wz

Bodlák

Vystoupila jsem z tramvaje na nepříliš vlídném místě. Musela jsem chvíli čekat, než se mi podařilo přejít silnici na úzký asfaltový chodník, který byl značně nerovný, místy bylo bláto a částečně vyschlé louže. Vpravo silnice, po níž se znovu řítily proudy aut jižním směrem k dálnici. Vlevo podél chodníku haldy hlíny, písku a kamení, na nichž vyrůstaly nejrůznější plevely, , které upoutaly moji pozornost - zajímají mě totiž ty pionýrské rostliny, které jako první osidlují půdy jakéhokoliv druhu. Často vypovídají něco i o jejím složení, ale mají i své kouzlo. Člověk obdivuje jejich rozmanitost i krásu.

Na okraji chodníku mě zaujal osamělý vysoký bodlák, pěkně doširoka rozvětvený, s velikými fialově růžovými květy. Zastavila jsem se u něj. Vypadal moc smutně. Byl celý špinavý od prachu i bláta, které rozstřikovaly kolemjedoucí vozy.

Vzpomněla jsem si v té chvíli na bodláky, s nimiž jsem se setkávala na loukách a kopcích v Českém středohoří, zvláště v oblasti stepi na Lounsku. Považovala jsem je za krále stepi. Byly vysoké a mezi ostatními rostlinami se zvláště vyjímaly. Kolem nich tančili motýli svůj barevný tanec a usedali na sladce vonící květy. Často se dělili o květy ještě s čmeláky. Radost pohledět a poslechnout si k té barevné paletě i ptačí symfonii. Byly to šťastné středohorské bodláky.

A můj bodlák? Ten o štěstí mluvit nemůže. Kde se to jen uchytilo jeho semínko! Vyrostl do krásy, rozkvetl, ale vůně jeho květů se ztrácí ve smogu, takže na ně neusedne jediný motýl, ani čmelák nebo včelka. Ani ptáček tu v blízkosti neusedne, aby zazpíval - jen rychle proletí, protože tady vytrvale koncertuje jiná skupina s jinými "hudebními nástroji". A na bodlák se budou snášet vrstvy prachu, které nestačí smýt déšť.

Zlehka jsem pohladila květy bodláku a v tu chvíli jsem si přála být motýlem. A ještě jsem mu chtěla povědět:

Ty můj bodláčku! Rosteš tu pod palbou nevlídného světa vytvořeného člověkem,- a přece svojí krásou a něžným květem dokážeš potěšit právě člověka. Sám nešťastný vyvoláváš vzpomínky na své šťastné bratříčky v malebném kraji.

Cítila jsem kdesi ve svém nitru tu malou hřejivou jiskřičku a měla jsem zvláštní pocit, jako by mi bodlák rozuměl.

 


Jana Vesuvanka

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?