wz

Šumavské nostalgie IX. - Přední a Zadní Zvonková

Nyní se otočíme k Lipnu zády a zamíříme do kopců, směrem ke hranicím. Navštívíme dvě obce s poetickými názvy - Přední a Zadní Zvonkovou. Přístup sem je možný několika způsoby. Ten nejjednodušší je nechat se převézt přes Lipno z Horní Plané přívozem do Bližší Lhoty a odtud stoupat po modré cyklotrase směrem vlevo. Pokud jedete na kole od Přední Výtoně či z Frymburka, je nejlepší pokračovat po úzké asfaltce (na mapě je tu vyznačena žlutá cyklotrasa) od bývalých obcí Kyselov a Račín (na ty jsme vzpomínali minule) tak dlouho, až se dotknete hladiny Lipna. Pak ještě naberete několik desítek metrů výšky a dostanete se k širší asfaltové silnici. Po ní se dáte vlevo, stále do kopce. Z račínského rozcestí vede sice do Přední Zvonkové červená turistická značka, tu ale cyklistům nelze příliš doporučit - pokud nejsou ovšem vyznavači bahenních koupelí. Po necelých dvou kilometrech stoupání (zleva se mezitím zase připojí opuštěná červená značka) se Šumava smiluje a za horizontem uvidíte táhlé klesání lemované březovým stromořadím. Pokud nepojedete moc rychle, což upřímně řečeno ani stav vozovky nedovolí, můžete tu třeba jen tak, za jízdy, najít i nějaké ty kozáky či křemenáče. Po pravé straně se otvírají krásné pohledy "do šíra", na krajinu v okolí Nové Pece. A pak již vás uvítá tabule s nápisem Přední Zvonková.

Přední Zvonková

Přední Zvonková je obec, která jako jedna z mála přežila masakr padesátých let. Tedy přežila spíše administrativně. Z původní zástavby se toho moc nezachovalo, jak dokazuje dlouhá řada typizovaných montovaných domků vpravo. Vlevo jsou sice klasické rodinné domky, ale jejich rodné listy také příliš staré nebudou. Kola už jedou sama, znají to tu z dřívějška a vědí, že je čeká odpočinek a jejich páníčky jedno či dvě zasloužená pivka. Pravoúhlá zatáčka vpravo a mezi zemědělskými budovami zbývá pár desítek metrů k hospodě. Zdejší zemědělství bohužel z pohledu kolemjdoucího nezapře bývalé JZD deset jet po pádu socialismu. Na první pohled se může zdát, že jde o historicky cenné ruiny. Omyl v datování však brzy opraví pohled na trosky rezavých strojů, mezi nimiž se mají k světu celé lesíky neobvykle vzrostlých plevelných rostlin - je tu asi opravdu zdrávo. Některé stavby však jsou dosud obývané! Z okénka tu a tam přívětivě vyhlédne rohatá hlava a radostné bučení sympatických čtvernožců vítá pocestného.

 

Dlouhá budova skrývala kanceláře a v přední části pro turistu to nejdůležitější - hospodu. Při hezkém počasí bylo krásné posezení venku, s dobrým pivem i dalekými rozhledy. Obrázek je z roku 2001 - dnes tu stojí penzion.

Senážní věže typické pro JZD konce druhého tisíciletí... Tisíciletí skončilo, zkratku JZD již děti nebudou znát, plot se téměř rozpadl, ale věže stojí. Dobře se tu daří náletovým břízkám - kolem věží i na nich.

