wz

 

Košťálov

(Z poezie Jany Vesuvanky XXVIII.)

 

 

 

Strmíš nad krajem
kam Země vtiskla
slzy pyropů

Nastavuješ slunci
tmavé čelo
ani trochu chmurné
zjara jeho vrásky
rozkvétají zlatem
tařice

A další vzácné květy
v čedičové louce
dokonce i dvoubarevné
srdce botanika jásá

Mihne se nečekaně,
třepotavým letem
křídla žlutavá
proti modrému nebi

Už není sám
jejich víc
letí výš, až k vrcholu
kde člověk
zanechal své dílo
kamenné.

Minulost se zvolna
propadá do času
svědkem zůstává
jen opuštěné strážiště
kde každý kámen
pamatuje ruce člověka   ... 

 

Ilustrace autorky


 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?