wz

Mons Sacer Basilica Minor

Všude na Zemi najdeme posvátná místa, kterými se lidská duše spojuje s vyšší mocí země a nebes, s přírodními silami v nichž byli ukryti bohové. Často jsou tato posvátná místa spojována se zázraky, rozumem nevysvětlitelnými ději, ale srdcem a duší blahodárně vnímanými a žádoucími. To, že se zázraky stávaly, dodávalo člověku v těch nejhorších chvílích jeho života naději, že přežije i ty nejstrašlivější životní situace a nastanou lepší časy. Posvátné místo byla tím jediným pravým místem, kde mohlo být v pokoře požádáno o zázrak.
Tak jako jsou různí lidé, krajiny a země, tak se různí i podoba posvátných míst - vztyčené kameny, vyvýšeniny, krajinné anomálie, kapličky, studánky, Boží muka, památné stromy, kostely, a třeba i nedostavěný chrám ...

Svatá Hora u Příbrami

Jedním z takových blahodárných míst je příbramská Svatá Hora. Celý její povrch je prostoupen něčím magickým, co člověka přicházejícího sem pohltí a obklopí příjemným pocitem uvolnění a svobody. Genius loci místa je umocněn přítomností studánky se zázračným pramenem, prastarým dubem pamětníkem a bazilikou zasvěcenou Matce Boží.

 

 

Historie tohoto místa sahá hluboko do našich dějin. Příbramsko bylo v pravěku nehostinným krajem a nelákalo naše předky k osídlení. Výjimkou bylo 13. až 8. století před naším letopočtem, kdy zde žil lid kultury knovízské, ve 4.století před n. l. se zde pravděpodobně usadili Keltové a těžili vzácné kovy.
Nejstarší písemný doklad o osídlení pochází z roku 1216, kdy zdejší tvrz držel zbožný velmož Hroznata (roku 1897 prohlášen blahoslaveným), který svůj statek "řečený Pribram" prodal pražskému biskupu Ondřejovi. Tím se zdejší panství stává na dlouhá léta církevním majetkem.

Podél nedalekém říčky Litávky procházela důležitá obchodní Litavská stezka - která měla stejný význam jako Zlatá stezka - a Pribram ležel napůl cesty mezi hlavním městem Prahou a jihozápadním pohraničím. Proto - v době panování Karla IV. - dal pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic postavit na místě dřevěné tvrze kamenný hrádek (jádro dnešního zámečku Ernestina), jež měl sloužit k ochraně přepravy zboží po stezce a také k přenocování poutníků, především pak k ubytování Arnošta z Pardubic, který zde rád a často pobýval. Za jeho přispění se okolo hrádku rozrůstalo městečko a poblíž něj byly zakládány nové vsi, do kterých přicházeli noví osadníci nejen z Čech, ale i Němci od Krušných hor.

V této době již na vršku (586 m) nad Příbramí stávala prostá dřevěná kaplička. Pověst vypráví, že ji zde dal postavit ve 13. století rytíř Malota z rodu Malovců jako poděkování Panně Marii, že vyslyšela jeho prosby a ochránila ho, když byl poblíž Svaté Hory pronásledován loupežníky. Potomci tohoto rodu Zdeněk Malovec z Chýnova a jeho syn Jiří drželi v letech 1506 až 1612 nedaleký zámek Březnici, jehož další majitel sehrál zásadní úlohu v dějinách Svaté Hory.
Jelikož o původu kapličky není zachován žádný písemný doklad, můžeme se domnívat, že kaplička mohla být na tomto obecním pozemku postavena i o století později některým z poustevníků, jemuž bylo uděleno právo obývat příbramskou poustevnu. Traduje se, že od té doby se zde stávaly zázraky.
Také pojmenování vrchu je obestřeno tajemstvím. Jedním z možných výkladů je ten, že základem bylo lidové rčení pro horu, na níž činí pro prosebníky milostná Matka Boží zázraky. Přítomnost a péče poustevníka o kapličku světice na této hoře jí činí svatým místem - Svatou Horou.

 

 

Město Příbram se ve 14. století - v době panování Karla IV. - stává obchodním, kulturním a náboženským centem. Věhlas Svaté Hory se šíří do daleka a místo zázraků jež činí Matka Boží, se stává cílem svatých poutí z celých Čech. Pověst vypráví, že současnou milostnou sošku vyřezal z tmavého hruškového dřeva (podle vzoru Kladské madony) sám Arnošt z Pardubic a umístil ji v kapli na svém příbramském hrádku, kde byla až do vypuknutí husitských bouří.

