wz

Rozhovor, který nám měl být zatajen

Převzato ze stránek Kupředu do minulosti ...

Toto se nemělo dostat k občanům. Facebook zcenzuroval tento nepohodlný rozhovor. Tak si ho přečtěte zde…

Facebook nepovolil administrátorovi profilu publicistického serveru Kupredudominulosti.cz . placenou propagaci příspěvku s aktivistou a bývalým policejním prezidentem Stanislavem Novotným. Novotný i administrátor mluví o cenzuře. V rozhovoru Novotný velmi kriticky hovoří o současné společenské atmosféře a poměrech v médiích.


Opět se vrací doba jako před rokem 1989, kdy se doma říká něco jiného, než na veřejnosti, lidé se bojí postihu v zaměstnání

Dříve, před rokem 1989, se říkalo: televize lže, jako když „Rudé právo tiskne“. Pak přišlo období, asi si na něj ještě pamatujete, kdy jsme v porevoluční euforii kupovali snad všechny noviny a tiskoviny a hltali vše s pocitem důvěry, že teď už se v novinách může říkat vše, dokonce i pravda.

A dnes? Jak je to dnes? V jakých médiích najdeme fakta? Jsou to noviny, televize, rozhlas, internet? Existují už opět témata, o kterých se nepíše či témata, o kterých se informuje jen podle předem určeného mustru? A kdo tyto mantinely stanovuje? George Orwell řekl, že jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet. Jak jsme na tom s tímto právem a ochotou naslouchat právě dnes? Především o svobodě slova, stavu médií, pozitivním nebo negativním vlivu EU a souvisejících tématech rozmlouvá Martina Kociánová s předsedou Asociace nezávislých médií Stanislavem Novotným.

Martina: Pane Novotný, váš životopis je impozantní. Po revoluci v roce 1989 jste byl zakladatelem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB, což je nyní Ústav pro studium totalitních režimů. Poté jste byl ředitelem vyšetřování ČR, následně dokonce policejním prezidentem a pak skoro 20 let ředitelem České křesťanské akademie. Po tomto výčtu, na který mi nestačí dech, se musím zeptat: co člověka s vaším životopisem, nastavením a s vašimi zkušenostmi přivedlo k myšlence založit Asociaci nezávislých médií?

Stanislav Novotný: Je to jednoduché. Mám strach, že je dnes zvláště z pozice Evropské unie vyvíjen takový tlak, že jednoho dne se již opravdu ocitneme v orwellovském světě. Zažil jsem předlistopadovou dobu, kdy jsem se věnoval spíš podvracení republiky, a dnes mám pocit, že se ocitám ve stejné situaci. Plíživá normalizace zde probíhá už několik let a já to vidím právě skrze média, která jsou rozhodující pro to, jakým způsobem budeme nebo nebudeme svobodně žít. To je celé. Na scéně se objevily první představy evropské směrnice, která nám bude říkat, kdy máme držet ústa a kdy smíme a kdy si nesmíme dovolit jiný názor.

Například jak jsem nedávno v Českém rozhlase od jedné redaktorky slyšel, že přece nikdy nebudeme pochybovat o Evropské unii a NATO. Tohle jsem slýchal před listopadem 1989. Také jsme nesměli pochybovat o Sovětském svazu a Varšavské smlouvě. To jsou věci, které mě děsí. V rozhlase i v České televizi jsem slyšel, že existuje pouze liberální demokracie. Já se ptám, proč liberální, stačí snad demokracie… A byl bych rád, pokud by se hájila právě ta demokracie, ve které je voltairovsky hájeno slovo druhého, i když je nám velmi nepříjemné, a abychom se za něho i tak trochu poprali.

To znamená, že Asociace nezávislých médií vznikla proto, abychom se do značné míry pokusili hájit alespoň svůj prostor, prostor těch médií, která nejsou závislá na mainstreamu, protože každý je nakonec na něčem závislý.

V mainstreamových médiích se dnes nesmí některé věci objevit. Dokonce zde máme všelijaké neziskové politické organizace, které se snaží zatnout tipec těm, kteří se pokouší věci pojmenovávat.

Martina: Řekl jste, že před rokem 1989 jste se věnoval podvracení republiky – a dnes máte pocit, že jsme normalizováni a děláte to opět. Před rokem 1989 jsme všichni věděli, i když jsem byla v té době adolescent, kdo nás normalizuje. Kdo nás normalizuje nyní?

Stanislav Novotný: Ano, to právě musíme pojmenovat. Média dnes nejsou schopna pojmenovat problém. Dokonce bych řekl, že největším hříchem a chybou je, že vynechávají témata, že se v mainstreamu nesmí některé věci objevit. Dokonce se jde do ofenzivy, to znamená, že zde máme všelijaké neziskové politické organizace, které se snaží zatnout tipec těm, kteří se pokouší to prázdno vyplnit a věci pojmenovávat.

Martina: Vždy je nebezpečné, když má člověk pocit, že je sám, opuštěn a proti všem. Cítí se teď takto Asociace nezávislých médií?

Stanislav Novotný: Myslím, že dnes máme tolik tichých příznivců a tolik lidí, kteří si uvědomují, že je třeba hájit svobodný prostor, že se tak osamoceně necítíme. Dokonce se domnívám, že do určité míry již reprezentujeme většinový názor, podle nějž v médiích není něco v pořádku. Lidé to pouze nejsou zvyklí říkat veřejně, protože se opět vrací doba, kdy se něco jiného říká doma a něco jiného ve škole, na veřejnosti. Dokonce jsem v několika rodinách slyšel, jak varují děti, aby si dávali pozor kdekoliv, že doma se říkají názory svobodně, ale venku se to nesmí. Stejnou situaci si pamatuji velmi dobře z období před listopadem 1989.

Lidé se opět bojí, že za své názory budou veřejně onálepkováni a postihováni v zaměstnání

Martina: Rušené rádio je typickým zvukem, který asociuje mé dětství, ale chci se zeptat: řekl jste, že máte mnoho tichých příznivců. Proč tichých? Dnes přece nehrozí, že vás za nějaký názor zavřou, že dostanete onen známý paragraf o rozvracení republiky a odvezou vás do Bartolomějské na výslech.

Stanislav Novotný: Ale oni mají pocit, že by se tím nějakým způsobem kontaminovali, že potom budou nálepkováni médii. Ta nestále vytvářejí dojem, že ten, kdo řekne, že je něco zakonspirováno nebo že je pravda jinde než v České televizi – nebo v jiných podobných médiích, tak bude v tom okamžiku začleněn do nějaké skupiny, která potom bude sledována. A že v důsledku toho nebude mít právo na nějaký další rozvoj například v zaměstnání. To už tak dnes je. Řada novinářů mi dokonce říká, že by rádi sdělili něco jiného, ovšem mají svoje hypotéky, své osobní problémy, nechtějí jít do žádného střetu.

Syndikát novinářů nesehrává nějakou významnou roli při obraně svobody slova

Martina: Proč jste se s těmito názory, s pocitem, že svoboda slova už není to, co bývala v 90. letech, kdy se asi mohlo říkat prakticky vše – jinou otázkou bylo, jestli někdo poslouchal – nepropojil třeba v nějakých aktivitách a zájmech se Syndikátem novinářů?

