wz

 

Via Appia

(Z poezie Jany Vesuvanky XXVII.)

 

 

 

Jen jediný pohled
a černobílá mění
svoji tvář

Krajina požehnaná
sluncem
a minulostí zapsanou
v knihách i kameni

šedý je a pórovitý
zarůstá travou
a pod kopyty zvoní
se vzpomínkami
na slávu cézarů
i smrt Spartakovců
jejichž oheň vzplanul
na svazích
ještě tiché hory

Zakokrháním v dáli
začíná nový den
padá závoj mlhy
a otevírá růžové drama
vápencových hor
na obzoru

Tiše kráčí malíř
se svou paletou
a naslouchá řeči
rozvalin i pinií

Má čas, nespěchá
a tady nezabloudí
cesta po dlažbě kamenné
vede do míst jeho snů  ... 

 

Ilustrace autorky


 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?