Husitské války ukončily vládu pražských arcibiskupů nad městem i panstvím a Příbram se stala majetkem královským. Vypráví se, že sošku Panny Marie horníci před husity ukryli v příbramských dolech. Později pobyla krátký čas ukryta ve farním kostele sv. Jakuba v Příbrami, pak ve špitálním kostele sv. Evangelisty v Březnici, kde byla po husitských válkách objevena.

V 16. století je již na místě původní dřevěné kapličky nová - neuměle postavená z kamenného zdiva - třináct metrů dlouhá, sedm metrů široká a 4 metry vysoká, s dřevěným stropem a udusanou hlínou co by podlahou. Měla dva vchody - severní a jižní, které byly volně průchozí, bez dveří. Přestože byla kaple pravděpodobně od prvopočátku zasvěcena Panně Marii, její soška zde ještě nebyla.

Roku 1513 připadlo příbramské panství pánům Pašíkům z Komárova. Ti se se rozhodli zvýšit těžbu stříbra ve zdejších dolech a přivedli sem zkušené německé horníky z Krušných hor. Když Němci dostali do užívání kostel sv. Jana Evangelisty, čeští horníci odsud přenesli sošky milostné Panny Marie a svaté Alžběty Duryňské, včetně dvou zvonů, do nového kostela na Svaté Hoře. Od této doby (pravděpodobně 1. polovina 16 století) je soška milostné Panny Marie nerozlučně spojena se svatohorskou svatyní.
V roce 1618 získává kaple na Svaté Hoře darem svoje první (malé) varhany, jako poděkování Jaroslava Bořity z Martinic, který přežil pražskou defenestraci  - což považoval za zázrak.

V 16. a 17. století stávala na severní straně vrchu ve svahu směrem k Příbrami malá roubená bouda - poustevna, v níž přebýval příbramský poustevník. (V té době bylo, dalo by se říci módou, mít u města poustevníka s poustevnou, takže v průběhu 16. století byly stavěny poustevny spolu s kaplemi na různých místech Čech.)

 

 

Nejznámějším svatohorským poustevníkem je Jan Procházka. Než se objevil na Svaté Hoře žil poklidným životem měšťana v Nymburce. Zde provozoval plátenickou živnost až do roku 1619, kdy na obě oči oslepl. V roce 1632 už se potuluje jako žebrák po Praze. Jedné noci se mu zdál sen, ve kterém mu nějaký stařec  radí, aby se vydal na Svatou Horu a prosil o pomoc milostivou Pannu Marii. Sen se několikrát opakoval až nabyl té podoby, kdy mu stařec přímo poroučí aby se už vydal na cestu, chce-li opět vidět. Procházka, nemají v Praze stání, se vydal na cestu, nevěda kde se nějaká Svatá Hora nachází. Když se konečně doptal, kam to vlastně má jít, vydal se tam v doprovodu svého osmiletého vnuka. Ke kapli Panny Marie došli 10. června 1632. V té chvíli Procházka netušil, co se dál bude dít, a že to bude právě on, kdo proslaví Svatou Horu a uvede ji v nejširší známost.
Usadil se v opuštěné poustevně, kterou mu příbramská obec svěřila s povinností pečovat o kapli. Za několik dní objevil poblíž kapličky ze země tryskající pramínek, který prohloubil na studánku. V té si pak omýval ruce i obličej. Třetí den po omytí očí opět nabyl zraku.
Vyslyšení proseb poutníků u svatohorské Panny Marie bylo známo již dříve, včetně uzdravení, ale Procházkovo prohlédnutí po tolika letech slepoty bylo pokládáno za skutečně zázračné. Potvrzeno bylo svědeckými výpověďmi i lékařským dobrozdáním.
Zpráva se bleskově roznesla po celé zemi a dostala se až do Vídně. V roce 1634 navštívil Svatou Horu císař Ferdinand II. se svým synem Ferdinandem III. a tato vzácná návštěva význam místa ještě více zdůraznila.
Ve stejném roce vykopal Procházka studnu později zvanou Mariánská. Do té doby studna na Svaté Hoře nebyla a poustevníci museli nosit vodu z města.
Procházkova studna byla později prohloubena do 18 metrů a ještě později do nynějších 78 metrů. Starý dřevěný příkrov nad studánkou byl roku 1673 nahrazen kapličkou, v roce 1687 (a později ještě několikrát) upravenou.

 

 

Svatohorská kaple byla bez dveří, bez zasklených oken, sice uklizená a poustevníkem Procházkou udržovaná, ale věkem a nepříznivými povětrnostními i válečnými vlivy značně sešlá. Po Procházkově neuvěřitelném uzdravení se příliv poutníků výrazně zvýšil a stoupl také zájem okolních šlechtických rodů. Špatný stav kaple hnul svědomím mnohých a počali tedy vlastním nákladem pořizovat nové dveře, okna, strop, varhany a další vnitřní vybavení.
Tento první dosvědčený zázrak znamenal počátek velkých a slavných poutí do té doby málo známé kaple nad Příbramí.

Nedaleko odsud, v Březnici, založil královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda (na zámku Březnici od roku 1623 do své smrti v roce 1651) jezuitskou kolej sv. Ignáce. Tím se z Březnice stalo centrum mariánské tradice a není tedy divu, že pan Přibík a jeho žena Kateřina z Talmberka spolu s představeným jezuitů rozhodli uvést členy Tovaryšstva Ježíšova na příbramskou Svatou Horu a vybudovat tu neobvyklé poutní místo a jezuitskou rezidenci (1647). Svou kolej v Březnici jezuité  spojili se svatohorskou svatyní již roku 1649 tzv. Svatou cestou - což bylo šestnáct křížů s obrazy, které byly později nahrazeny zděnými výklenkovými kapličkami. Na Svaté Hoře postavili ještě chalupu pro řeholníky (první byla obsazena posledním příbramským poustevníkem). Propojení Březnice a Svaté Hory dokládá dodnes Březnický portál, mohutná brána se sochou Marie Svatohorské, jež byla zakončením Svaté cesty.

Jezuité ze Svaté Hory pomáhali v duchovní správě v širokém okolí, ale nejvíce se věnovali přece jen poutníkům. Slávu Panny Marie Svatohorské šířili a zvyšovali duchovními slavnostmi, kázáními, knížečkami, svatými obrázky, ...
Kaple brzy pro poutníky nestačila a tak roku 1658 byly přistaveny kaple sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského a věž pro zvony a věčné světlo, jež zářilo za noci daleko do kraje. Z téhož roku se dodnes zachoval popis půdorysu kaple s oltáři a presbytářem již s nástěnnými malbami.

Výstavba areálu trvala téměř sto let. To však nebránilo tomu, aby sem od samého počátku neproudilo neuvěřitelné množství poutníků. Jen v roce 1660 jich za rok přišlo skoro 54 tisíc! Spolu s poutníky sem přicházeli i finanční prostředky a tak monumentální stavba rostla do krásy a velikosti. Jednotlivé kaple tu postavila některá města (Plzeň, Nové Město pražské), bohatí měšťané, ale i neznámý dobrodinec, jejž si přál, aby jeho jméno nebylo zapsáno v knihách světských, ale v knize nebeské...

Výsledkem letitého pospolného snažení je architektonický skvost, který dovede opravdu ocenit především ten, kdo jej spatřil na vlastní oči. Chrám, stejně jako další části posvátného areálu, byl navržen italským architektem Carlem Luragem, který sem přivedl i vynikající italské umělecké řemeslníky. Stavby ve stylu baroka a rokoka provedli věhlasní stavitelé Dientzenhofer a Bayer, výzdoba je od mistra Brokofa a dalších vynikajících umělců.
Bazilika s kaplí Nanebevzetí Panny Marie a dalšími kaplemi se nachází na terase s balustrádou, která je zdobena sochami. V dolní části areálu jsou ambity s bohatou malířskou a štukatérkou výzdobou, čtyřmi uzavřenými kaplemi (Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Mariánská) a devíti otevřenými kaplemi.

Nedílnou součástí každého poutního místa jsou zázraky s ním spojené. Na Svaté Hoře se jich událo mnoho. Řada z nich je sice neuměle, ale velmi realisticky vymalována na klenbách ambitů v dolní části areálu. Výjevy se váží k historii Svaté Hory, zobrazují různé neblahé události, nebezpečí či neštěstí, která se stala a při nichž prosby svých prosebníků vyslyšela a v nouzi nejvyšší pomohla Pana Marie Svatohorská. Malby jsou očíslovány a popsány texty legendy. Zápisy zázraků se uchovaly v písemných pramenech. Kněží, jimž byla svěřena duchovní správa na Svaté Hoře všechny milosti a podivuhodná vyslyšení zapisovali. V kronikách svatohorských bylo nalezeno přes 4 300 takovýchto zázračných událostí.