Stanislav Novotný: Já jsem si nevšiml, že by Syndikát novinářů sehrál nějakou významnou roli při obraně svobody slova. Naopak celou řadu let mlčí. Když jsme například nyní přišli s tím, že je masivně porušován paragraf 182 trestního zákona o porušování tajemství dopravovaných zpráv, tak jsem nezaznamenal, že by si to vzal za téma Syndikát novinářů. Nemám pocit, že tam je společenství lidí, kteří by byli podobného ducha. Naopak mám pocit, že jsou to konzervátoři toho, co už je a že nechtějí mít problémy.

Martina: Myslíte, že lidem v dnešní době vadí ztráta svobody slova, anebo že je ta situace o to horší, že si toho možná nikdo ani tak úplně nevšiml?

Stanislav Novotný: Vadí mi, že si lidé neuvědomují, že svoboda slova dostává na frak. A zároveň si stěžují na mnoho ústrků nebo na nekonání ze strany státu, případně na to, že jsou ohroženi všelijakými předpisy a směrnicemi z Evropské unie. Neuvědomují si, že obranou je, že se to vykřičí, že se to řekne v médiích. Jdou po dílčích záležitostech, ale neuvědomují si, že problémem je, když je média nespojí ve společném odporu a diskuzi. A myslím, že i média jsou povinna bránit národní zájmy.

Martina: Problém je v tom, že když se podívám na mnohá hodnocení Asociace nezávislých médií, tak pro spoustu médií z toho nevycházíte jako ti, kteří bojují za svobodu slova. Naopak o vás píší, třeba aktualne.cz, jako o dezinformátorech, jako o organizaci, která sdružuje dezinformační weby. Co to s vámi dělá?

Stanislav Novotný: Vůbec nic, protože když se to objeví na aktualne.cz, tedy z Bakalovy stáje, tak co můžete očekávat. Tady jsou média rozdělena mezi několik skupin, které mají své zájmy. Nějaké zájmy má samozřejmě pan Bakala a je logické, že nemá zájem na tom, abychom mluvili nebo psali o věcech, které jsou mu nepříjemné.

Martina: A co je mu nepříjemné? Ptám se proto, že nevím, jestli zrovna Asociace nezávislých médií sdružuje ty novináře, kteří píší automaticky o tom, co by muselo být Bakalovi a dalším mediálním magnátům nepříjemné.

Stanislav Novotný: Média, která jdou proti Zdeňkovi Bakalovi, a patří mezi ta, pro která chceme vytvářet nezávislý prostor, aby mohla tyto věci říkat i nadále, jsou ostřelována jakožto dezinformační a pochopitelně nemohou vycházet z jejich hodnocení dobře.

Martina: Když bychom to měli zobecnit na stupnici od 1 do 10: na jakém stupni, přičemž 10 je nejlepší, je u nás stav svobody slova? Jak to cítíte? Máte porovnání mezi totalitou, dobou, ve které jste byl velmi aktivní, a současností.

Stanislav Novotný: To je velice subjektivní. Řekněme 5 a možná, že už se dostáváme pod ní.

Existují témata, o kterých, když něco řeknete, jste pokládán za extremistu. Patří mezi ně: kdo inicioval války 21. století na Blízkém východě, v severní Africe, střední Asii, kdo se neustále pokouší dělat barevné revoluce.

Martina: Existuje nějaké téma, na které, když bych se vás nyní zeptala, tak už se o něm se mnou ani vy v Kupředu do minulosti nebude raději bavit?

Stanislav Novotný: Ne, já se s vámi budu bavit o všech možných tématech, ale nebudou se potom s námi bavit ta média, která jste pojmenovala. Existují témata, o kterých, když něco řeknete, tak jste pokládán za extremistu. Mezi tato témata patří například, kdo inicioval války 21. století na Blízkém východě, v severní Africe, střední Asii, kdo se neustále pokouší dělat různé barevné revoluce. Tato témata jsou prostě tabu, ale já se s vámi o nich bavit budu.

Martina: Naprostá většina novinářů by asi teď s vámi polemizovala a říkala by: „Ne, u nás svoboda slova je. Nesmíme nikoho urážet, nesmíme urážet menšiny a podobně. Ale jinak můžeme psát úplně o všem.“ Objevují se články proti oligarchům, proti politikům a tak dále. Stačí to?

Stanislav Novotný: Témata, která se objevují v těchto médiích, jsou většinou tak měkká, že jsou vlastně až neškodná. Jsou tam občas takové články, které, aby se neřeklo, vytváří pocit, že je do diskuze připuštěno více stran. Ale potom to opět zanikne a zase je tam mainstream, prezentovaný x lidmi, které asi všichni dobře známe, kteří představují to „správné vidění věcí“. Jak jsem mluvil o tom, že podle některých novinářů nesmíme zpochybnit NATO či Evropskou unii, to je názorný příklad. Ale já chci diskutovat o všem. Tito lidé mají v některých tématech jasno a já tvrdím, že to tak není, že každý den mám zpytovat svědomí, jestli jsem náhodou neříkal věci, se kterými se dá polemizovat a dají se ještě nasvítit z jiného úhlu pohledu.

Martina: Teď vstupuji na velmi tenký let, dá se říci, že téměř chodím po vodě. Říkáte: „Chci zpochybňovat cokoliv. Chci zpochybňovat NATO, chci zpochybňovat Evropskou unii nebo její práci, chci o tom svobodně diskutovat.“ Ale Němci si například odsouhlasili, že není možné zpochybňovat holocaust. Kam až tedy má svoboda zajít? Má mít člověk právo zpochybňovat třeba i takovouto sakrální záležitost?

Stanislav Novotný: Nesmí porušovat trestní zákon. Tvrdím, že máme mít tu odvahu, a když se nám něco nelíbí, tak to máme subsumovat pod nějakou normu trestního zákona. To znamená, že máme vytvořit skutkovou podstatu. Je-li tato skutková podstata porušena, tak to potom bude nějakým způsobem prověřeno, prošetřeno.

Pokud by se v zákoně objevilo, že není možné kritizovat Evropskou unii, tak by to bylo na zakonspirování a partyzánský boj proti politice a státu

Martina: Ale podívejte se, není nic snazšího, než aby se v zákonu objevilo, že není možné napadat Evropskou unii. A vám to stačí?

Stanislav Novotný: Souhlasím, ale samozřejmě v tom okamžiku už jsme za všemi hranicemi. To už je skutečně na to zakonspirovat se a začít partyzánsky bojovat proti politice a proti státu. Ale doufejme, že ještě takto daleko nejsme. Zatím se zdá, že dokonce platí i onen mnou zmíněný paragraf trestního zákona o porušování tajemství dopravovaných zpráv, což je velevýznamné. Je to prostě jasné, když se v poslední době lidem zejména v prezidentských volbách ztrácely maily, vracely se zpět, zrovna free maily typu centrum.cz, volny.cz, zcela evidentně někdo zasahoval do pošty, to znamená, že vám sahal do schránky. Proto říkám, že tady máme stále ještě tento paragraf, což je skvělé. Máme ho v trestním zákoně, akorát že ho nikdo nechce použít.