 

Po malém slalomu mezi několika brblajícími traktory nás čeká nemilé překvapení, zlý sen žíznivého turisty - hospoda není, je zrušená. Je nám, jako když karavana velbloudů přijde do oázy s kontrolkami blikajícími na hrbech - a zjistí, že studna vyschla. Na blízké křižovatce však stojí čerstvý ukazatel - penzion U Marie 1000 m - a na ukazateli je namalovaná vidlička! Co se dá dělat, zkusíme to, stejně jedeme tím směrem. Zatínáme zuby v očekávání výmolů a děr v asfaltu - ale zbytečně. Alespoň jedno příjemné překvapení; silnice je zbrusu nově vyasfaltovaná. Chvíle jízdy hustým hájkem mladých bříz, mezi kterými prosvítají zbytky staveb bývalého JZD a budov pohraniční roty; pak se vpravo otvírá pohled k hraničnímu hřebeni, po kterém se již vine Schwarzenberský kanál. Jak praví turistický průvodce - "Zde si můžete všimnout ovocných stromů, zdánlivě nelogicky roztroušených po lukách. Jsou to pozůstatky mnoha lidských obydlí, která zde v minulosti stála".Tachometr ukazuje, že těch 1000 m již minulo. Ale kde je ten penzión - tady přece nikdy žádné stavení nebývalo... Jen v dáli, vysoko na svahu, až nahoře u kanálu, stojí velké stavení, kouří se tam pohostinně z komína. To snad nemůže být pravda... Ale ano, šipka k penzionu míří uzoučkou rozbitou odbočkou přesně tím směrem. Po několika stech metrech se zdá, že cesta stoupá skoro kolmo k nebi. Není už kam přeřadit, nemáme větší kolečka ani menší talíře, takže ke slovu přicházejí podrážky. Proklamovaných 1000 m se mění skoro v jednou tolik, ale nakonec jsme na rovné cestě lemující Schwarzenberský kanál a penzion je na dosah. Přestože je již po sezóně, dostáváme tu najíst i napít k plné spokojenosti. Všude čisto, krásný výhled z terasy - penzión lze jen a jen doporučit! Úkolem tohoto povídání však není dělat reklamu pohostinským zařízením - budete-li mít kolem cestu, zajděte a uvidíte. Důležité však je, že pár set metrů odsud je již Zadní Zvonková se svým překrásně restaurovaným kostelem sv. Jana Nepomuckého

 

Pohled z terasy penziónu U Marie je opravdu překrásný - pokud ovšem máte štěstí na počasí...

Schwarzenberský kanál, jak jej místy obnovili v Rakousku. Ve Zvonkové ještě na své zmrtvýchvstání čeká....

 

Zadní Zvonková

Stávala tu opravdu velká obec, ale na rozdíl od své "přední" jmenovkyně měla tu smůlu, že stála příliš blízko místům, kde kdosi zatloukl kolíky, natáhl dráty a řekl - "Tam dál je to špatné!!!". Nezbylo tu téměř nic. Ruina kostela a zbytky fary. Pro zajímavost - podle Ericha Hanse, pedagoga a básníka, rodáka z Dobré Vody u Hartmanic, bylo od roku 1945 z mapy Šumavy vymazáno 226 obcí a osad...

Jak to ve Zvonkové vypadávalo dříve, o tom vám mohou napovědět dva krásné popisy - jeden nepsal Johannes Urzidil a ten druhý Walter Jungwirth - jeden byl rodák, druhý jen návštěvník, oba však znali Zvonkovou tak, jak vypadala kdysi, když se ještě jmenovala Glöckelberg. Ty tři předchozí odkazy mají společného jmenovatele - odvolávají se na stránky se zajímavým názvem Kohoutí kříž, studie a medailony s ukázkami německé lyriky. Obsahově stránky vznikly poměrně nedávno - v letech 1990-2000 v rámci grantu Ministerstva kultury České republiky. Zahrnují autory pocházející ze Šumavy v jejím přeshraničním vymezení a další autory zabývající se danou tématikou od středověku až po současnost.

 

Po rekonstrukci ...

 

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Zadní Zvonkové v plné kráse. Také hřbitov je ve stavu, kdy může být důstojným místem posledního odpočinku.

Kostel pochází z let 1788-1794 a byl po požáru v roce 1876 přestavěn v novogotickém slohu. V padesátých letech dvacátého století byl odsouzen k zániku...

