bratr se tedy s bídou vrátil domů. Nikdo se mu neposmíval, to ne! Všichni ho chlácholili a chtěli mu být nápomocni. Ale silný bratr se ze své porážky už nikdy nevzpamatoval.

Zanedlouho se vydal do světa bratr prostřední, jedlík vtipné kaše, rozum natřikrát broušený v partiích sudoku a finančních machinacích. Správně se poučil z toho, co se stalo jeho bratrovi a zařekl se, že se nikým chytřejším ani silnějším o nic připravit nenechá. Investoval semhle a tamhle, tuhle se pojistil, tohle ukryl. Cifry na jeho účtech u renomovaných světových bank naskakovaly do takřka astronomických velikostí. Chytrý bratr žil dál celkem skromně a těšil se, jak se s velkým bohatstvím vrátí do rodné vsi, jak vypomůže rodičům, bratrům, jak budou všichni zírat. Za pár let už přemýšlel jen o tom zírání a za nějaký ten další měsíc měl před očima jen a pouze cifry. Strašily ho ve dne i v noci, viděl je na talíři při obědě a dokonce mu nedaly pokoj ani na oné místnosti označené dvěmi nulami. Jak symbolické… Sešel se rok s rokem a bratr vidící jen samé cifry neviděl, jak banky krachují, nemovitosti i drahé kameny prudce ztrácí cenu a ekonomika stagnuje. Neviděl, že jeho cifry na účtech už zdaleka nedosahují takové výše jako dřív, a co víc – žádná banka mu za ně nechtěla vydat hotové peníze. Až jednoho dne jeho účty dosáhly hodnoty oněch prorockých dvou nul. Bratr prohledal kapsy, za poslední drobné si zakoupil pistoli a zastřelil se, nevida východisko.

Dlouho, dlouho neměla rodina zpráv o prostředním bratrovi. Tu se nabídl nejmladší, tradičně ostatními považovaný za hloupého Honzu, že svého chytrého bratra půjde hledat. Všichni se mu sice vysmáli, ale protože se nikomu jinému do světa nechtělo, nakonec šel. Putoval přes hory a doly, navštívil bývalou vilu svého silného bratra a spatřil, že je v rozvalinách. Navštívil banku svého chytrého bratra a viděl vytlučená okna a zatlučené dveře, domyslel si, jaký konec jeho bratr našel. A tak putoval dál a dál a zajímal se, co se to vlastně se světem děje. Ale nechodil jen tak. Zastavoval se s lidmi a vyptával se, jak žijí. Jaké mají problémy a s čím potřebují pomoci. Kde mohl, pomohl. Sem tam poskytl radu zdarma. Pohoupal dítě, načerpal vodu ze studny. Nakrmil krávy, podojil kozu. A tak putoval světem a rozdával úsměvy a pomoc, aniž by o ni byl žádán a aniž by dostal zaplaceno.

Jestli si myslíte, že to dobře dopadlo a nejmladší bratr byl posléze svatořečen, vězte, že jste zoufale naivní. Určitě se vám už stalo, že jste někomu pomohli, ale pak se něco zvrtlo a výsledkem bylo – za to můžeš ty. Kdyby ses mi do toho nemotal… Také vás jistě nepřekvapí, že někomu poradíte a on svůj neúspěch svede na vaši hloupou radu. No a rozdávat lidem porozumění je už vůbec to nejhorší provinění. Buď vám zavolají sanitku s houkačkou nebo vás odbudou zlými slovy, poštvou psa, namíří na vás flintu. Proč to tedy vůbec dělat? Protože rozsévat lásku a porozumění je základním posláním každého člověka, bez ohledu na jeho další soukromé cíle. Při narození nám byla jedna obrovská porce lásky dána a máme co splácet. Netvrdím, že nad námi stojí někdo s odměrkou a stopuje nám čas, ale měli bychom se snad, už kvůli sobě, snažit také něco investovat a nejenom brát. Někdo může namítnout, že je už tak dost sám utahaný a zdrcený existenčními starostmi a má si ještě honit triko s cizími… Jistě máme dneska všichni spoustu vlastních starostí, a v tom možná ale bude ta chyba. Odvažuji se naplno říci, že tohle generalizování a povyšování vlastních zájmů a povinností na „starosti“ je už samo o sobě dost špatné, ale pokud tyto argumenty člověk použije jako zdůvodnění, proč nic nemůže udělat pro druhé, je to alarmující. Výroky typu „nedám, sám mám málo“ jsou známé i školním dětem z mnohých pohádek. Lakomá selka byla však nakonec potrestána a zlotřilý finančník došel zasloužené odplaty. Proč? Protože se našel někdo, kdo dal ze svého skývu chleba, nabídl úsměv a skromné lože. Postavil protiklad proti nesprávnému jednání, zcela nenásilně a bezděky. Pokud nic neuděláme proto, aby náš svět byl malinko lepší, tak lepší zkrátka nebude. Teď i navěky.


Falka

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?