Martina: Myslíte, že to nemohla být náhoda? Myslíte, že šlo o čistou, jasnou manipulaci a cenzuru?

Stanislav Novotný: Rozhodně. Těch odezev je strašně moc a já sám, když třeba odešlu hromadný email svým přátelům, tak se mi vracejí třeba jen ty s adresou centrum.cz s tím, že ta zpráva je nedoručitelná a tak dále. Tyto věci jsou snadno prověřitelné, protože zanechávají elektronické stopy. Takže kdyby měli třeba poslanci chuť a vůli se na tento problém podívat, tak existují firmy, které rychle prověří osobní počítače, cestu mezi free maily a toho, kdo tam vložil tu ruku. Zda to bylo ono virus free a další.

Martina: Předseda sněmovního podvýboru pro svobodu slova a média Leo Luzar z KSČM chce téma možného ztrácení mailů zasílaných na Centrum nebo Tiscali zařadit na jednání podvýboru a pozvat k tomu zástupce obou provozovatelů, možná i předsedu Asociace nezávislých médií, vás. Stalo se tak?

Stanislav Novotný: Všiml jsem si toho, ale ještě ne. Pana Leo Luzara jsem nikdy neviděl, ale jsem rád, že si to někdo vzal za své.

Bylo by vhodné, kdyby vláda začala jednat o tom, že není možné, aby si nadnárodní firmy dělaly s našimi občany co chtějí, měly je v područí a zároveň na nich vydělávaly

Martina: Myslíte, že to dotáhnou? Říkal jste: „Lze to snadno zjistit. Jsou firmy, které dokáží tyto pohyby v internetovém prostoru jednoznačně zaznamenat, popsat, dokladovat.“ Myslíte, že o to bude někdo stát?

Stanislav Novotný: Chce to jenom chtít. Na občanech České republiky, tak i celé Evropské unii, například vydělávají nadnárodní korporace, které mají své uživatele v hrsti, jako je třeba Google, Twitter, Facebook a tak dále. Sluší se poznamenat, že zde máme Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, ČTÚ, který musí hlídat každou frekvenci, jak leze nebo neleze přes hranice. A bylo by vhodné, kdyby vláda začala jednat o tom, že není možné, aby si tyto nadnárodní firmy dělaly s našimi občany, co chtějí, měly je v područí a zároveň na nich vydělávaly. Očekával bych daleko intenzivnější kroky. Kdyby byla vláda ochotna se touto situací zabývat, tak by to byla ještě větší síla. Jsem samozřejmě skeptický, ale opakovat to budu.

Martina: Říkal jste, že občané jsou sledováni marketingovými společnosti, například podle pohybu na internetu, registrování na různých webových portálech. Když jednou nakoupíme, tak už nám stále chodí nabídky na podobné, nebo totéž zboží. Je toto již také porušení nikoliv svobody slova, ale svobody?

Stanislav Novotný: Určitě. Mě reklamy vadí a mám mít právo je odmítnout. Proto dnes volám potom, aby vláda byla schopna vyjednat takové podmínky, aby byly tyto ingerence nějakým způsobem omezeny.

Martina: Vlastně si uvědomuji, že když mluvíme o svobodě slova, tak už se bavíme jenom o médiích.

Stanislav Novotný: Samozřejmě se můžeme bavit i o tom, že někdo má mít právo vylézt na bedničku od rajčat a něco říkat na náměstí.

Martina: Máme tady Hyde Park Corner.

Stanislav Novotný: To máme a tyto věci snad nejsou nějakým zásadním způsobem blokovány. I když byly případy, kdy se s velkou nechutí dávalo slovo tomu, kdo je nepříjemný magistrátu a podobně. Nicméně bych řekl, že svoboda shromažďovací i svoboda projevu zatím ještě existují.

Martina: Pojďme si pokud možno co nejkonkrétněji přiblížit, o čem se již podle vás úplně otevřeně, svobodně a upřímně nemůže, v různých druzích a typech médií, klasických i nových, psát, mluvit?

Stanislav Novotný: V poslední době je to třeba kauza Skripal. Vidíme, že je zde velký problém přijmout normální logické argumenty. Přitom na alternativních webech se vesměs objevují nové a zajímavé informace a logické vývody. Neříkám, že na všech, úroveň je velmi různá, někde jsou to opravdu docela nesmysly. Ale jinak je v takovéto kauze téměř hříchem říci něco jiného, než si myslí establishment.

Jsou uvaleny sankce proti Rusku, které jednoznačně poškozují naši ekonomiku, a na druhé straně se vesele buduje Nord Stream mezi Německem a Ruskem

Martina: Vlastně to velmi připomíná i situaci na Slovensku.

Stanislav Novotný: Samozřejmě. Vezměte třeba jenom sankce proti Rusku. Jsou uvaleny sankce, které jednoznačně poškozují naši ekonomiku, a na druhé straně se vesele buduje Nord Stream mezi Německem a Ruskem. Banky si klidně dělají svoje kšefty právě s Ruskem. A například jedna slavná německá firma, která koupila naši Škodovku, říkala: „My jsme byli 150 let na Krymu, tak tam budeme i nadále.“ Je to obrovská nerovnost, o které je třeba psát. Ne neustále vychvalovat Evropskou unii, když víme, že nejrůznějším způsobem od nás odteče více peněz, než k nám přiteče. Tyto věci jsou již téměř tabu.

Je třeba se bavit o tom, že není výhodné setrvávat v Evropské unii. To je moje pozice, můj názor. Je samozřejmě potřeba o tom diskutovat, ale můj názor je v tomto poměrně pevný. To, čemu se říká krmelec Evropy, jsme v podstatě my a východní Evropa.

V roce 2012 jsem s kolegou přijel do Sýrie a na předměstí Damašku jsem viděl místo, které podle Reuters a BBC mělo být v plamenech. Ale byla to naprostá lež.

Martina: Stále se vracím zpět k fenoménu svobody slova. Když jste vzpomenul Sergeje Skripala, tak jsem si v souvislosti se zavražděním Jana Kuciaka na Slovensku uvědomila sílu slova, sílu médií. Dodnes vůbec nevíme, o co šlo, jestli třeba nešlo o náhodný trestný čin, že třeba někoho překvapili v bytě, nebo zda se skutečně jednalo o mafiánskou záležitost, o umlčení nepohodlného novináře. Nevíme vůbec nic. Ale už padla vláda.

Stanislav Novotný: Naprosto s vámi souhlasím. Já nevím nic, nikdo z těch lidí určitě neví nic. Nevím, jestli je zde někdo více zasvěcený, a pokud ano, tak by měl mluvit před vyšetřovatelem. Ale dokud ta věc není vyšetřena, dokud zde není verdikt soudu, tak prostě není možné takto lehkovážně zacházet s fakty.