 

 

Prohlédnete-li si fotografie v předsíňce kostela, řeknete si zřejmě to, co před vámi již stovky jiných návštěvníků - tady se stal zázrak.

...v chrámové lodi ještě nedávno rostly stromy.

 

Jak to tu vypadalo kdysi ...

Pokud tudy někdy půjdete nebo pojedete (až pod kostel se dá dokonce dojet autem), určitě nelitujte těch pár kroků a podívejte se dovnitř. Nedostanete se sice daleko, vchod do vlastní lodě je (celkem rozumně) zajištěn mříží, ale řada zasklených skříněk s fotografiemi v nevelké předsíní stojí za to. Uvidíte tu, jak kostel i hřbitov vypadaly před rokem 1990 a nebudete věřit vlastním očím, co se z ruin podařilo udělat za necelé dva roky. Obrázky ukazují torzo kostela bez střechy a s pobořenou věží i obvodovými zdmi, ve kterých rostou vzrostlé stromy. Na místě dnešního kultivovaného trávníku obnoveného hřbitova jsou houštiny, že by tudy jezevčík neprokličkoval bez fraktury páteře. Jsou tu i unikátní záběry a pohlednice z původní Zvonkové, jak vypadala koncem devatenáctého století. Ironií osudu je, že kostel i hřbitov nakonec obnovili ti, kdo odsud byli vyhnáni, ale nezapomněli na své blízké, které z hrobu nemohla vyhnat ani zvůle KSČ. Ještě nedávno tu pod kostelem stál přívěs stavební firmy Wondraschek z Lince.

 

Obec Zvonková kdysi ... ještě jako Glöckelberg

Kostel ve Zvonkové v původní podobě

 

Zachoval se i obrázek interiéru kostela

Začíná obnova hřbitova v Zadní Zvonkové

 

 

Před dvěma lety byla ještě stará fara stojící na břehu kanálu v ruinách. Takhle vypadala začátkem září 2001. V chrámové lodi byla již složena okna potřebná k dokončení opravy.

Tento snímek byl pořízen o deset let později - v roce 2011. To se již fara změnila v malé muzeum obce Zvonková. Podrobněji si o něm povíme v jedné z dalších kapitol.

 

Na závěr bych rád připojil tip pro výletníky. Budete-li chvíli (no, chvíli...) stoupat po té nové asfaltce dál, spíše směrem vpravo (jsou tam ukazatele), přehoupnete se přes hraniční hřeben k přechodu Zvonková - Schöneben. Ten je určen pro pěší, cyklisty a malé motocykly a je otevřen od 15.3 do 31.10. od 6 do 22 hodin. Jel jsem tudy dvakrát, ale ve veliké komisní budově, samovolně již svým vzhledem vyvolávající asociaci se slovem "celnice", nebylo ani živáčka.

Předchozí odstavec jsem napsal před několika lety; v současnosti je opět zprovozněna cesta kolem kanálu, kudy vede i modrá značka. Cestou od kostela přetnete spolu s kanálem silnici a pokračujete dále až k symbolickému hraničnímu přechodu a pak už dále Rakouskem až k přechodu Ježová/Igelbach.

 

Ufff, a mám to za sebou - stojím na nejvyšším bodě silničky vedoucí k hraničnímu přechodu. Vrch Tokaniště (vpravo) má již přes 1000 metrů nad mořem; přesně 1014. Všude kolem jsou pastviny.

Nově vedená modrá značka kolem Schwarzenberského kanálu se vyhne nepříjemnému převýšení u celnice. Cesta procházela v létě 2012 důkladnou rekonstrukcí.

