wz

Cesta kapky vody z brdského pramene

Na samotném temeni jednoho bezejmenného brdského kopce je výšková kóta.
Není to kóta ledajaká, značí rozvodí.
Rozvodí rozvádějící prameny vod a dešťové srážky do stále stejného povodí.
Povodí Vltava, závod Berounka. Se sídlem v Praze, filiálkou v Plzni.

Jeden pramen poblíž kóty, velmi živý, silný pramen.
Kapka se v něm rozhoduje, ale chce to rychle, honem.
Přímo z kopce, do Měchenic, do Vltavy nedokape.
V cestě napříč stojí kámen.

Zato jinam, do Berounky, cesta zcela volná.
Nechce se jí, ale musí, na výběr prý nemá.

V Berounce je plno špíny, voda silně kalná.
Chudák čirá kapka.

Do potoka Všenorského spěchá houf už kapek.
Cpou se těsně jedna k druhé, je to pěkný zmatek!

Cesta pěkná, zajímavá, zatím všechno přesně, podle plánu klape.
A tak jedna, druhá, třetí, ixtá za sebou si kape.
Běží svorně přes roklinky, přes plavuně, skálu.

Starý potok bere hlínu, nese písek, už má slušnou sílu.
Dořítí se do údolí, kde je plno stromů, keřů, ale taky jílu.

Kapka sbírá kamarádky, nutí je s ní cestovat.
Nebrání se, jsou přec kapky a chtějí se přelévat.

Shora dolů, shora dolů, stále stejně, do Všenor.
Meandry a stromy, to je milá, sladká pouť.
Kapka jásá, mává, chvátá.
Přes písek i přes kameny, taky už chce v řece plout.

Ve špinavé, smutné, hnědé Berounce.
Najednou se přihoršívá, kapka už si nelibuje.
V betonovém korytě, kde raka, rybu nespatříš.
Zcela nahlas pochybuje. „Volila jsem správně?“

Ale přitom neví, co by bylo za nástrahy na té druhé straně.
Beton končí, je tu louka, sametová vlahá tráva!
Náhle na zvonečky vidí, na kopretiny kouká.
Konečně už řeku vidí, ale hrůza!

Velmi se té špíně diví, vytřeštěným zrakem civí.
Pomyslí si kapka hloupá, kapka malá:
„Kde to jsem, no to jsem si dala!“

Kdyby plula do Vltavy, měla by se lépe?
Vltava je špínou šedá,
dokonce i v zátočinách sinicemi kvete!

Závěrem je možno dodat – měla zůstat doma!

 


Napsala Ivana Lena Němcová

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?