wz

O šumavských slatích I. -- Jezerní slať

Slatí je na Šumavě velká spousta. Některé mají jména, jiné jsou bezejmenné. Společné pro ně je, že se rozkládají obvykle tam, kam noha prostého smrtelníka nemá přístup - někdy proto, že by tam prostě neprošel, ale především z toho důvodu, že leží v místech přísně chráněných, kam je prostě vstup zapovězen.

Slať je ryze šumavský název pro rašeliniště. Základem pro tvorbu slatí byla mělká jezera, rozlévající se v mělkých pánvích náhorní části Šumavy nebo v širokých mělkých údolích při horním toku Vltavy a jejích přítocích. Slatě se začaly vytvářet koncem poslední doby ledové a v dalším období, přibližně před 10 000 lety. Tehdy se oteplilo a v dosud vlhkém podnebí začala mělká pánevní jezera zarůstat rákosem a různými travinami. Odumřelé zbytky této vegetace lze prokázat v nálezech ze dna rašelinišť. Později začala jezera  zarůstat rašeliníkem. Tento mechorost přirůstal rychleji na volné hladině, proto se střed budoucího rašeliniště zvedal rychleji nad okolí než jeho okraje a díky tomu jsou rašeliniště  uprostřed vyšší než na okrajích - říká se jim  vrchoviště.

Zarůstáním původního jezera vznikala rašeliniště o rozloze stovek hektarů a z původní vodní plochy v něm zbyla jen malá jezírka uprostřed. Rašeliník ve spodních vrstvách odumírá a sesedá se, ale neustále přirůstá směrem nahoru. Vznikají tak postupně vrstvy o mocnosti několika metrů - mnohde sedmi i více. Odumřelé části rostlin za nepřístupu vzduchu a v kyselém prostředí zuhelnaťují a vytváří se to, čemu říkáme rašelina. Rašelina sloužila dříve jako palivo, proto byla značná část rašelinišť zdevastována její těžbou a stopy po této činnosti jsou mnohde dodnes patrné.

Rašeliniště ve svém nitru konzervují pylová zrnka. Tak lze podle umístění ve vrstvách rašeliny rekonstruovat stav porostů na Šumavě v různých časových horizontech. Vedle této funkce živé knihy mají rašeliniště významnou funkci aktivní - jsou velikou zásobárnou vody, kterou je rašeliník schopen nasávat obrovské množství. plní tedy důležitou hydrologickou funkci a zároveň příznivě ovlivňuje klima blízkého okolí.

Ale dosti již teoretizování, něco si nechme na příště. Podívejme se teď spolu na snad nejznámější a nejlépe dostupné rašeliniště - Jezerní slať.

 

 

Jak vidíte z mapky, leží tato slať zhruba uprostřed silnice spojující Kvildu s Horskou Kvildou. Směrem od Kvildy je kousek za odbočkou na Vimperk po levé straně malé parkoviště, od kterého vede cesta přímo ke slati. Z parkoviště vede pohodlná cesta, asi tři sta metrů dlouhá, k začátku povalového chodníku. Tak jako auta musí zůstat na parkovišti, je zde pamatováno i na jízdní kola - i pro ně je zde zřízeno malé parkoviště.

 

 

Poblíž cesty stojí dřevěná budova terénní stanice, kde se měří a shromažďují data o počasí, množství srážek, sněhové pokrývce a různé jiné. Jezerní slať má i svou zvláštnost, kterou u jiných slatí nenajdete - dvoupatrovou dřevěnou vyhlídkovou věž. Na tu se ale podíváme až na konec.

 

 

Před začátkem povalového chodníku je malé prostranství, kde se na dřevěných tabulích můžete dozvědět leccos o rašelině, slatích, jejich obyvatelích i o rostlinách a stromech zde rostoucích. Povalový chodník není dlouhý - jen pár desítek metrů.

 

 

V roce 2007 byl celý chodník rekonstruován a jeho dřevo i dřevo vyhlídkové plošinky září novotou. Dále by moc dobře nešlo. Začíná tu nebezpečné území o rozloze více než sto hektarů (103,5 ha), kam není radno vstupovat lidem ani psům. Však navzdory těžbě se tu najdou místa, kde mocnost rašeliny dosahuje až 7,6 m.

 

 

Tady jsou dobře vidět stopu po těžbě rašeliny. Těžba byla sice ukončena vyhlášením rezervace v roce 1933, ale ty podélné reliéfní pásy jsou stále viditelnými zbytky  příkopů po vytěžené rašelině. Výrazná hora na snímku vpravo se jmenuje Sokol nebo také Antýgl (1 253 m) - ano, pod ní leží ten známý královácký dvorec s kempem.

 

 

A ještě panoramatický záběr z vyhlídkové plošiny s dramatickým nádechem letících mračen. Byl jsem tu několikrát - ty snímky zde uváděné jsou z různých let - a skoro pokaždé jsme měl smůlu na počasí.

 

 

Teď se ale otočme a vydejme se stejnou cestou zpět - jiná možnost, kromě utonutí v bažinách, stejně není. Nepospíchejme a seznamme se s rostlinstvem rašeliniště - všechny významné druhy jsou zde popsány na pěkných vypalovaných dřevěných tabulkách. Kosodřevinu jistě poznáte ...

 

 

Kde je kousek pevnější půdy, uchytí se i smrčky, stromky borovice blatky nebo dojmem bonsaje působící břízky zakrslé s nezvykle malými lesklými lístky. A vpravo je brusnice vlochyně - ta má plody podobné borůvkám, nebarví však fialově a lístky místo čistě zelené mají stříbřitě modrý nádech.

 

 

Koloryt slatě dokresluje malý potůček a již je před námi vyhlídková věž.

 

 

Po dvou dvojicích žebříkových schodišť můžete vystoupat nejprve do prvního a potom i do druhého patra. Rozhled je odsud opravdu pěkný. A když se otočíte, dozvíte s z vyvěšených informací opravdu zajímavé věci.

 

 

Tak třeba - že průměrná roční teplota jsou tu pouhé +2 °C (však tu mrzne průměrně 252 dnů v roce; no není divu - jsme v nadmořské výšce přes 1 050 m)). Nejnižší teplotu tu naměřili 30.1. 1987, a to -41,6 °C a nejvyšší teplotu 9.8. 1992, kdy teploměr vyšplhal na +30,8 °C. Průměrně tu za rok naprší 1 082 mm vodu; tedy něco málo přes metr! Rekordní z hlediska srážkové činnosti byl rok 1995, kdy napršelo 1 538 mm vody.

Tak ještě jeden pohled do nitra slatě ... a na shledanou zase někdy příště !

Ale proč že se ta slať jmenuje vlastně Jezerní? Přišli jsme trochu pozdě - název slať dostala od dnes již rašeliníky zarostlého jezírka. Na mapě jeho zbytek ukazuje šipka.

 

 

O dalších šumavských slatích čtěte také:


JL

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?