"Když za příčinou švédské války pocestní přepadeni a oloupeni bývali, upadli vlaští obchodníci, kteří ze Strakonic do ostatních krajin českých železo a jiné věci na trhy vyváželi, často do rukou nepřátel se vším zbožím svým. Majíce však vědomost o Panně Marii Svatohorské, skládali v ní důvěru a tak často podivně zachováni byli. Tak když jednou na širém poli od loupežníků postiženi byli a nikam ujeti nemohli, padli strachem na kolena a prosili Rodičku Boží Svatohorskou za milostivou ochranu. Jak patrně je chránila Panna Maria jest z toho seznati, že vojenští loupežníci ostatní obchodníky obrali a oloupili, avšak ctitele Rodičky Boží Svatohorské úplně na pokoji nechali, jako by jich ani neviděli."

"Dne 9. října 1658 splnil zde slib urozený pán Jiří Ludvík Miličovský, pán na Královicích, za vysvobození od ohně. Po svatém Janu vzňalo se městečko Kralovice na dvou místech, a panský zámek jeho, který jsa uprostřed ohně, nedal se lidskou prací uhájiti. Šestkrát počal hořet a šestkrát oheň udušen, neboť urozený pán Pannu Marii Svatohorskou za ochranu vzýval a slíbil sem pěšky doputovati."

V dnešní době jakoby se zázraky již neděli, ale často jsme jejich svědky a ani si je neuvědomujeme...

 

 

Chloubou baziliky Nanebevstoupení Panny Marie je kromě milostné sošky Panny Marie Svatohorské hlavní oltář, celý z příbramského stříbra (cca 7 metrů vysoký a 200 kg těžký).
Svatou Horu spojuje s Příbramí dlouhé schodiště, prvně připomínané roku 1685. Svatohorské schody (od roku 1727 zastřešené) vedoucí ze severozápadní kaple  do Příbrami jsou 460 m dlouhé a čítají 365 schodů.

Příbramská Matka Boží se stávala v období vrcholného baroka vyhledávaným námětem nejen ilustrátorů, rytců, řezbářů, hudebníků, ale i lidových umělců v celém kraji. V lidovém umění našla madonka tisíce podob v replikách, kdysi stojících snad v každém domě a chalupě. Poutní sošky byly oblékány do šatů, které se vyznačovaly neobyčejným přepychem. Jednalo se o dary bohatých šlechtičen. Jedny šaty pro Pannu Marii věnovala v roce 1776 i císařovna Marie Terezie.
V roce 1732 se za účasti velkého množství poutníků, šlechty a duchovenstva konala na Svaté hoře korunovace milostné sošky Panny Marie Svatohorské. Tato slavnost přispěla k dalšímu rozšíření slávy a věhlasu Svaté Hory. Výročí korunovace se od té doby slaví každým rokem až do současnosti vždy třetí neděli po Svatodušních svátcích nejslavnější poutí.

 

 

V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a Svatou Horu dostali do správy v roce 1861 redemptoristé - kněží Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, kteří zde působili až do roku 1950. V roce 1903 byl velkoryse a nákladně opraven kostel a repondisté požádali papeže Pia X. o udělení titulu bazilika. Papež shledal žádost oprávněnou a vydal zvláštní breve "Sacris aedibus", jímž roku 1905 povýšil Svatou Horu na baziliku minor. Oslava povýšení byla velkolepá a odpovídala významu titulu i skutečnosti, že se jednalo o první kostel v Rakousku-Uhersku.

Od padesátých let 20. století byl společný život v klášterech zakázán. Na Svaté Hoře v té době působili diecézní kněží. V letech 1969 - 1973 se repondisté pokusili alespoň neformálně na Svaté Hoře obnovit klášterní život, ale v důsledku normalizace vzala tato snaha rychlý konec.
Během komunistické éry tato místo žilo v povědomí lidí jako místo, kam lze utéct před bolševickým ideologickým tlakem. Mnozí propuštění političtí vězni, pracující do té doby v uranových dolech, směřovali své první kroky právě na Svatou Horu, aby poděkovali za Boží ochranu v době, kdy byli zavřeni v lešetickém Nápravně pracovním táboře Vojna (dnes Památník Vojna u Příbrami - Muzeum obětí komunismu).

