wz

Valdštejn - hrad bez věže

Krásné sobotní ráno lákalo vyrazit někam, kde je pěkný výhled a také trochu té historie. Volba padla na starý gotický hrad Valdštejn – nyní již spíše upravenou zříceninu - v hruboskalském skalním městě nad Turnovem.

Ke hradu jde lesem a roklemi romantická stará "Rytířská cesta". Kdo chce jít  k Valdštejnu přímo, tak může vyrazit z parkoviště za vsí Pelešany. Je to necelý jeden kilometr silnicí a pak stoupající lesní cestou pro pěšáky. Cyklisté na hrad vyjíždějí po silnici, která je dovede na plácek před kamenným mostem a "občerstvovací stanici" a samozřejmě tu nechybí značné množství turistických ukazatelů, kam se vydat za dalšími krásami blízkého i vzdáleného okolí.

Český ráj - kde se vzalo toto krásné označení neméně krásné krajiny?

V tomto romantickém kraji ležícím na středním toku Jizery se snoubí rozmanitost přírodních krás s bohatými historickými památkami – hrady, zámky, lidovou architekturu. A právě proto již v 19. století hosté lázní Sedmihorky (založeny roku 1841) začali tuto část země nazývat českým rájem. Tento výraz se ujal a pojmenování se pak rozšířilo na širší okolí. Chráněná krajinná oblast Český ráj je v současné době 30 kilometrů dlouhá a 15 kilometrů široká.

Lesní kámen

Podle názvu hradu bychom jej přisoudili nejslavnějšímu příslušníku tohoto rodu Albrechtu z Valdštejna. Ten se sice psal z Valdštejna, ale ve skutečnosti však tento někdejší rodový hrad získal do svých rukou až po bitvě na Bílé hoře jako konfiskát. V té době však už hrad byl spíše pouhou zříceninou. Ale o tom až později.

 

 

Valdštejnové jsou starobylým českým rodem, který odvozuje svůj původ od Markvarticů, kteří měli původně majetky v horním Pojizeří v severních Čechách. Rozrůstající se počet příslušníků tohoto rodu si vynutil stavby nových hradů. Snad to byl příslušník rodu Markvarticů Jaroslav z Hruštice (píšící se také z Turnova) nebo jeho syn Zdeněk, kdo založil někdy kolem poloviny 13. století hrad Waldenstein - Lesní kámen.(Německý název byl časem zkomolen na Valdštein či Valštein). Jeho bratr Vok si už před tím postavil hrad Rotštejn, tedy Červený kámen, nazvaný tak podle červeně zbarveného pískovce, na němž vyrostl. Na rozdíl od Valdštejna však do dnešních dnů nezbylo z Rotštejna takřka vůbec nic.

Jisté je, že Markvartic Zdeněk se podle svého hradu začal psávat s přídomkem z Valdštejna a založil tak novou rodovou větev, která, ač dávno původní sídlo opustila, vystupovala i nadále v našich i evropských dějinách jako Valdštejnové.

Z tohoto nejstaršího hradu se  však mnoho nedochovalo. Zbytky obvodové hradby na okrajích, kde nepřekážely pozdějším přestavbám dosud můžeme spatřit na prvním a druhém skalním bloku. Za zděnou hradbou se ukrývala zástavba, ze které známe pouze do skály vysekaný prostor, ukrytý dnes pod kaplí. V hradním jádře na třetí skále, připojené dřevěným přes dvacet metrů dlouhým mostem, stávala obytná budova. Z této monumentální stavby zbyla pouze část přízemí, otvírající se svými úzkými hrotitými okénky do údolí pod hradem. Vedle pater zmizelo nenávratně i dvorní průčelí paláce. Asi navždy zůstane nezodpovězena otázka věže, typické dominanty každého hradu. Z té se nedochoval ani náznak kde byla, a tak je otázkou byla-li zde vůbec!

Nedlouho před svou smrtí koupil hrad od svých příbuzných Jan z vartemberské větve Markvarticů. Když v roce 1383 skonal, dědil hrad Beneš a po něm v roce 1404 Jindřich z Vartemberka, pozdější purkrabí hradeckého kraje.

 

 

Vartemberské přestavby se vyznačovaly kvádrovým zdivem v hradním jádře, v jehož čele byla vystavěna nová průjezdní brána s dosud dochovanou částí ostění. Dochovalo se rovněž torzo horní části paláce s obdélným oknem. Zvýšené nároky na bydlení vedly k zástavbě severní strany nádvoří.

