wz

Srpnová romance řipská

ze 6. srpna 2005

Podél sklizených polí, kde pobíhají ušáci, vine se trať, po níž jede motoráček a veze spoustu výletníků, mezi nimiž je i osm poutníků z Communia, které se mi podařilo nalákat k výletu na magickou horu, spojenou s naší historií. Okouzlující je pohled na úzké žluté pole rozkvetlých slunečnic a Říp vpozadí.

Z nádraží ve Ctiněvsi nás vyvádí červená turistická značka, která vede podél domků se zahrádkami plnými květů a stromů, jejichž větve se doslova prohýbají pod úrodou meruněk, jablek a hrušek.

"Tolik ovoce - to vidím poprvé!" zvolal někdo nadšeně. Dál vede cesta starou hrušňovou alejí obsypanou malými žlutavými a červenavými hruštičkami - louky a pole, někde sklizená, ale ječmen ještě na sklizeň čeká. Zemský ráj to na pohled.

Nevím co pozorovat dříve... krajinu, květenu, oblohu, která hýří různotvarými i různobarevnými kumuly... Kde začít?

Z trávy u cesty vykukují velké žluté květy kozí brady východní, ale i poměrně vysoké kozí brady větší (někdy nazývané "pochybná"). Zaujmou nás drobné žluté kvítky svízelu syřišťového, řepíku lékařského, odkvétající třezalky, zavřené bílé květy svlačce rolního - ráno totiž pršelo a zřejmě dost vydatně, jak napovídají louže. Pomalu odkvétá i bílá silenka nadmutá, upoutají nás žluté okolíky vratiče a kytička, která nás doprovází v čedičových krajinách - zářivě žlutý starček přímětník... Určitým kontrastem žluté je modře kvetoucí čekanka a zřejmě ještě nedávno kvetla šalvěj přeslenitá. Na dalším úseku cesty objevujeme hlaváč bledožlutý a chrastavec s velmi podobným květem, ale fialovým. Na jednom z nich sedí drobný modrý motýlek s nápadnými červenými skvrnami - je to vřetenuška tužebníková (setkali jsme se s ní nedávno u Dobrčic, když jsme pátrali po dubu pýřitém). Ale tato vřetenuška má už asi své dny spočítané. Neulétne, když se k ní nakloníme, abychom si ji blíže prohlédli, je jakoby omráčená, křídla nemají tu jasnou kovově azurovou barvu, jsou tmavší bez lesku, jen ty skvrny jsou nápadné. Jak by řekl entomolog - motýl má "olétaná" křídla (motýli se dožívají většinou jen dvou let). Poletují tu bělásci ovocní, zahlédneme i okáče lučního.

Obdivujeme krásu krajiny a kdosi prohodí, jak to ten praotec Čech mohl vědět, že právě tato krajina bude oplývat mlékem a strdím. "No přece podle čediče, který mu napověděl, že se jedná o krajinu sopečného původu - náš praotec byl chytrý a vyznal se dokonce i v geologii" odpovídám a o smích je postaráno.

Bohatá, přebohatá vegetace, kvete tu zajímavý druh trávy připomínající bojínek, ale klásky jsou nápadně krátké a stonky tlustší.... a támhle v trávě sedí nenápadně ten šedavý původce té nevšední krásy, jen trochu nazelenalý, tu a tam lišejníkem, který vytváří docela pravidelná různě velká kolečka. Pohladím si ho, je příjemně vyhřátý. Sluníčko svítí, ale je i mírný vítr, takže počasí na chození je přímo ideální. Velmi dobrý je i rozhled, ale ten si ještě užijeme.

Znám jeden moc záludný úsek cesty při výstupu na horu, kde je cesta úzká, kamenitá a nejen stoupá, ale příčně se svažuje dolů. Proto opouštíme červenou a pokrčujeme po úpatí Řípu okrajem lesa k místu, kde se opět setkáme s naší červenou, která vede dál do Krábčic a do Roudnice nad Labem. Les s převahou dubů s bohatým podrostem netýkavky. Otevírá se nám částečný pohled na České středohoří i s Milešovkou - kopečky jako na dlani.

Stoupáme. Míjíme turisty, který je tu opravdu hodně. Proudí nahoru i dolů. Posadíme se na lavičce, odkud je moc pěkný rozhled na Dokskou pahorkatinu, jsou vidět vrcholy Velkého i Malého Bezdězu. Po odpočinku a občerstvení pokračujeme v cestě. Podél cesty přibývá i kamení, některé jsou pěkně veliké. Vzpomínám jak kolem nich na jaře kvetly koberce modrých rozrazilů. Ještě se zastavíme u skalky, kde je čedič zajímavě rozpukaný (nevytváří zde varhany, ale nepravidelné kvádry jakoby na sebe naskládané). Rotunda je na dohled. Obdivuji krásnou světlou opuku, z níž je postavena. Před rotundou je nádherné místečko s vysokou kvetoucí diviznou velkokvětou a modrým hadincem, který má některé květy i nachové.

Chceme se podívat na hlavní vyhlídku na České středohoří, ale cesta je po dešti kluzká, svažuje se dolů a tak si na ni troufají jen někteří. My se vydáváme asi dvěstě metrů dál po červené (téměř k tomu náročnému úseku, který jsem výše popisovala) ke skalám. Ano, zde se Říp velmi prudce svažuje jižním a jihozápadním směrem. Je tu nádherný rozhled do roviny, ale i k Rakovnicku a vidíme i západní část Českého středohoří až k Milešovce. Skalky se tu doslova modrají květy poměrně nízkého a rozvětveného hadince obecného. Tato rostlina je zajímavá tím, jak se svým vzrůstem přizpůsobuje prostředí - u tratí roste zpravidla vzpřímeně, bývá vysoká a v kamení je nižší a větví se. Vzpomínám jak tu na jaře kvetla šalvěj luční a žlutá mochna.... každé roční období má na jednom místě své kouzlo. Na jednom místě objevujeme vysokou stepní trávu - chráněný kavyl vláskovitý - je skutečně jemný jako vlásky.

Nakonec se všichni sejdeme u občerstvení - sedíme na lavičce a objeví se tu malý přítulný pejsek - kříženec snad špice, žemlově zbarvený. Posadí se na kámen, čeká na pohlazení a při nastavení ruky ochotně podává pac.... miloučké zvířátko patří místnímu správci.

A ještě než se vydáme na zpáteční cestu objeví se větší motýl - rychle přeletí a zmizí. Dívám se pořád do těch míst kde zmizel. Snad jsem ho přivolala - motýl se po chvíli znovu objeví a usedne na kámen. Babočka admirál! Střídavě rozevírá a zavírá křídla, jejichž červený pruh je fascinující, celé divadlo trvá bohužel jen pár vteřin, takže motýla není možné vyfotografovat.

Vracíme se na nádraží s krásnými zážitky a hlubokými dojmy. Cestou vlakem si ještě udělám malou skicu pohledu na Říp, kterou doma ještě domaluji ředěným inkoustem...

 


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka