wz

Pohádka o studánce Hrdinka

V oblasti mezi Příhrazskými skalami, Mužským a Valečovem vyvěrá ze země pramen ... na turistických mapách je označen jako studánka Hrdinka. Navštívil jsem to místo ... a řeknu vám - je tu všude krásně. Nádherný klid, lesy, skály ... čistá a ještě celkem neporušená příroda. Tak jsem vám studánku samozřejmě vyfotil, protože o hezké zážitky bychom se měli dělit ... A pak jsem hledal, kde se dalo - proč že se ta studánka jmenuje zrovna takhle. A přiznám se - nenašel jsem Vůbec Nic. No a tak jsem si takovou naivní pohádku o tom, jak studánka ke svému jménu přišla, sám vymyslel. Mohlo to být třeba takhle.

 

 

Je to dávno a není to dávno ... byly doby, kdy lidé neznali vodovody ... natož aby si pak šli do obchodu koupit vodu v láhvi z umělé hmoty. A když se chtěli napít, došli si se džbánkem k potoku, řece nebo rybníku a nabrali si vodu, která tehdy byla ještě čistá a pitná. A člověk přece pít musí, to ví každý. Ale tu nejchutnější vodu, tu od nepaměti nacházeli v pramenech a studánkách, kde vytékala přímo ze země, chladná, křišťálově čistá a plná moudrosti a síly - však také vyvěrala přímo z nitra Matky Země. A lidé si takové vody dokázali vážit. Obestavěli pramen kameny, aby do něj nepadaly  žádné nečistoty a měl také důstojný domov, jako ti lidé, co z něj chodili pít. Pod pramenem udělali studánku; aby se voda dala snadno nabírat. A pravidelně studánku i její okolí čistili a ve významné dny roku jí chodili krášlit a nosili jí malé dárky, aby se voda neztratila a byla pořád tak chutná a osvěžující.

 

 

A tak vznikla i studánka poblíž místa, kde se říkalo Černá louže. Ze svahu tu vytékala voda od nepaměti - trochu tady, trochu tam ... Až se v kraji objevili lidé, postavili hrad Valečov a objevily se první osady - na Branžeži, v Kněžmostě a tak všude kolem. Lidé tu chodili lesem za prací a nebylo divu, že cestou měli žízeň. A tak si tady, kde se křížilo několik cest, postavili studánku.  Vytékal z ní malý, veselý potůček ... ve dne tu pili lidé a v noci se k potůčku scházela zvěř. Když se i zvěř napila a odešla spát, objevily se ve světle Měsíce na palouku pod studánkou lesní víly. A studánka jim svým pramínkem stříbrným hláskem zpívala, a na světě bylo krásně.

 

 

Ale jednou si pán hradu Valečova vzpomněl, že dost již bylo trmácení lesními pěšinami. A kázal postavit pevnou vozovou cestu. A ta cesta vedla přímo tím svahem, kde byla studánka. Ale příkaz vrchnosti byl příkaz, nedalo se nic dělat. Přišli lidé, přinesli krumpáče, lopaty a sochory ... kopali, vyvraceli stromy, páčili ze země balvany a zase zemi urovnávali ... a když odešli, zůstala tu po nich krásná cesta, po které mohly jezdit i kočáry - ale studánky více nebylo.

 

 

A zase chodili lidé krajem a žíznili ... a i ta lesní zvířata se tomu místu zdaleka vyhnula. A víly byly smutné, protože co je to za tanec bez hudby zurčícího pramene, no řekněte ... Ale ona taková víla je sice nehmotná - alespoň se to o nich tvrdí - ale je to bytůstka moudrá a leccos zná a umí. A tak jednou, když byl Úplněk zvláště silný, víly spojily své síly a začaly ... no, my bychom řekli čarovat. Ale to proto, že takovým věcem nerozumíme a nedokážeme je pojmenovat. Takže ty víly spojily své myšlenky a přání a tlumočily je Matce Zemi ... a protože jejich vůle byla dobrá, Matka Země jim odpověděla a slíbila pomoc. A v jejím nitru se začaly dít velké věci. Chaoticky nahromaděné kameny nad zasypaným pramenem se začaly pootáčet, posouvat a rozestupovat ... pomaloučku ... a voda najednou měla novou cestu ... ještě chvíli ... a najednou v tom úplňkovém světle vytryskla ze země tam co dříve, jen o kousek dál,  přímo pod cestou.

 

 

Když tudy šli ráno lidé za prací do lesa, nevěřili svým očím ... a plni dojetí říkali, to je hrdinka, ta naše studánka ... zasypali ji, ale ona se nevzdala a přišla sama zase za námi. A hned kolem ní postavili z kamenů hezký přístřešek a dali na něj džbánek, aby se každý mohl napít. A od té doby se studánce začalo říkat Hrdinka.

No a to je konec té pohádky. Jak říkám, vymyslel jsem si ji ... jenže ... co když to tak nějak opravdu bylo? Ony takové víly ne vždy přes den spí - to se jen tak říká, aby je lidé neobtěžovali ... (ale nikomu tohle tajemství neříkejte). No a kdo ví - třeba mi jedna z nich ten příběh pošeptala do ucha - jen tak, takovým tím vílím hláskem, co vlastně neslyšíte a snadno ho zaměníte za vlastní myšlenku ...

Třeba ano, třeba ne ... každopádně, díky vám, víly ... A vy lidé ... potěšte se s tím krásným místem a chovejte se k němu ohleduplně a s úctou, jaká takovým studánkám patří. Není jich už na světě moc.


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

JL