 

Podél Schwarzenberského kanálu vede modrá cyklotrasa - asi tak patnáct kilometrů, až na další hraniční přechod - Ježová/Igelbach. Tam kanál opět vstupuje na naše území. Pasy snad ani nehledejte, přechod tvoří v tomto případě dvojice plechových cedulí na lesní cestě. Celá cesta vede kolem kanálu "proti vodě", jde tedy velice mírně (ale pořád) do kopečka. Bude se líbit tomu, kdo má rád vyjížďky lesem. Celých patnáct kilometrů jdou totiž mírné zákruty kanálu, sledujícího vrstevnice hřebenu, vzrostlým smrkovým lesem - bohužel bez výhledů. Na mapě je tato oblast pojmenována Sonnenwald, což by mohlo být asi tak Slunečný les - hezký název! Tu a tam je na kanálu restaurováná některá zajímavost, většinou technologická - stavidla, křížení s potoky, čisticí výpusti... Jsou tu také pěkné informační tabule - nejen v němčině, ale i v češtině. Nedaleko před hranicemi je již restaurováno celé koryto kanálu. Jsou tu dřevěné jízky a propustě; tady se v sezóně konají ukázkové plavby dříví.

No a pár stovek metrů za hraniční čarou se kruh uzavírá - opět se dostáváme na paseku U Korandy, kterou jsme navštívili již v minulém dílu. Z ní můžete sjet k Lipnu a nechat se převézt do Dolní Vltavice nebo pokračovat po pravém břehu směrem na Frymburk (přívozem) či na Přední Výtoň. Lze také vystoupat až na Svatého Tomáše nebo jet přes Rychnůvek na Pasečnou...je tu všude moc krásně. Proto si nenechte zkazit dobrou pohodu lidskou...no, však víte čím.

Na Rakouském území totiž, asi po dvanácti kilometrech od přechodu ve Zvonkové, překřížíte pěknou asfaltovou vozovku. Vypadá skoro jako nájezd na lyžařský skokanský můstek a cyklistu přímo láká ke sjezdu. Podle mapy vidíte, že je tu značka hraničního přechodu a silnice míří přímo k přívozu na Dolní Vltavici. Takže - "Pusťte vše!!!". Ale ouha. Nemáte-li oči jako rys ostrovid, snadno na mapě přehlédnete mikroučkými písmenky vysázenou doušku "jen příležitostný přechod", navíc ještě maskovanou pod čarou vymezující hranice. Nenechte se proto nalákat. Pokud jste četli předchozí pokračování tohoto miniseriálu, pak vězte, že jde o druhý konec té silnice, kde zaručeně dostanete pokutu za pokus o ilegální přechod hranic, jak jsme o tom psali minule. Proč ovšem lze udělat přechod na lesní pěšině a tady, přímo na silnici ne (navíc když ta silnice vede kolem budovy pohraniční policie), nad tím selský rozum opravdu zůstává v rozpacích. Ostatně, podívejte se na jeden zážitek přímo na webu...

Pozn. Zdá se však, že to již není tak zlé  Po třech letech od "početí" původní verze tohoto textu dole zmizely výstražné cedule - snad se vstupem do EU padla i tato opona. Ale jistě to nevím a raději si přípustnost přechodu v těchto místech ověřte.

Příběh pátera Engelmara

Mezi záběry krajiny a budov nepřehlédněte obrázek, na kterém je oduševnělá tvář třicetiletého člověka. Páter Engelmar Unzeitig se narodil roku 1911 v Hradci nad Svitavou. Studoval teologii a po svém vysvěcení se stal roku 1940, tedy již za války, administrátorem fary ve Zvonkové. Nebyl jím dlouho. Ani ne za rok, v dubnu 1941 byl gestapem zatčen a jeho pouť životem skončila v koncetračním táboře Dachau. Zde se téměř dožil konce války. Zemřel, protože se nezpronevěřil svému poslání. Ošetřoval vězně, ruské válečné zajatce, nemocné tyfem a dával jim naději. Sám se však nakonec zákeřnou nemocí také nakazil... A proč byl páter Engelmar zatčen? Mimo jiné i za to, že při svém kázání hlásal, že Boha je třeba poslouchat víc než lidi...

Bývalí vězni koncentračního tábora v Dachau nazývali pátera.Engelmara Huberta Unzeitiga z Mariannhillské kongregace "německým Maximilianem Kolbe". Občas mu také říkali "Anděl z Dachau! nebo "mučedník lásky k bližnímu".