To se však již blížilo bouřlivé období husitských válek. V roce 1423 se za majitele Valdštejna považoval Jan Rozvoda, náležející ke straně podobojí. Nejasné majetkové poměry v 15. století naznačují, že se Jan mohl o hrad dělit s Bartošem z Valečova či s Janem Čapkem ze Sán. Roku 1427 zde husitští hejtmané věznili litevského knížete a neúspěšného uchazeče o český trůn Zikmunda Korybuta, když se s umírněnými kališníky pokusil ovládnout Prahu. O rok později však Korybuta za vysoké výkupné propustili a následně ho vyhnali do Slezska. V tu dobu byl Valdštejn ve správě Valečovských, věrných příznivců Jana Žižky a od roku 1436 jej vlastnil husitský hejtman Jan Čapek ze Sán.

Po husitských válkách se hrad Valdštejn zase vrátil do majetku Jindřicha z Vartemberka, který ho zapsal své dceři Žofii, provdané za rytíře Jana Talafúse. Zatímco Talafús válčil v Uhrách, skalního hradu i s předsunutým hrádkem Kavčiny se zmocnil starý známý lapka Kryštof Šofa z Helfenburku s kumpánem Švejkarem. Tito všeho schopní lotři terorizovali okolí Trosek a Valdštejna, a to až do roku 1440, kdy Šofa na Valdštejně oblehla Zemská hotovost a hrad za dva dny dobila. Dobytý hrad získal Jindřich Šofa z Helfenburka (sám byl také loupeživý rytíř). V roce 1493 prodává Jindřich Šofa Valdštejn paní Kateřině ze Strážnice a Štítar, což byla milenka syna Jiřího z Poděbrad Hynka z Minsterberka, která na Valdštejně roku 1495 umírá.

Na přelomu 15. a 16.století drželi celý majetek s hradem Svojanovští z Boskovic a Jan a Bernart z Valdštejna, kteří jej koupili na dluh. Majetek však  neudrželi a postupně jej odprodali Smiřickým. Dříve však přesunuli zprávu panství na Hrubou skálu a opuštěný Valdštejn začal chátrat.

Od roku 1514 byl pánem panství bohatý avšak krutý Zikmund Smiřický a jeho rod držel Valdštejn celé jedno století. V tomto roce se o Valdštejnu píše jako o zámku což znamenalo, že byl obydlen. Je doloženo, že téměř celé 16. století na něm žili úředníci hruboskalské vrchnosti.

Někdy okolo poloviny 16. století měl Valdštejn vyhořet, požár prý zničil veškeré dřevěné vybavení, zbylo jen holé zdivo. Poté byl opuštěn a ponechán svému osudu. Zpráva z roku 1582 jej již uvádí jako zříceninu.

Po stavovském povstání roku 1618 byl Valdštejn zabaven jako konfiskát rodu Smiřických a panství se zříceninou získal potomek jeho zakladatelů, významný diplomat a vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, aby v majetku jeho rodu zůstal i po jeho tragické smrti (v Chebu roku  1634).

Nároky na bydlení a reprezentaci již sice nedovolovali novým majitelům přesídlit na starý hrad, ale doba vyhraněného náboženského cítění a touha podtrhnout svůj starobylý původ daly zřícenině nové poslání. Císařský komoří František Josef z Valdštejna a jeho choť Marie Markéta nechali v romantických zříceninách zbudovat nevelkou kapli a usadili zde - asi v roce 1700 - vzdělance Václava Karla Holana Rovenského jež se stal nejproslulejším poustevníkem v kraji. Svérázná postava poustevníka sem přilákala řadu poutníků a Valdštejn se stal známým poutním místem.

Se zříceninou měli ale i další záměry - kolébka jejich rodu se měla stát významným svatojánským poutním místem. Ve třetím desetiletí 18. století, po blahořečení Jana Nepomuckého, začala plánovaná úprava celého areálu. Již jako vdova zadala Marie Markéta v roce 1722 zbudování centrální osmiboké kaple zasvěcené sv. Janu Nepomuckému buď M.A.Canevallimu nebo valdštejnskému architektu F.M.Kaňkovi. Poutní místo doplnily dva mosty, spojující hrad s okolní krajinou. V roce 1724 na parapety mostů osadil některý člen sochařské rodiny Jelínků první sochy českých patronů sv. Víta, sv. Václava, bl. Ivana Poustevníka, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa a především Jana Nepomuckého. Zanedlouho potom přibyla do souboru světců i socha sv. Ludmily a navíc sochy sv. Josefa a sv. Markéty - jakožto patronů zakladatelů. Jako patronka léčivé moci v níž paní hraběnka věřila, zde byla umístěna i socha sv. Walburgy.

