wz

O tom, co mi vyprávěl starý patník na staré silnici u starého příkopu

Z dob slávy Rakousko–Uherska se zachovala stará kupecká cesta. Nikým nečištěna, nikým neudržována se vinula prostě jen tak. Hliněná jako mnoho starých cest, na tom by ostatně nebylo nic divného, ale přesto jednou zvláštností oplývala. Zdobily ji staré, kamenné a deštěm a větrem ohlazené patníky! Aby si dávný vozka měl kam usednout, protáhnout z kozlíku bolavá záda a nerušeně si zapálit svoji nutnou fajfčičku. Rakousko – Uhersko odvál čas, odvál i slávu věhlasných kupeckých cest. A tak z naší silničky zbyla jen úzká, prašná, hliněná cestička, klikatící se mezi poli. Jeden zapomenutý patník přímo u vjezdu na pole sedláka Mrázka vyprávěl. Bylo milé a příjemné ho poslouchat, čas přitom zvolna plynul a posluchač jakoby procházel dávno zapomenutými časy. Měla jsem zvláštní štěstí ocitnout se v jeho blízkosti a též naslouchat spolu s dalšími dvěma poutníky, putujícími stejně jako já obyčejnou, neatraktivní krajinou. No řekněte, kdo by v dnešní moderní době procházel pěšky obyčejnou, zaprášenou cestou a ještě v tuzemsku! V době, kdy všichni prahnou po dalekých zemích, kdy platí, že dovolená, kterou nestrávíš v cizině nebo alespoň při nějakém adrenalinovém sportu, není vlastně vůbec dovolenou. Nyní dávám slovo tomu patníku, který umí moc pěkně vyprávět.

 

 

„Zažil jsem doby slávy i doby poroby. Měl jsem hezký život. Nemusel jsem se nikam trmácet, všichni se pohybovali kolem mne. Občas na mne usedla včelka, motýl, ale i oblý a kyprý zadeček mladé selské dívky. Jen jedenkrát jsem svoje místo byl nucen téměř opustit. Koncem druhé světové války mne obdařila spojenecká vojska svou nechtěnou přízní. Zastavila zde vojenská kolona americké armády při své osvobozovací misi cestou na město Plzeň. Obrněné vozidlo, právě stojící poblíž mé maličkosti, dostalo plný zásah. Tak tak, že jsem se udržel v zemi. Můj méně šťastný soused, rozmetán na tisíce drobounkých žulových kousků, ten spí od onoho osudného dne svůj něžný patníkový sen v poli sedláka Mrázka, které tenkrát ještě patřilo jeho dědečkovi blahé paměti. Jen já přežil všechno, aniž mně byl zkřiven byť jen jediný vlas na mé patníkové staré hlavě. Chci vyprávět každému, kdo u mne zastaví a bude ochoten chvíli naslouchat, drobné příběhy ze svého bohatého a zkušenostmi opředeného života. Vyprávět, pokud mně moje paměť bude sloužit a vzpomínky se budou v mé mysli promítat jako ve starém filmu. I velká voda se tudy prohnala vysoko nad mojí hlavou. Ani jsem dechu nemohl v tom kalném proudu popadnout, všechny mé kamenné póry se ucpaly hlínou, unášenou jako o závod z okolních polí. Už jsem si v jednu chvíli pomyslel, že to je můj konec, budu vodou vyrván a odnesen, když v tom voda začala klesat, až opadla docela. S údivem jsem pozoroval, že všude kolem mne plave řepa z pole starého Mrázka. Jsem odolný, pomyslel jsem si, proč ne, jsem přece kamenný!“

 

 

Nejprve ten patník hovořil tak trochu pro nás tři přítomné a také trochu pro sebe, aby přehlušil svoje osamění. Ze zkušenosti mohu potvrdit, že když se člověk cítí sám a nemá nikoho, kdo je ochoten mu věnovat kousíček ze svého času, chvíli mu naslouchat, čas od času se uchyluje k samomluvě. Když se jeho vyprávění chýlilo ke konci, když už byl správně patníkově unaven, byl obklopen houfem všeho živého z celého širokého okolí, přímo naslouchajícím davem. Cožpak je myslitelné nechat si ujít vyprávění moudrého letitého patníku? Byl jsi tam také?


Napsala Ivana Lena Němcová

Foto Jaromír Němec

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?