Páter Engelmar Unzeitig se krátce před koncem války dobrovolně přihlásil, aby se směl stát ošetřovatelem ruských vězňů. Bylo to vědomé přijetí nebezpečného rizika smrti, neboť v táboře propukla hrozná epidemie, jež se vymkla kontrole.

Páter Engelmar ošetřoval nemocné, udělil mnoha z nich svátosti a sám se přitom nakazil.Zemřel dne 2.března 1945, jen několik týdnů před osvobozením tábora Američany. Mnohé ruské vězně již dříve páter Engelmar obrátil, mezi obrácenými byl také jeden komisař vysoké hodnosti. Aby zachránil před smrtí hladem vězně, kteří nedostávali z domova balíčky s potravinami, dával jim páter Engelmar jídlo z vlastních přídělů a sbíral pro tyto nejubožejší z ubohých také potraviny mezi spolubratry kněžského baráku v Dachau.

 

Skica z koncentračního tábora Dachau - Nosiči jídla

Skica z koncantračního tábora Dachau - V kapli

 

Páter Engelmar Unzeitig pocházel z Hradce nad Svitavou, německy se obec ležící na obsazeném území Sudet jmenovala Greifendorf. Tam se také 1.března 1911 narodil.Bylo mu sedmnáct, když nastoupil do gymnázia Mariannhillských misionářů v Reimlingen v diecézi Würzburg. Noviciát trávil v Holandsku, poté studoval ve Würzburgu teologii a filosofii. na kněze byl vysvěcen dne 6.8.1939. Působil krátce v Riedeggu u Lince nad Dunajem a na podzim roku 1940 se stal administrátorem fary ve Zvonkové na Šumavě, německý název obce byl Glöckelberg. Tam ho v dubnu 1941 gestapo zatklo. Mimo jiné pro jeho výrok, že je třeba poslouchat Boha víc než lidi. Po šesti týdnech vazby v Linci byl "převeden" do Dachau. Tam prožil čtyři ze svých šesti let kněžského života. Když byl do koncentračního tábora zavlečen tyfus, byl velký nedostatek dezinfekčních prostředků a léků. Stráže SS se ze strachu před nákazou vyhýbaly barákům, ve kterých smrt kosila tisíce vězňů. Tehdy se páter Engelmar v únoru dobrovolně přihlásil, aby směl ošetřovat ty, jež ponechali krutému osudu. O několik týdnů později se sám rovněž nakazil zákeřnou nemocí a skonal. Jeho popel se podařilo velice dobrodružným způsobem propašovat z tábora hlavně zásluhou faráře Richarda Schneidera a pana Leona Pfalzera. Na Velký pátek roku 1945 byl uložen na městském hřbitově ve Würzburgu. Roku 1968 pak byla urna slavnostně přenesena ze hřbitova a uložena v kostele Mariannhillské kongregace, zasvěceném Srdci Páně. Tam se také uctívá památka tohoto mučedníka lásky k bližnímu. Přípravné řízení procesu blahořečení bylo zahájeno diecézním biskupem 26.června 1991 ve Würzburgu.

Tak vypovídají bývali spoluvězni pátera Engelmara:

" Páter Engelmar na mne od začátku udělal dojem, neboť vyzařoval jak prostotu, pokoru a skromnost, tak i stálou vnitřní radost". Hermann Scheipers

"Nerad beru do úst slovo svatý. U pátera Unzeitiga však je namístě, byl světcem!" Clemente Pereira

"Páter Engelmar byl neobyčejně klidný. Byl pokojnou oporou v celém tom hrozném nepokoji koncentráku. Byl soustředěný, přívětivý, vyrovnaný…" Josef Albinger

"V mých očích by si tento mučedník lásky k bližnímu zasloužil, aby se mu dostalo cti oltáře". Heinz Römer Byl to laskavý a vzácný člověk. Zosobněná láska. Víc nemohu říci. Byl láska!" Emil Kiesel

Z posledního dopisu pátera Engelmara, psaného v únoru 1945 v koncentračním táboře Dachau: "Láska znásobuje síly, činí nás vynalézavými, vnitřně svobodnými a radostnými… Lidské srdce je zaměřeno na lásku, natrvalo její moci nic neodolá."