Tento přístup se teď množí na všech stranách. Například kauza Skripalů, to je přece něco děsivého. Všichni ještě máme v živé paměti, jak nám bývalý ministr zahraničí USA Colin Powel při zasedání OSN předváděn antrax, který prý vlastní diktátor v Iráku. A nakonec se tam vtrhlo na základě falešných údajů, což posléze přiznal sám Tony Blair.

To je vážné. Neříká se to, co by se říkat mělo. V roce 2012 jsme s jedním kolegou přijeli na začátku občanské války do Sýrie, abychom se tam potkali s hlavními představiteli církve a pokusili se zařídit, aby se u nás sdělily zásadní informace o tomto konfliktu. A pamatuji si, že jsem na předměstí Damašku viděl místo, které podle Reuters a BBC mělo být v plamenech. Samozřejmě u nás to všichni opsali, tady vždy většina jen něco opisuje, ale byla to naprostá lež. To znamená: velké světové agentury, světová média, která si zakládají na tom, že mají jakousi autoritu, tak naprosto selhala.

Martina: Ale vysvětlete mi jednu věc. V přírodopisných dokumentech vidíte hejno rybiček v moři, jak plave jedním směrem a najednou se v jedné vteřině celé hejno obrátí a plave jinam. Vědci zkoumají, jak se mezi sebou domlouvají, že se třeba jedna neloudá. Máme u nás různá média, která patří nejrůznějším podnikatelům, kteří mají rozdílné zájmy. Máme média takzvaně skutečně nezávislá, média veřejnoprávní. Jak to, že všechna tato média, stejně jako rybičky, se ve vteřině obrátí stejným směrem a píší naprosto stejně? To je okamžik, kdy si řeknu: „A co když to tak je?“

Stanislav Novotný: Chce to pevné nervy, postavit se těm rybičkám, anebo začít plout někam úplně jinam a osamoceně si hledat potravu.

Martina: Jste si vždy jistý, že ty rybičky nemají třeba zrovna teď pravdu, že se třeba nemýlíte vy?

Stanislav Novotný: O tom je třeba diskutovat, ale ten diskusní prostor se musí vytvořit. Naše Asociace je tady právě proto, aby zde byl prostor, ve kterém si můžeme věci vyříkat.

Martina: A proto byla již dopředu asociace zdehonestována?

Stanislav Novotný: Samozřejmě. Aby se jí zalepila ústa.

Martina: Bylo v historii České republiky nebo Československa období, kdy se skutečně mohlo psát svobodně, kdy se skutečně pěstovala investigativní žurnalistika, kdy se hledalo, pátralo a mohlo se napsat cokoliv? Byla zde někdy takováto téměř bezbřehá svoboda slova?

Stanislav Novotný: Taková svoboda slova asi nebyla nikdy nikde na světě, to je jasné. Ale právě proto je třeba o ni pečovat, snažit se stále rozšiřovat mantinely. Ale také je hledat, protože některé věci jsou nepřijatelné, třeba usmrcení nějakého člověka. To jsou hranice, kde svoboda slova není možná, kdy se opravdu musíme zastavit. Nebo šíření pornografie, nabádání k terorismu, to je jasné. No jo, jenomže co když je to nakonec obráceně, když nakonec novináři hájí různé státní teroristy? O tom se nepíše.

U nás se stále glorifikují nějací spojenci. Pro daný účel jsou některé státy určitě spojenci, se kterými jsme uzavřeli smlouvu. Ale zároveň musíme vědět, že oni hájí svoje zájmy, a nikoli naše.

Martina: Z toho, o čem se dnes už nepíše, o čem se nediskutuje, jsme zmínili jenom zlomek. O jakých dalších tématech se dnes už svobodně v médiích nedozvíme, nedočteme?

Stanislav Novotný: Nepíše se výrazně o tom, že Česká republika má právo na svou samostatnost, suverenitu, samozřejmě limitovanou nějakými možnostmi, jak to vždy v politice chodí. Nepíše se o tom, že jsme ve střední Evropě a že v ní musíme hledat svoje místo, a ne, že se budeme jenom někam naklánět jako klátící se třtina. Že se musíme snažit žít se všemi kolem – s velmocemi, státy kolem dokola, se svými sousedy, pokud možno v co nejlepších vztazích, ale stále musíme vědět, že v tom vždy nakonec zůstaneme sami. U nás se stále glorifikují nějací spojenci. Dobře, pro daný účel jsou některé státy určitě spojenci, se kterými jsme uzavřeli smlouvu. Ale zároveň musíme vědět, že oni hájí svoje zájmy, a nikoli naše. Takové prosté pravdy je třeba opakovat.

Martina: Myslíte, že všechno ostatní v našich médiích najdeme?

Stanislav Novotný: Najdeme tam většinou spoustu zajímavých, banálních věcí. Věci, které nikomu nepomůžou ani neublíží. Takových informací najdeme spoustu – sport, kultura a podobně. Ale jakmile se dotkneme politických témat, kde existují nějaké velké zájmy, tak mám najednou pocit, že všichni jsou naladěni na to opět vlézt někomu do pozadí.

Martina: Nechci být vůbec návodná, ale co sociální témata? Vy jste o nich na první dobrou nemluvil, takže vám asi nescházejí. Vycházím z toho, že na nejrůznějších diskuzních fórech čtu, jakým způsobem se už u nás řeší, byť to ještě není takové, jako na západě. Třeba gender: jakým způsobem se nesmí hovořit o národnostních skupinách, menšinách a tak podobně. Shledáváte i v tomto určité omezení?

Stanislav Novotný: Samozřejmě.

Genderové nesmysly bych rád vyloučil ze svého okolí. Rovnost je jedna věc, ale to, že nám nakonec přerostou menšiny přes hlavu a budeme klást na roveň normální sňatek muže a ženy se sňatkem homosexuálů, to mi vadí.

Martina: Ale neřekl jste to.

Stanislav Novotný: Věnoval jsem se geopolitice a úzkým politickým tématům. Ale v tomto s vámi naprosto souhlasím. Genderové nesmysly bych rád vyloučil ze svého širokého okolí, protože rovnost je jedna věc, ale to, že nám nakonec přerostou menšiny přes hlavu a že budeme klást na roveň normální sňatek muže a ženy se sňatkem homosexuálů, to jsou věci, které mi přirozeně vadí.

Martina: A smí se o tom podle vás diskutovat?

Stanislav Novotný: Diskutuje se o tom velmi omezeně. Lidé, kteří zastávají tradiční hledisko, jsou víceméně ostrakizováni a nejsou příliš připouštěni do médií.

Martina: A velké téma migrace?

Stanislav Novotný: Migrace je totéž. Je to téma, u kterého nechceme vidět příčinu toho všeho, tu hlavu. Jsme maximálně schopni se bavit o tom, jestli někdo někoho znásilnil. Ale nebudeme diskutovat na téma, že někdo tuto migrační vlnu vyprovokoval, že migrační vlna má takovou kvalitu, za kterou odpovídají peníze vložené do migrace. To je dnes už prokazatelné. Třeba Sorosova Open Society Fund a tak dále. To jsou přeci jasné útoky na naši civilizaci, na naši populaci. Je to obecné vyvolávání sociálních konfliktů. A my musíme pojmenovat, kdo za to může.

