V davu a přece sama
procházím uličkama
města, kde je pořád
ještě včera

Otisky lidských rukou
v cihlách i kamení
ožily zdi příběhy Olympu
na pozadí červené záře
snad západu slunce....

Bujarý život tam
kde víno teče proudem
a vinice Bakchovy hory
teď trochu zaprášené
se prohýbají tíhou hroznů

Smích a křik zas
ožije v aréně
hladoví lvi už čekají
jen pinie budou smutné
nad prolitou krví

Známou cestičkou
z města ven
ke své hoře jdu.
Posmutněla,
opuštěná všemi
ptáci tu nezpívají
ani kytky nekvetou...

Žhavé je slunce
jemné záchvěvy země
už nesnese žár
co v sobě skrývá

Štiplavý vzduch
s nádechem síry
jejíž věštba
nebyla včas pochopena