Zvonková v létě 2004

Kostel se ospale vyhříval v paprscích sluníčka na přelomu srpna a září 2004, když jsem Zadní Zvonkovou opět navštívil. V kostele vše při starém; naštěstí - na některých místech člověka nic nepotěší než to, když je i po létech najde ve stavu, v jakém si je uložil do paměti. Na hřbitově přibylo několik restaurovaných hrobů; pokud tu někoho uvidíte, jak se o ta místa stará, nejspíše bude mluvit německy. Fara již má kompletní okna a dveře a zřejmě je alespoň částečně obývaná.

Jídlo i pití jsem si mohl koupit v penziónu U Marie (čepují tu Plzeň) - je to jediné místo, kde lze v okruhu pěkných pár kilometrů získat něco k jídlu a hlavně i k pití. Je tu příjemné posezení na terase s nádherným výhledem k Lipnu. Ne vždy tu mívali otevřeno, ale tentokrát měli - i když jsem tu byl sám.

 

 

Jestliže Zadní Zvonková v počtu budov kostel + fara + penzión U Marie působí dojmem poklidné ospalosti, pak sesterská Přední Zvonková budí dojem umírající obce. Pár Okalů při vjezdu je sice ještě obydleno, ale zdejší zemědělské družstvo je v ruinách. Něco se v tisku mihlo o nákaze zdejších krav BSE, ale i jinak evokují  stavby i hospodářské budovu obraz zkázy. Raději sem ani nedávám žádné nové obrázky. Člověku je líto budov pohraniční policie nebo co to tam bylo - jsou ještě v solidním stavu, mohla by tu být nějaká škola v přírodě nebo sanatorium pro děti s plicními chorobami civilizačními alergiemi - celý areál ale prorůstá náletovými stromy a pomalu mizí ze světa.  Škoda; jenže z toho asi pro nikoho prachy nebudou sypat a z našich daní stát musí financovat běsnění politických stran...

Horká zimní novinka v sezóně 2004/2005

Kompromisem skončil minimálně pro letošní zimu dlouholetý spor o možné vybudování sjezdovky na české straně šumavské hory Smrčina. Hraniční přechod Zadní-Zvonková-Schöneben na pravém břehu Lipna, dosud určený pouze cyklistům a pěším, se od 1. prosince 2004 otevírá i autobusům a osobním automobilům.

Na základě dohody správy Národního parku Šumava (NPŠ), místní samosprávy a několika ministerstev se tak o 65 kilometrů zkrátí cesta, kterou dosud museli absolvovat čeští lyžaři, mířící z oblasti Lipenska do rakouského lyžařského areálu Hochficht.

Podle správců NPŠ znamená tento krok přijatelný kompromis mezi zájmy lyžařů a zájmy ochrany přírody. Někteří politici však přes odpor ekologů stále prosazují i výstavbu zcela nové sjezdovky či alespoň lanovky i na české straně Smrčiny.

Politici si prostě chtějí nahrabat, ber kde ber. Osud přírody je jim lhostejný, protože "Po nás potopa". Měli by si ale občas pustit Cimrmana - kde pan Smrtka říká: "Je zakázáno si brát cokoliv s sebou do hrobu". Aha, k čemu jim pak budou ty prachy? A k čemu jejich potomkům zdevastovaná Šumava? Pravobřežní oblast Lipna to je nyní téměř neposkvrněná příroda, klid a pohoda. Proč to tam nechat zdevastovat vyznavači průmyslové rekreace?

