Dub
Jana Vesuvanka
Jenom tři písmena...
a vyvolají obraz
krále mezi stromy
Stojí trochu zasmušilý
a přece vlídný
s vráskami stovek let
a jizev po bojích
Svoji sukovitou náruč
zvedá vysoko k nebi
aby pozdravil i zpěvem
svých ptačích svěřenců
východy slunce.
Zná náladu nebe
jásavou, pochmurnou
i plačtivou
čas od času zachvěje se
když pocítí jeho oheň
Pevně zakotven v zemi
bojuje s vichrem
na pozadí těžkých mračen
Odívá se do barev jara,
léta a podzimu,
v zimě pak do jemných krajek
s uvízlým rezavým listím
kdy sní svůj sen
o dalším jaru...
o návratu a vyprávění těch
co přilétnou z jihu,
o bojovných roháčích,
o srnkách odpočívajících
v jeho stínu....
a možná i o člověku
jehož vlídné doteky očí
i ruky hladící zhojené rány
se zapsaly do duše stromu
Mocný a silný
pokorný a štědrý
rozdávající naději
sílu do života těm
co přestávali věřit...
