wz

 

Surtur

(Z poezie Jany Vesuvanky XXXVII.)

 

 

 

Zčernala krev
z rány země
uprostřed vod
ani trochu smutná
Jiskřičky kovů
v pevném objetí
křemíku
naděje do života

Putuje větrem
a oceánem
v těle i na křídlech
tažných ptáků
aby tu vydán
na pospas osudu
v syrové zemi
vyklíčil

Křehké, zelené
svůj život uhájily
barevnými kvítky
slunci děkovaly

Polštářky lišejníků
zpívají ódu na lávu
první trsy trávy
se ve větru vlní
Ptáci nový domov
nacházejí

Spokojen svým dílem
Surtur klidně spí
a zatím
Poseidonův bratr
Atlantiku
bdí a zvolna hlodá ...  

 

Ilustrace autorky


 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?