Přeci není možné nevidět pohlaváry Evropské unie, a že probíhá nějaká obchodní válka. A že se to hodí našim přátelům za oceánem. To jsou věci, které bych chtěl umět pojmenovat, jasně o nich mluvit -a ne se patolízalsky neustále někam lísat a nechávat si dávat různé sorosovsky-rockefellerovské ceny v České televizi.

Martina: Pane Novotný, velmi vám děkuji za neobyčejně otevřený rozhovor.

Stanislav Novotný: Já děkuji vám za naprosto svobodný prostor k takovéto debatě.


Naprostá většina takzvaných mainstreamových médií je rusofobní a přiklání se jen na jednu stranu geopolitického spektra

Lidé stále méně věří médiím. To ukazují i průzkumy, podle kterých jim důvěřuje již jej něco přes třicet procent obyvatel. Občané na tuto situaci reagují tak, že vyhledávají informace a názory tam, kde jim to vyhovuje, kde mají pocit, že se nic nezastírá, že je nikdo nemanipuluje k „jedinému správnému názoru“. A kde necítí riziko cokoli třeba v diskusi říct.

Mainstreamová média reagují jinak. Za prvé se snaží totálně zničit, lidsky i profesně, ty, kteří šíří své vlastní názory a informace, které se od těch mainstreamových liší. A za druhé se pokouší udržet a posílit svůj monopol na „pravdu“. A to tím, že vyvíjejí snahu veřejnost přesvědčit, že by měla brát vážně pouze informace z takzvaně důvěryhodných zdrojů, takzvaně zavedených médií a agentur, tedy ze zdrojů, které samy sebe označují za důvěryhodné. Vše ostatní je prý buď ruská propaganda, nebo výplody jakýchsi podivných konspirátorů. Navíc se pokoušejí konkurenční média s jinými názory atakovat tím, že tvoří různé podivné seznamy dezinformačních webů a informují provozovatele sociálních sítí o údajném nevhodném obsahu textů na těchto webech. Dokonce vyvíjejí aktivitu přes politickou sféru takovým směrem, aby působení těchto svobodných médií bylo omezeno zákonem. A navíc se je snaží poškodit v ekonomické oblasti tím, že snižováním jejich důvěry chtějí odradit případné inzerenty.

Podle mnohých lidí však především mainstreamová média degenerovala do podoby propagandistických spolků, které vyvíjejí politickou činnost, tedy takzvanou nepolitickou politiku, a občany se přitom snaží přesvědčit o tom, že provozují nezávislou žurnalistiku. Zdá se, že pro veřejnoprávní média platí to, co v dobách krize v České televizi řekl Karel Schwarzenberg, totiž že: „Česká televize patří těm, kteří v ní pracují.“ Což v praxi znamená, že to, co má být veřejnoprávní, tedy co patří veřejnosti, která si tuto službu platí, si přisvojili zaměstnanci. Což je svého druhu znárodnění ve prospěch úzké skupiny stejně smýšlejících lidí. Tedy v podstatě komunismus, kdy zaměstnanec jedná bez ohledu na toho, kdo platí a bez ohledu na vlastníka.

O těchto záležitostech, jejich domácích i zahraničních souvislostech hovoří v druhé části rozhovoru Martina Kociánová s předsedou Asociace nezávislých médií a bývalým policejním prezidentem Stanislavem Novotným.

 

Martina: V předchozí části našeho rozhovoru jste zpochybňoval některé zprávy, informace a jejich zdroje. Ale měla jsem dojem, jako bychom ještě něco vynechali, jako byste chtěl ještě něco zpochybnit…

Stanislav Novotný: Chtěl jsem zpochybnit ještě další věc, a to vědu. Věda mění téměř každý týden v různých oborech svůj náhled na věci. Do určité míry se věda podobá novodobému náboženství, takže tady bych byl také velmi opatrný na úradky, které vnášejí vědci do diskuze.

Martina: Rozdíl je v tom, že náboženství nepřipouští pokusy.

Stanislav Novotný: Samozřejmě, náboženství konzervuje.

Martina: A nehodlá se upgradovat, zatímco věda připouští aspoň některé druhy vědeckého poznání.

Stanislav Novotný: Připouští, ale různé pseudovědecké názory vedly ve dvou totalitních režimech ke strašnému průšvihu ve 20. století a následně se to ještě stupňuje na základě starých premis.

Martina: My zde vyzýváme k tomu, že by se o všem mělo diskutovat. Řekněte mi, nevede to pak ale k určité rozplizlosti, k tomu, že je všechno zpochybňováno, nic už nemá pevné kontury?

Stanislav Novotný: Nejsem žádný relativista, vždy nakonec dojdete k nějakému názoru. Sám jsem člověk docela silných názorů. Když se ke mně přidá větší pole populace, tak budeme mít společný názor. Když se přidá drtivá většina, tak to bude názor, který bude asi vítězit. Zároveň by ale měla být samozřejmě otevřená dvířka k diskuzi o našem názoru.

Nicméně když nějaký názor zvítězí, tak se bude petrifikovat, kodifikovat a bude ve společnosti rezonovat. Takže nejsem relativista, který by řekl: „Dobře, tak to zase zpochybněme. Donekonečna.“ To nemám rád. Každá diskuze může vést k tomu, že nakonec vítězí nějaký pevný názor.

Martina: Ptala jsem se vás, kdy u nás byla naprostá svoboda slova. Říkal jste, že asi nikdy nikde naprostá nebyla. Ale asi se shodneme na tom, že v 90. letech u nás byla svoboda slova velmi značná. Nyní říkáte, že to, co se děje, jsou již normalizační praktiky. Kdy se to zvrtlo? Čím? Co bylo spouštěcím mechanismem?

Stanislav Novotný: Zvrat je to postupný a velmi souvisí nejen s politikou EU, ale i s politikou velmocí. Souvisí s tím, že v zemi byly nejprve nastaveny nějaké podmínky, kdy bylo třeba všechno změnit, někam převést. Týká se to zejména ekonomiky. A potom pochopitelně přichází silní hráči, kteří říkají: „A teď je to všechno moje.“ A se vstupem do Evropské unie tento tlak zesílil.

Zaznamenal jsem jednu velmi zajímavou debatu, nebudu konkretizovat lidi, kdy se s vysoce postavenými lidmi z Německa diskutovalo o tom, že by bylo dobré si říct o reparace za válku. Němci pravili: „Vy si o nic neřeknete. My víme, jak jste privatizovali.“ Tyto výhružné věty jsem slyšel na mnoha místech a z mnoha stran. To je možná do určité míry klíč, odpověď.

Když máte máslo na hlavě, tak je pak strašně těžké chovat se svobodně

Martina: Jelikož nevím, jak jsme privatizovali, kdo byli ti vysoce postavení lidí a co vědí, tak bych to potřebovala asi trošku dovysvětlit.