Ale i tak - nedovedu si dost dobře představit, jak se na té silničce ke hranicím vyhnou dva autobusy. Kdo to tam znáte, tak si to dovedete představit. Ale když už někdo musí mermomocí smrdět autem i v horách, ať si nese rizika a následky. A pokud tam zase pojedu v létě na kole, nedokážu si představit, že tam, kde bývalo skutečné ticho a čistý vzduch, budou turistům hlučet a smrdět auta.

Konečně v muzeu ...

Do Zvonkové jezdím na kole už vlastně od doby, co se uvolnila "železná opona". Byl jsem svědkem dob, kdy zdejší kostel i fara vstávaly doslova z ruin. Ale bohužel jsem ještě nikdy neměl možnost navštívit muzeum, které je v budově restaurované fary umístěno. Ono je totiž otevřeno jen v době letních prázdnin, a to o víkendech. Až letos (2012) jsem si umínil, že se tam konečně musím dostat. Měl jsem poslední možnost - hned v neděli po příjezdu do Lipové vzít kolo a vyrazit. A podařilo se - počasí mi přálo, a tak jsem se hodinu před zavřením poslední den v roce, kdy bylo muzeum otevřeno, dostal k cíli.

 

 

Expozice je rozsahem nevelká, ale člověk tu může setrvat v dlouhém zamyšlení nad fotografiemi a dokumenty z míst, která tu žila, pak zanikla a nyní znovu ožívají.

 

 

Ve vtrinách vidíte především dobové fotografie a listinné materiály. Na obrázku vidíte Protokol o poučení snoubenců, podepsaný 18.1. 1941 výše zmíněným páterem Engelmarem Unzeitigem. Křesťanské manželství je jednak svátost, jednak má svá specifická pravidla. Proto je nutné, aby byli snoubenci před sňatkem poučeni o tom, co to vlastně svátosti jsou a jaké požadavky na ně bude jejich rozhodnutí klást. A tohle tento protokol dokládá - formulář je ovšem celý v němčině.

 

 

Pokud si to vyžádáte, může být součástí prohlídky i přehrávka audiovizuálního pořadu o Zvonkové.

 

 

Zajímavá je část expozice hned vedle vchodu. Obsah vitríny připomíná nějakou expozici z pravěku - vykopávky na prastarém hradu nebo něco takového. A vidíte, není tomu tak - ty střepy a kousky skleněných předmětů nejsou staré ani sto let. Pocházejí z nedaleké sklárny v Josefově Dole - vidíte ji na obrázku z roku 1920. Sklárna pracovala do roku 1930; pak byla zrušena. Po obci Josefův Důl dnes zbyla jen tabulka na ukazateli na rozcestí ...

 

 

Kanál ožívá ...

Ještě vloni byl Schwarzenberský kanál nad Zvonkovou zarostlý křovím a zavalený nánosy zeminy. A najednou - překvapení. Kanál se před pocestným začíná rýsovat v celé své kráse! Podívejme se, co se o tom lze dočíst na stránkách Národního parku Šumava:

Schwarzenberský plavební kanál - jedna z nejhodnotnějších historicko-technických památek na Šumavě se opravuje. Do rekonstrukce jedné z nejzanedbanějších částí významné památky na české straně se pustila Správa Národního parku Šumava. Opravy vyjdou na necelých 13 milionů korun, které Správa parku získala z evropských fondů - z cíle Evropské územní spolupráce Rakousko - Česká republika. Rekonstrukce bude hotová na podzim.

„Rekonstrukce se dočká úsek o délce 3,2 kilometru na Zadní Zvonkové, mezi potokem Pestřice a Medvědím potokem. Je to úsek, o který se od první světové války nikdo nestaral. Podle toho to kolem kanálu vypadá. Kanál je zarostlý nálety stromů a keřů," říká Josef Štemberk. Celkem bude nutné okolo kanálu porazit 238 stromů, jejichž kořeny do kanálu prorostly.

 

 

Toto povídání vzniká průběžně a postupně je doplňováno novými dostupnými fakty a obrázky ...


Šumavské nostalgie ...


Vlk Samotář   (JL)

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?