wz

 

Vesuv 79

(Z poezie Jany Vesuvanky XXXIV.)

 

 

 

Už je to tolik let
co jsi se tyčil nad městy
jako jako teď
jen jiná byla tvoje tvář

Na svazích háje,
vinice a sady
pod nimi kvetoucí města
a lidé, co netušili
že kdesi v nitru
trpíš krutým žárem
kdy kámen
v hlubinách roztavený
si hledá cestu ven

Tvůj dech byl
těžký, sirný
celý jsi se chvěl
zvěř a ptáci zděšení
tě opustili
jen stromy nemohly
a člověk nechtěl
nerozuměl tvé řeči

Srpnový den,
kdy nebe zčernalo
a místo vody pršel popel
jen oheň z tvého nitra
hrozivě svítil do tmy

Burácel jsi
sténal bolestí
Popel pohřbil
v městech lidi
co nechtěli odejít

Vysvitlo slunce
jak jsi se změnil
Rozplakal ses
nad tou zkázou
vždyť jsi nechtěl
zabíjet
Tvé žhavé slzy
chladem proměněny
v krystaly
augitu a olivínu

Země zahojila
palčivé rány
a hora štědrá
otevřela náruč
novému životu

Přišli i lidé
někteří z nich
zasaženi Vulkánem
přímo do srdce
zahořeli láskou k tobě
a ke všem ohnivým horám

Sledují po celém světě
ty tajemné požáry Země
chtějí porozumět a znát
aby lidé dovedli včas odejít
a nemuseli umírat  ...  

 

Ilustrace autorky


 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?