Stanislav Novotný: Jde o to, že v podnikatelském prostředí se nadělala spousta nepřístojností, které byly hodně dobře monitorovány. To vidíme všude, když se například podíváme na OKD a podobně. Příkladů je hodně. A když máte máslo na hlavě, tak je pak strašně těžké chovat se svobodně.

Martina: Budu nad tím přemýšlet, ale pořád ještě úplně nerozumím, jak moc to má něco společného se svobodou slova.

Stanislav Novotný: Média vždy někomu patří.

Martina: To znamená, že oni na nás něco vědí a tím pádem…

Stanislav Novotný: To je přeci v Čechách, a nejenom v Čechách, osvědčená metoda.

Martina: Vnímám to propojení, ale zkouším si představit, co na nás vědí. Vy víte, co na nás vědí?

Stanislav Novotný: O řadě věcí se i psalo. O řadě kauz, které vždy zanikly.

Martina: A existuje něco, o čem se nepsalo, protože je to tak třaskavé, a vy to víte?

Stanislav Novotný: Možná ano.

Martina: A měl byste tu odvahu mi to tady říct?

Stanislav Novotný: Vzpomínám si třeba na věci, které se týkaly už zprvopočátku Václava Havla a dalších. Ale některé věci se třeba jen nakously a nedošlo se dál.

Martina: Nakousl se svazácký majetek, nakousla se spousta témat. Ale přemýšlím, co mohlo být tak velkého. Teď to jen probudilo mou zvědavost.

Stanislav Novotný: Vždy když porušíte trestní zákon, tak je to problém.

Martina: Asi mi k tomu víc neřeknete, a proto se zeptám. Když jste hovořil o svobodě slova, tak jste uvedl, že se to pozvolně začalo proměňovat a utahovat v souvislosti s Evropskou unií. Podle vás mají mainstreamová média jeden názor. Nesmí se nebo není žádoucí diskutovat o NATO, o Evropské unii, nesmí se zpochybňovat. Nestane se bojovníkovi za svobodu slova to, že se vlastně dostane jen na opačný pól? Tedy, že oni mají na piedestalu Evropskou unii a vaším piedestalem je, aby unie na piedestalu nebyla?

Stanislav Novotný: Takto to určitě není. Mnohá z médií, která je třeba hájit proto, aby měla svobodu v mediálním prostoru, si třeba myslí, že máme zůstat v EU. Podporují EU tak, jak je, nebo v nějaké jiné podobě. I ta mají právo být na slunci. Znáte třeba pozici Fóra 24, u nějž s většinou jeho komentářů nesouhlasím, ale je dobře, že i toto malé médium je v tom prostoru také. Nechť si tam jsou různá média, jen ať nechají žít i ostatní.

Stále více je zasahováno do různých médií a příspěvků. Na Youtube mizí řada videí s nesmyslným a vágním odůvodněním, že prý byla komunita na Youtube pobouřena.

Martina: Vraťme se k tomu prazákladnímu. Asociace nezávislých médií. Jaké médium je podle vás nezávislé?

Stanislav Novotný: Formulovali jsme to jako nezávislost na hlavním proudu. Nezávislost v tom smyslu, že tito lidé nemají za sebou velké vlastníky, nepůsobí v prostředí České televize nebo rozhlasu, které jsou velmi dobře saturovány státními prostředky. Pokouší se na koleni hledat pravdu, hledat informace a komentovat je. Pokud neporušují zákon, tak mají právo na existenci a ne, že se tady objeví nějaké Evropské hodnoty a nejrůznější udavači budou neustále šmejdit, jestli někdo neřekl právě něco špatného o Evropské unii, o NATO nebo nějakých vybraných figurách a bude na to upozorňovat podivné centrum proti terorismu a hybridním hrozbám na ministerstvu. To vše je pro mě orwellovské.

Martina: Ale žádné médium asi jako takové zakázáno nebylo.

Stanislav Novotný: Ale směřujeme stále víc k tomu, že je přinejmenším zasahováno do různých médií, příspěvků. Na Youtube mizí řada videí, někdo vám přepošle video a za chvíli už tam není. Odůvodnění bývá zcela vágní, nesmyslné, jako že prý byla komunita na Youtube pobouřena. Ne, že by se lidé něčeho dopustili, ale prostě si to uveřejnění nepřeje ten, kdo to má v ruce.

Martina: Jelikož jsem prošla nejrůznějšími veřejnoprávními i komerčními, soukromými médii, tak jsem si několikrát upřímně položila otázku, co to je nezávislost. V posledních letech názor na tuto věc téměř zvulgarizoval do podoby, že si k určitému tématu pozvu člověka, který je pro, a člověka který je proti, oni na sebe chvíli ječí – a jsem vyvážená a nezávislá. Nic z toho nevzejde, je to v podstatě hádka. Je možné, aby člověk opravdu uvažoval nezávisle, když ho nikdo neplatí nebo když nikomu neslouží? Teď se už trošičku dostávám do diskuze, kdy se bavíme o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Přesto všechno mě to slovo fascinuje – „nezávislý“. Můžete mi uvést jediné médium v této zemi, které považujete za nezávislé?

Stanislav Novotný: Filosof Karl Popper, poválečná ikona filosofie, kdysi řekl, že nerozumí tomu, proč si spousta lidí pod své jméno píše, že jsou filosofové. Podle jeho názoru je filosofem jen ten, kdo svobodně, nezávisle myslí, a ne ten, kdo jen vykládá cizí myšlenky. Mimochodem Hannah Arendtová, další velká myslitelka 20. století, také odmítala tento titul připnout pod své jméno, byť by jí slušel mnohem více než celé řadě dalších lidí. A tak je to i s médii. Má to být snaha nezávisle svobodně myslet. Musí se stále pokoušet o nějakou sebereflexi i reflexi tohoto světa. V tom je nezávislost. Samozřejmě, že totální nezávislost na něčem, to v lidském společenství nejde. Víme, jak pak dopadají tito Robinsoni…

Martina: Jsou podle vás nějaká média u nás opravdu nezávislá, nějaké servery?

Stanislav Novotný: Myslím, že úplně ne.

Martina: Já jsem doufala, že řeknete alespoň nás.

Stanislav Novotný: Až se s vámi trošku víc seznámím.

Krameriovu cenu může obdržet kterýkoli novinář, který se snaží dělat svou práci profesionálně a svobodně, u ní myslí, aby bylo jasné, že chce přinést autentickou informaci nebo komentář

Martina: Tak dobře. Udělujete Krameriovu cenu za nezávislou žurnalistiku. Jaké máte důvody, že se jmenuje zrovna takto, a kdo ji může dostat?

Stanislav Novotný: Kdokoliv z novinářského světa, kdo se nám zdá, že se snaží dělat tu svou práci profesionálně a svobodně u ní myslet. Dělat ji tak, aby bylo jasné, že chce opravdu přenést autentickou informaci, autentický komentář. Autenticita je mimochodem něco tak strašně důležitého, že vidíte, že i v politice je po ní poptávka. Stále se skloňuje ve všech pádech, který že politik je autentický. I proto jsem si jistý tichou podporou mnoha lidí, protože to je to, co se dnes očekává. Jak jste říkala, když ti dva na sebe pouze ječí za účasti moderátora, tak to asi není úplně přesně to ono.

