wz

Tam u jednačtyřicáté...

T a r a n t e l l a

Zavítala jsem do míst, kde slunce míchá barvy a maluje tak, jak to žádný malíř nedokáže. Teď už má za sebou celodenní pouť a padá za obzor. Ve městě, které mám za zády, se rozsvítila světla v ulicích i v oknech domů. Zdá se, že soumrakem se neukládá ke spánku, ale naopak - ožívá, tak jak je na jihu zvykem. Doléhají ke mně hlasy lidí, Jejich zpěv i křik se mísí s hlukem aut. Od moře je slyšet šplouchání vln v pravidelném rytmu a křik osamělého racka, který po chvíli ustává. Nasávám jedinečnou vůni moře a vnímám i jeho chlad, tak příjemný po žhavém dnu.

Potemněla azurová modř hladiny a vlny ztrácejí svůj třpyt. Celé pobřeží a úpatí Vesuvu za zálivem je lemováno světly, I jeho barvy se mění před očima. Do zelených a okrových odstínů vniká fialová. Napřed jen zlehka do údolí četných vrás, ale pak i na jejich hřebeny. Jen vrchol hory se dlouho nemůže rozloučit se slunečními paprsky. Ty tu září a rozpalují červenavou lávu do barev ohně, kterých se dotýkají růžové mráčky s tmavě šedou základnou. To vše jen na krátký okamžik - právě takový, na který by čekal nejeden fotograf. A už se i vrcholu zmocňuje fialová, mráčky rychle černají. Dívám se s nábožnou úctou na tuto scenerii, dokud Vesuv nezahalí tma úplně....

 

 

F a n d a n g o

Následující den mě přivítalo rozesmáté slunce a zvalo na výlet. Kráčím podél vinic a sadů úzkou cestičkou, kde asi málokdy projde člověk, cesta není ani na mapě, ale jednou už jsem tudy šla a vím kam mě dovede a jaká úskalí mě cestou čekají. Moje nohy doprovázejí hole. Našlapuji opatrně po kamenité cestě, ale jde se mi tak dobře a lehce jako se mi už dlouho nešlo. Kolem mě přeletí motýl - babočka admirál. A ještě další. Začíná to velmi dobře a já mám výbornou náladu. Nejraději bych si zazpívala, ale nechci rušit hlasy přírody, které jsou mnohem hezčí než ten můj. Všímám si trsů trávy a rozkvetlých modrofialových šalvějí a žluté mochny.

 

 

Cesta pokračuje hájem pinií, dalších borovic i listnáčů a začíná být divočejší. Kdysi tu utuhla láva do zajímavých útvarů připomínajících provazy (proto se jmenuje "provazovitá" a z havajštiny byl převzat název pahoehoe). Provazy jsou pěkně tlusté, místy nahrnuté na sebe, takže hledám nejschůdnější cestu a lezu po čtyřech, hole musím poponášet. Láva, která promlouvá svými tvary i barvami. Převládající červená přechází místy do hnědé, jinde do fialové, ale i šedé až černé. A tady jsou kameny porostlé nádhernými hvězdicovými lišejníky stříbřitě zelené barvy. Místy vytvářejí huňaté polštáře. Vzácný lišejník, který má jen latinský název Stereocaulon Vesuvianum - neroste nikde jinde na světě než na Vesuvu. Pohladím lišejník i kámen a stoupám výš. Vdechuji vůni borovic, do nichž praží slunce. Nádhera.

 

 

A přede mnou je jiný obraz - šedé lávové pole, z něhož vyrůstají keříky, z nichž poznávám kručinky se zlatými květy. Objevuji rostlinu s velikými karmínovými květy, s níž jsem se u nás nesetkala. Posadím se, abych si ji alespoň naskicovala a odpočinula si. Barvy a vůně mateřídoušky, která je tu někde blízko. Bručivý let čmeláka a a tichý let motýlů, kteří jakoby tu pořádali rej - je jich tu hned několik druhů - modrásek, babočka admirál, bodláková, paví oko, okáč bojínkový, ale i velký okáč voňavkový (to je legrační název), s nímž jsem se setkala na Etně. Ani otakárci nezklamali.

 

 

Zaposlouchávám se do zpěvu ptáků, mnohé nepoznávám, ale pěnici slavíkovou ano, ty známé čtyři první tóny, které se zvyšují... a zase a zase, jen je mi divné, že pěnice nepokračuje dál, ale trylky opakuje a zvyšuje. Teď zpívá už jen ona zdá se, že je hodně blízko a její hlas je nepříjemný a vtíravý...

Budík. Otevírám oči, rozednívá se. Velké sněhové čepice pokrývají střechy domů, chodníky, auta, jsou na stromech, obloha šedivá a další bílá nadílka se snáší k zemi... Byl tak krásný a zase mi uletěl tak jako uletí motýl sedící na květu, nad nímž se mihne stín...

Obrázky - archív autorky


Jana Vesuvanka

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?