S postupně uvolňovanou atmosférou v závěru doby baroka opadal i zájem o Valdštejn a ten začal opětovně pustnout. Zájem o zříceninu obnovil romantismus, přicházející k nám z Francie a opěvující vztah člověka k přírodě a historii.

Valdštejnové objekt drželi až do roku 1821. Pak tajemnou zříceninu Valdštejna s okolní skalnatou krajinou koupil  Jan Lexa z Aehrenthalu. Za jeho syna Aloise Lexy na hradě znovu zavládl stavební ruch.

Barokní most doplnil na prvním skalním bloku velkolepě pojatý vstup a úprav se v roce 1836 dočkala i malá výklenková kaplička sv.Jana Křtitele, kterou vyzdobil malíř Antonín Machek obrazem tohoto světce a údajně mu vtiskl podobu básníka Karla Hynka Máchy. Dokonce se zde byl na obraz podívat i Máchův bratr Michal, ale ten si podobou nebyl vůbec jistý...

V 80. letech XX. století vyšlo najevo, že spíše než Jan Křtitel mohl být Máchovi podobný Jan Nepomucký na obrazu Františka Maška, který má prý jako jediný zobrazovat skutečnou podobu Máchovu. Prý podle tohoto Nepomuka a nikoli podle Křtitele nakreslil akademický malíř Josef Uman v roce 1858 Máchovu tvář pro almanach Májovců. Ale i toto je jen zbožné přání poznat pravou Máchovu tvář... Ale ať je to jakkoli, Mácha k Valdštejnu neodmyslitelně patří.

 

 

Vraťme se však k úpravám Valdštejna. Za druhým  mostem vznikla na místě barokní poustevny rovněž v klasicistním duchu budova, sloužící jako hostinec (od roku 1840). V roce 1835 došlo i na svatojánskou kapli, kde po opravě průčelí následovala i oprava interiéru. V duchu romantismu byla zvelebena i zřícenina na třetím skalním bloku, která byla do té doby pouhou malebnou kulisou poutního místa. Architekt vložil mezi druhý a třetí skalní blok patrový objekt se střešní terasou, který se napojoval mosty s neogotickou brankou. Na troskách nejstaršího paláce vznikla vyhlídková plošinka a z bočního objektu byl vystaven nový "starý" palác. O jeho dokončení se zasloužil na sklonku 19. století až malíř J. Prousek. V současné době je ve starém paláci romantická expozice nábytku, zbraní, trofejí a obrazů. U něj je část původního skalního hradu s hladomornou a další vyhlídkou směrem na Kozákov.

Hrad Valdštejn spolu s Hrubou Skálou a Sedmihorkami tvoří pomyslný trojúhelník, který obepíná Skalní město. Tady v krajině zpřístupněné od první čtvrtiny 19. století vznikala turistická proslulost Českého ráje. Místo si oblíbila řada osobností - spisovatel Karl Hynek Mácha, historik Josef Pekař, jezdívala sem i herečka Antonie Nedošínská, skladatel J.B.Foerster tady vytvořil oratorium "Svatý Václav" a "Pátou symfonii".

Po konfiskaci roku 1945 (na základě Benešových dekretů) byl hrad dán o rok později do správy a údržby Klubu Československých turistů v Čechách. Po jeho zrušení v roce 1949 přechází do vlastnictví Československé obce sokolské. Ta jej předává v roce 1953 do majetku Krajského národního výboru v Liberec. V roce 1955 byl hradní komplex zaměřen a až v roce 1969 byl pracovníky Severočeského muzea proveden archeologický výzkum na třetím skalním bloku. V tomto roce přechází v rámci rušení krajů hrad do majetku Městského národního výboru v Turnově.

 

 

Na hradě již dávno hostinec nefunguje (zrušen v roce 1985) a budova je nyní označována jako klasicistní zámeček. V prvém patře je přístupný historický sál s expozicí uměleckých předmětů a konají se zde svatební obřady (v případě špatného počasí). Jinak tyto probíhají na spojovacím mostě nad konírnami. Kromě svateb ze zde konají příležitostně prodejní výstavy výtvarných děl, velikonoční a vánoční koncerty nebo vystupují skupiny historického šermu. Ve svatojánské kapli našli svůj domov originály soch z hradních mostů. Přístupný je i biliárový sál v patře spojovacího objektu Koníren.      