Vyznamenali jsme třeba pana Petránka nebo pana Mikoláše a celou řadu dalších lidí. I Nohavicovi jsme dali cenu za publicistiku ve verších. Je to snaha nalézat samorosty, kteří uvažují po svém, ale zároveň se nezpronevěřit základním etickým normám. Nějaké mantinely samozřejmě vždy být musí.

Martina: Laureáti prvních ročníků byli vesměs označeni za konspirátory či Putinovi agenty. Co s tím, aby se Krameriova cena, kterou udílíte, nestala určitým stigmatem?

Stanislav Novotný: Vůbec nic s tím neuděláme. To znamená, že všechno musí prověřit čas, stejně tak i ty lidi, kteří vrtí ohonem před jakoukoliv mocí, a byli tak zvyklí činit vždy. U těch starších máme dokonce celou řadu příkladů, kdy fungovali jako velcí normalizátoři a dnes jsou takzvanými liberálními demokraty a obhájci jakékoliv velmoci. Tak také samozřejmě musí být prověřena i Krameriova cena, že třeba na ni někdo pohlédne po 20, 30 letech a řekne si: „No tak to byl docela dobrý pokus.“

Martina: A proč zrovna Krameriova cena?

Stanislav Novotný: Protože Václav Matěj Kramerius byl přesně takovým člověkem, který neplul s žádným proudem, a nakonec mu bylo až po mnoha letech dáno za pravdu.

Martina: Ano a také zemřel v chudobinci.

Stanislav Novotný: Zemřel špatně, v chudobinci, protože pochopitelně tehdy neměl silnou podporu, ale dělal, co mohl. Podnikal na vlastní nebezpečí, a to co udělal pro českou literaturu a český jazyk, je ohromující. Pro českou žurnalistiku založil první české noviny.

Martina: Řekl jste, že úplně nezávislé médium u nás neznáte, což by znamenalo, že asociace nemá koho sdružovat.

Stanislav Novotný: Myslím takovou nezávislost, že by dotyčný člověk nebyl závislý na žádných poměrech a choval by se tak, jak to vyžadoval Karl Popper. To je dáno opravdu jen velmi nemnohým. Zpravidla se rodí třeba jednou za sto let, takže tady bych byl docela přísný. Jinak samozřejmě, máme fantastické lidi, kteří dělají na koleni své noviny, nikdo jim na to nedává žádné peníze a dělají je po svém tak, jak uznají za vhodné. A to je dobře.

Martina: Jakým sítem k vám musejí projít? Jak vypadá síto, kterým se testuje nezávislost?

Stanislav Novotný: Prostě si musíme všimnout sebe navzájem, nic jiného neexistuje. Zavolat si, všimnout si, popovídat a říct si, že máme stejnou cestu, že se chceme pokusit zachránit zbytky demokracie.

Naprostá většina takzvaných mainstreamových médií je rusofobní a přiklání se jen na jednu stranu geopolitického spektra

Martina: Někteří laureáti Krameriovy ceny byli označeni za konspirátory a podobně. Když jsem se vás ptala, zda u nás existují skutečně naprosto nezávislá média, chci se zeptat: existují u nás média opravdu rusofobní? Protože to je teď velké téma, stále přetřásané, a polarizuje společnost.

Stanislav Novotný: Myslím, že je to naprostá většina takzvaných mainstreamových médií, která fungují rusofobně, a přiklání se jen na jednu stranu geopolitického spektra.

Martina: Naprostá většina?

Stanislav Novotný: Ano.

Martina: Existují zas naopak rusofilní?

Stanislav Novotný: Určitě existují. Nevím, která bych takto označil, ale existují lidé, kteří jednostranně podporují Rusko. Já mám koneckonců také rád ruskou kulturu a můžu v tomto smyslu v něčem být rusofil. Ale zároveň jsem tady, jsem Čech, ve střední Evropě. To si musí každý rozebrat sám.

Martina: Přemýšlím nad tím, jestli je nekorektní ptát se vás na konkrétní tituly, protože nevím, jestli tato informace posluchačům něco řekne. Ano, máme zde rusofobní, je to většina, a ano, máme zde rusofilní.

Stanislav Novotný: Nechci to vyhodnocovat, protože by to byl jen můj soukromý názor. A já chci, aby asociace byla trošku nad vodami, abychom hájili skutečně jen ten svobodný prostor.

Mezi diplomaty a novináři je vždy nejvíce spolupracovníků zpravodajských služeb

Martina: Respektuji to. Chci se ale zeptat, zda připouštíte, že některá média mohou skutečně pracovat pro vlády cizích zemí, neví se to o nich, ale třeba se tom jenom šušká.

Stanislav Novotný: To je naprosto přirozené. Mezi diplomaty a novináři je vždy nejvíce spolupracovníků zpravodajských služeb.

Martina: Víte o některých?

Stanislav Novotný: Některé jsem znal.

Martina: Vadí vám to?

Stanislav Novotný: Je to přirozené. Vrátili bychom se někam jinam a museli se bavit o historii zpravodajských služeb, které nám trošku ve 20. století přerostly přes hlavu. Ale to je jiné téma a je to součást „kultury“.

Martina: A co weby, které jsou naprosto anonymní? Vadí vám to?

Stanislav Novotný: Anonymita mi vadí, protože by se lidé měli hlásit ke svým názorům.

V éře internetu je nejdůležitější, aby lidé byli schopni svobodně uvažovat a sami informace filtrovat, selektovat a pak je předkládat ostatním

Martina: Hodně se teď v celé Evropě mluví o tom, jak se vypořádat s dezinformacemi na internetu. Internet je fenoménem, který naprosto zamíchal nejenom množstvím informací, ale vlastně i našim vnímáním informací, protože jich je tolik, že už vlastně nic nebereme tak úplně vážně. Myslíte, že je možné něco dělat proti dezinformacím na internetu, protože to je skutečná bezbřehost. Máte na to nějaký recept? Jak to poznat, jak třídit, jak se zorientovat?

Stanislav Novotný: Samozřejmě se profesionálně pokoušet selektovat informace, vybírat, a ty potom předkládat lidem. Ale není možné zavést nějaký obecný recept, aniž bychom přitom nezničili svobodu slova. Jde o to, aby lidé byli schopni svobodně uvažovat, sami informace filtrovat a potom je předkládat ostatním. Vždy se říkalo, že nejdůležitější a nejdražší jsou informace. V éře internetu bych řekl, že nejdůležitější je selekce informací.

Martina: Tak, že některá témata se vůbec neobjevují v mainstreamových médiích?

Stanislav Novotný: Ano, samozřejmě. Ale i vybírání relevantních informací je důležité. Samozřejmě to chce mnohem více, než se jen posadit a nechat proti sobě ječet dvě strany. To znamená, že zázemí musí být daleko profesionálnější a lidé vzdělanější. Není možné, aby v televizi vystupovali jacísi pětadvacetiletí politologové bez zkušeností a komentovali důležité události. Politologem se můžete stát jedině na základě zkušeností a vzdělání. Ale věk je také důležitý. To nejsou asi lidé, kteří nám najdou relevantní informace.

