wz

Hekla

(Z poezie Jany Vesuvanky XCVI)

 

 

V závoji mraků
kdesi hluboko
pod sněhovoou čepicí
jen zlehka bije
srdce rozžhavené

Tichounce vzdychá
královna skřítků
a šeptá si
s kapkami deště

Čas od času
pozdraví krajinu
černými doteky
až za oceán
a tlapkami ohnivými
rozprostírá
smutná plátna
pro malíře

Přichází a nanáší
vzdušným štětcem
barvy ředěné mlhami
i deštěm
v odstínech života  ...   

 

Obrázek z archívu autorky


 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?