Pověst o loupežníku z hradu Valdštejn

S hradem Valdštejnem je spojena pověst o strašných krvelačných supech, kteří prý sídlili v nedalekých skalách přezdívaných Dračí skály. Tito draví ptáci prý lovili nejen drůbež na dvorcích okolních sedláků, ale troufali si také na zajíce a srnčí mláďata, dokonce napadali i pasoucí se ovce a občas se jejich kořistí stávali i malé děti, které jejich matky nechaly při práci na poli bez dozoru.

Když se o jejich řádění dozvěděl valdštejnský pán, poslal svoje zbrojnoše, aby se s nimi vypořádali. Leč celá výprava se vrátila s nepořízenou. Skály prý mají hladké stěny, že není možné se na ně nějak vydrápat a dostat se k hnízdu supů.

Po tomto nezdaru dal hradní pán vybubnovat, že kdo se odváží do skal a vypořádá se s nebezpečnými ptáky, bude bohatě odměněn. Dlouho se však nikdo nehlásil. Teprve po několika týdnech se nabídl jeden dříve obávaný loupežník, který byl na hradě Valdštejn držen ve vězení a čekal na popravu. Po strážích vzkázal, že supi vyžene, pokud si tím sám zachrání život. Hradní pán souhlasil. Vězen si nechal pod Dračí skály přinést dlouhý provaz, dláto, kladivo, sekyru a dřevěné kůly. Poté se pod dohledem svých stráží začal pomalu šplhat nahoru. Dlátem vytloukal do skály otvory, do nich vrážel kůly a po nich s pomocí svého provazu kousek po kousku lezl vzhůru. Strážní se zatím dole sázeli, kam až ten odvážlivec vyleze a kdy spadne dolů a zabije se. Ale loupežník po dlouhých hodinách nakonec šťastně dospěl po kolmé hladké skále až nahoru. Dole se shlukli lidé a dívali se jak to vše skončí.

Když už byl skoro nahoře, zaútočila na něj ostrým zobanem supí samice. Loupežník hmátl po sekyře, nedbaje utrpěných ran se rychle vyšvihl na temeno skály, pak se po ní rozehnal a uťal jí hlavu. Poté se pustil do pranice s mladými supy a nakonec jejich hnízdo shodil ze skály. Nadšení lidé mu zatím dole provolávali slávu. Ale zdálo se, že boj ještě není u konce. Vysoko v oblacích totiž zakroužil starý sup a pak rychle nalétl na vězně. Ten už se chystal ohnat po něm sekyrou, ale sup, když viděl, že hnízdo je pryč a jeho družka s mláďaty zabiti, jen divoce zaskřehotal, až z toho všem přihlížejícím ztuhla krev v žilách, a rychle odlétl.

Loupežník pak zase obratně sešplhal po laně dolů, kde ho už čekal valdštejnský pán. Pochválil ho za jeho odvahu a dodal: "Co jsem slíbil, to ti také splním. Daruji ti nejen život, ale i svobodu. Jenom mi zde musíš svatosvatě odpřísáhnout, že toho proklatého loupežnického řemesla jednou provždy zanecháš.“

Propuštěný vězeň vše rád odpřísáhnul a rychle se z okolí Turnova vytratil neznámo kam.

Václav Karel Holan Rovenský

Václav Karel Holan Rovenský (1644 až 27. února 1718) byl synem rovenského rychtáře. Nejprve vystudoval jezuitské gymnázium, ale nestal se duchovním či úředníkem, ale varhaníkem. Hrát začal ve svých dvaceti letech v roce 1664 a to v Turnově. V roce 1668 odešel do Prahy, kde zprvu působil jako jezuitský varhaník a později dokonce jako vyšehradský kapelmistr. Byl nejen kantorem neklidného naturelu, ale především skladatelem duchovní hudby a chrámových kantát, jež se hraje dodnes. Jeho nejznámějším dílem jsou dvoje "Pašije" a kancionál "Kaple královská zpěvní a muzikální" (Capella regia Musicalis -1693), jež mají v historii duchovní hudby doby barokní význačné místo.

Z Prahy odešel do Říma a odtud zpět do svého rodného kraje. Tam se usadil v 90. letech 17. století jako poustevník na Valdštejně. Byl to takový první kastelán. Jeho poustevna sloužila po jeho smrti v roce 1718 jeho následovníkům. Je pochován v Rovensku, v chrámu sv. Václava pod kazatelnou.

V roce 1722 zemřel hrabě František Josef z Valdštejna, který zanechal prostředky ze svého odkazu ke stavbě nové větší poustevny.


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

VEZA