Martina: Snažím se zjistit, jestli jste citlivější na svobodu slova a na úbytek jakékoli svobody než někdo jiný. Myslíte, že to poznám třeba z toho, že jste v roce 1983 dokončil studium na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ale až do 90. let jste pracoval v profesích jako je topič, staral se o sociálně vyloučené osoby, pracoval jako sanitář? Bylo to proto, že jste právnickou praxi nemohl vykonávat, anebo proto, že jste nechtěl?

Stanislav Novotný: Já jsem to odmítl. Nechtěl jsem se v tom prostředí pohybovat. Všem jsem říkal, že je to moje pozice, můj názor a že ho nikomu nevnucuji, ale že já s tím prostě nechci mít nic společného.

Martina: Když jste to takto v mladých letech sám pro sebe vyhrotil, máte takový entuziasmus a sílu i dnes, kdy už člověk má určitou zkušenost, ví, že hlavou zeď neprorazí, možná, že má i nějakou tu hypotéku…

Stanislav Novotný: Samozřejmě, že těch sil trochu ubude, ale pořád se snažím. Jde o entuziasmus.

Společnost se stále více rozděluje na ty, kdo ovládají, a na ovládané. Původní ideál, že si budeme daleko víc rovni, je pryč.

Martina: Bavili jsme se především o svobodě slova, ale jak to vidíte se svobodou jako takovou u nás a v Evropě obecně?

Stanislav Novotný: Obecně svobody ubývá, protože s přibývajícími problémy se každá moc snaží bránit tomu, aby se nerozklížila. A problémy přibývají po celé Evropě, takže svoboda je velmi ohrožena. Svoboda má samozřejmě také své mantinely. Známá je fráze: „Tam, kde končí moje svoboda, začíná svoboda jiného.“ Ale cítím, že v současné době se stále více společnost rozděluje na ty, kdo ovládají, a na ovládané. Původní ideál, že si budeme daleko víc rovni, je pryč. Už se pouze předstírá. Používá se jazyk, který má často opačný význam.

Martina: Co můžeme očekávat v budoucnu, když je to takto nastaveno? Když slova slouží k tomu, aby mátla, a ne, aby vysvětlovala?

Stanislav Novotný: Na jedné straně můžeme očekávat, že se utuží tlak ze strany politických elit. Ale na druhé straně můžeme také očekávat prudkou výměnu těchto elit, protože konflikt bude tak silný, že samozřejmě ti, kteří připravují tuto půdu, budou odejiti.

Jsou to konkrétní lidé, kteří způsobili masakr, rozdělení Jugoslávie a okradení Srbska o území

Martina: Od začátku rozhovoru jsem se tvrdošíjně držela jen tématu svobody slova. Vrtá mi hlavou to, co jste říkal, totiž že dnes se o tom, kdo a proč vyvolává neustálé konflikty, třeba na Blízkém východě, informuje naprosto jednostranně. To ve mně probouzí zvědavost. Co nevím a vy víte?

Stanislav Novotný: Určitě víte to, co vím také, že jsou různí političtí iniciátoři, kteří zasáhli proti Srbsku, Jugoslávii. Můžeme je vypočítat, jsou to konkrétní lidé, kteří způsobili masakr, rozdělení Jugoslávie a okradení Srbska o území. A vytvořili tak zároveň konflikt, přestože tvrdili, že ten zásah je motivován přesně opačně. Totéž se stalo v Iráku a totéž se děje v Sýrii.

Mrazí vás, když dodnes není vyšetřen incident ze syrského města Dar’á, kde se ze střechy střílelo do lidí. Přitom tato událost vedla k eskalaci občanské války. Vysoká komisařka Ponteová pak řekne, že to vlastně bylo i s těmi chemickými látkami všechno jinak, a mávne nad tím rukou, že s tím nechce mít nic společného.

To jsou věci, o kterých se musí mluvit, a hlásat je ze střech. Samozřejmě, že někde proběhly tiskem, ale musejí se připomínat, protože pak je to zahlušeno dalšími vrstvami lží a polopravd, třeba o Kaddáfího Libyi. Přece se musíme bavit o tom, jak to bylo s financováním volební kampaně bývalého prezidenta Sarkozyho, se zlatým denárem, který se měl stát konvertibilní měnou pro celou Afriku.

Nebo že se krátce před vypuknutím války v Sýrii, v restauraci v Damašku, objímal pan Kerry s panem Asadem a říkal mu, že je to jeho největší přítel na Blízkém východě. A pak dojde k tomu, k čemu došlo. Takových případů je celá řada. Musíme si je poskládat a začít tomu rozumět. Nevím, co dělají naši vojáci v Mali. Tomu moc nerozumím. Chápu, že Areva má hned za hranicemi v Nigeru uranový důl, který jí asi nepatří a který prý obsadila proto, aby tam nehrozil terorismus, protože je to největší uranový důl v Africe. Rozumím tomu, že Francie má nějaké zájmy. Ale co tam děláme my? To je taková drobnost, jakých je celá řada. Neslyším, nevidím, že by se k tomu někdo vracel a dal do kontextu, když se něco v těchto zemích hne a valí se na Evropu migrační vlna.

Martina: Proč o těchto věcech nevíme? Proč o nich nemáme vědět? Proč o nich máme vědět něco jiného?

Stanislav Novotný: Protože je tady velmocenský zájem. V tomto případě migrační vlna velmi dobře živí obrovskou spoustu lidí, mimochodem i pana Sorose. Není to tak, že by to jenom platil, on potom kasíruje z národních rozpočtů. Je to docela chytrý business projekt. Pak ať už se tady bude dít cokoliv, jemu to je samozřejmě jedno. Rozvrátí se ekonomika, lidé budou mít jiné starosti, jiné problémy a o to tady v podstatě jde.

Samozřejmě to má někde nějaký začátek. Známe slavný Kalergiho plán, který byl od roku 1922 hýčkán, a pak se v barcelonském procesu podepíší dokumenty, které hovoří o nutnosti přílivu migrantů do Evropy. A začne se to opravdu realizovat. To jsou věci, u kterých bych já rád věděl od seriózních investigativních novinářů, že je zde třeba strana, která si toto myslí a ví, nebo že přinesou jasná fakta, a že to budou vysvětlovat.

Martina: Pane Stanislave Novotný, moc děkuji za to, co jste nám řekl. Pevně věřím, že se nad těmito tématy ještě sejdeme, protože jsme na konci našeho rozhovoru začali v podstatě další. Děkuji za vaši otevřenost a kéž tato otevřenost neskončí jako u Krameria v chudobinci. Díky moc.

Stanislav Novotný: Bylo mi ctí.

 


Převzato ze stránek Kupředu do minulosti


Vlk Samotář

Zpět na stránky Politická nekorektnost

 

Zpět k Mostu ?