Svatá Hora osiřela a tak není divu, že zde 27. dubna 1978 vypukl ničivý požár. Oheň přijelo hasit 46 požárních sborů, což bylo 336 hasičů. Podle zprávy tehdejší příbramské Veřejné bezpečnosti, požár založili čtyři děti ve věku devět až šestnáct let. Rozsah ohně a průběh požáru však napovídají spíše tomu, že mohlo jít o úmyslné založení požáru někým jiným, třeba z ideologického hlediska. Vždyť tehdy se kněžím opovržlivě říkalo černokabátníci...

Škody na uměleckých památkách byly nevyčíslitelné. Úplně byla zničena hodinová věž, těžce poškozeny nástěnné malby ambitů, velká část střechy kláštera a proboštství, věže nad kaplí Mníšeckou a Plzeňskou. V severní části ambitů, kde byly zdi a obrazy napadené plísní a silnou vlhkostí, prý při požáru doslova vystřikovaly kapky vody, metané žárem ohně.
Kromě maleb bylo vše do roku 1982 opraveno a obnoveno. V současné době se celý areál skví barvami a zlatem tak, že je radost pohledět. Budete-li mít štěstí, tak kromě krásného pohledu od Kalvárie na průčelí uslyšíte i svatohorskou zvonkovou hru. Po vstupu Pražkou branou se ocitnete před bazilikou, jejíž největší střední chrám nechal v letech 1674 - 1676 postavit (na své náklady) hrabě Kolowrat. Uvnitř je mramorový oltář (architekt R. Klenka) z roku 1928. Stříbrný, barokně-rokokový hlavní oltář byl vybudován v letech 1684 až 1775. Ve středu oltáře je zasklená stříbrná vitrína s milostnou soškou Panny Marie Svatohorské.

Vstup je všude volný, avšak fotografování a filmování jest zakázáno. Navštívit můžete i sbírky historických bohoslužebných předmětů ve Svatohorské muzeum - vstup je z ambitů. K ambitům na severní straně přiléhá klášter - původní rezidence jezuitů, jež je od roku 1999 opět sídlem repondistů.

Celý areál je Národní kulturní památka. Středočeský kraj dal v roce 2005 na obnovu areálu kostela Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami 2,72 milionu korun. Byla to nejvyšší dotace z krajského rozpočtu na obnovu památky, která není ve vlastnictví kraje. Kraj jí poskytl s ohledem na fakt, že Svatá Hora je nejvýznamnějším mariánským poutním místem v Čechách (ročně ji navštíví podle odhadu až dvě stě padesát tisíc lidí) i významným centrem mariánského kultu v Evropě. Rozhodlo i to, že Evropská unie podpoří téměř čtyřmi miliony projekt, který má spojit poutní místa Evropy a podpořit cestovní ruch.

 

 

V nejbližším okolí najdete několik významných objektů, které byste neměli minout. Kromě zdaleka viditelného mariánského sloupu se sochou Panny Marie Svatohorské z roku 1661 na náměstí, je to sousoší Kalvárie z roku 1692, zpola ukryté za stromy a keři - přímo naproti průčelí chrámu. Vede k němu z chodníku krátká prošlapaná cestička. Autorem sousoší Ježíše na kříži, po jehož pravé straně je Panna Marie, po levé straně sv. Jan a u paty kříže klečící Marie Magdalena, je příbramský sochař Matěj Huebr.

 

 

O studánce poustevníka Procházky jsem se již zmiňovala, najdete ji snadno vlevo v parku, spolehlivě vás k ní dovedou značky a široká cesta. Nedaleko studánky, napravo od Březnické brány, na louce obklopené stromy je vztyčen velký černý kříž na památku komunisty umučeného římsko-katolického kněze Josefa Toufara (1902 - 1950), jenž byl obviněn ze zinscenování tzv. číhošťského zázraku. (Páter Josef Toufar je pohřben v hromadném hrobě na hřbitově v Praze 8 - Ďáblicích.)

 

 

Přijedete-li pod Svatou Horu autem, půjdete z parkoviště vzhůru k chrámu po pěšině kolem památného stromu. Nemůžete jej minout bez povšimnutí, protože to je mohutný starý dub, s kmenem opásaným železnými obručemi. Jistě vás zaujmou různě velké dřevěné "boudičky", jež kryjí choulostivá místa kmene před rozmary počasí. Cedule na něm upevněná kolemjdoucím oznamuje, že to je "Svatováclavský dub":


25 metrů vysoko čním k nebi modrému,
516 centimetrů silný jsem ve svém objemu.
Od dob Karla Otce vlasti
nesu české země radosti i strasti.

 

 

 V pondělí 21. ledna 2008 oslaví Svatá Hora a její příznivci 103. výročí povýšení na baziliku minor.


VEZA

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?