Zbytečná

Eva Kačírková

Černá noční obloha miliony hvězd září,
jen tak, ze zvědavosti listuji ve svém snáři.
Stránku po stránce, je jich tam tolik,
pročítám znamení snů.
Holubice, vrána, kříž, voda…

Napadá mě – co když jednu stránku vytrhnu.
Třeba zrovna tuhle. Jeskyně, jesle, jestřáb…

Ale to nesmím.
Co potom,
když se bude někomu zdát zrovna o tmavé jeskyni,
v ní jesle, nad jeskyní krouží jestřáb…

Opravdu je ta jedna jediná stránka nepostradatelná?
Bez ní byl by celý snář k ničemu.
Už nikdo by nenašel TU příčinu.

Spoustu malinkých hvězdiček
mám rozseto nad hlavou.
Všude kolem tma.
Je tam spousta prázdných mezer,
jenže když nějakou hvězdu přidám,
Zmizí ta tolik tajemná krása.
A po ubraní jedné z hvězd
vznikne prázdná černá díra,
Ve které zrcadlí se vzpomínky starých měst
a….nekonečných cest.

Takže má tedy smysl cítit se zbytečná?
Logicky usuzuji, že ne.
Proč tedy stránky i hvězdy tak snadno,
bez výčitek, prodají?
Bezcitné bestie se z lidí stávají

Mějte s námi trpělivost

Eva Kačírková

My všichni sníme své sny,

rádi bychom – toužíme, jak střídají se dny.

Každý z nás je sám i dvojí,

jen ten sen dvě tváře spojí.

Každý u nás je originál,

dokonale zná svou vizi,

přesto v hlavě zmatek trvá,

každý z nás má občas krizi.