wz

 

Kartinky

(Z poezie Jany Vesuvanky XXV.)

 

 

 

Za mnoha poledníky
tam, kam ještě dosáhnou
ruce božské Pelé
vítá tě mlhavé ráno
a černé písky břehů Pacifiku
Tři kamenní bratři
snad synové Avači
zvou na dalekou pouť

Probouzí se město
jehož sláva pominula
Své vzpomínky
vkládá do rezu a šedi domů
smutně vzhlíží ke kuželům
zasněžených hor

Dřímají a trpělivě čekají
svým tepem zahřívají
vodu i zem
kde bublá bahno
a kvete síra
Pláně popela a kamení
zvedají se do úbočí
a jiskřičky života
jen tu a tam vzplanou

Stovky vyvěrajících
průzračných ključů
daly název
královně těch mocných hor
Jezero barvy azurové
sevřeno stěnami Semjačiku

Vítr si pohrává se stébly trávy
černá láva se schovává
za nachovými květy
co napsaly velký otazník
marně si nad ním hlavu lámu
a kámen se usmívá

Modřínové lesy
medvědů ráj nepokoříš... 

 

(inspirováno výstavou fotografií z Kamčatky)

 

Ilustrace autorky


 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?