wz

Radobýl

(Z poezie Jany Vesuvanky LXXV.)

 

 

 

Nízko nad obzorem
slunce rozehrává tóny
toskánských barev
v trávě osamělého kopce
zpozdilé slzičky Panny Marie
otevírají květy

Vystupuješ k vrcholu
poutníku s rozevlátými vlasy
Zlátnoucím listím
a červení šípků
zdraví tě keře
Usedneš na kámen
co nabral teplo dnešního dne

Zamyšlen hledíš
do kraje tak blízkého
nebe na západě hoří
modravé homole
halí se do mlhy

Pohléd k Řípu
vzpomínka na Prahu
verše se rodí
a na východě
tvé město hoří

Nit básně zpřetrhána
cestou, necestou
strništěm i křovím běžíš
podat pomocnou ruku
Oheň zažehnán
skončil dramatický den

Toužíš se vrátit na Radobýl
dopsat báseň a snad
i obrázek nakreslit

Teď bloudíš krajinou neznámou
pouští žhavou, kde vítr mrazí
boříš se do písku, žízníš
Devět dní marného putování
cestu na Radobýl už nenajdeš  ...  

 

 

 

 

Obrázky z archívu autorky a Říše snů


 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?