wz

Vzhůru na Radobýl

Většinu svých výletů, o nichž jsem psala, jsem podnikala s Poutníky Českého středohoří, ale některé také sama. A o těch jsem psala jen málokdy. Mezi ně patří i můj výstup na Radobýl, tyčící se nad Litoměřicemi do výšky 399 m nad mořem. poslední kopec, na němž kdysi stanul Karel Hynek Mácha a spatřil požár města...
Tento čedičový vrch se proslavil i svojí geologickou minulostí, ale tvrdě zato zaplatil. Po odtěžení velké části západního svahu se objevily dva lávové proudy, z nichž každý má kamenné kvádry uložené v jiném směru. To nakonec Radobýl zachránilo před další těžbou kamene.

 

 

Začátkem srpna 2000 jsem byla v Litoměřicích a výstup na Radobýl byl pro mě lákavý. Nebylo nic snazšího, než nasednout do motoráčku a jet do Žalhostic. Od nádraží vede žlutá turistická značka až na vrchol kopce.

Vystupuji z vlaku a žlutě značená cesta mě vyvádí ze Žalhostic. A pak vzhůru do kopce vstříc dobrodružství a mým přírodovědným objevům, na něž se těším.
Prvním zajímavým setkáním je kvetoucí kamejka modronachová, chráněná rostlina, vytvářející zde na okraji cesty a louky malý ostrůvek tvaru trojúhelníka.
Dál je cesta zarostlá a pokračuje opuštěným sadem. Prodírám se vysokou travou, která mi klade odpor. Musím totiž zvedat ruce se svými "francouzskými kamarádkami", které mě věrně doprovázejí při chůzi i při mých výstupech na středohorské kopce. Je to docela tělocvik, ale určitě lepší a zajímavější než někde v tělocvičně dělat raz, dva, tři, čtyři...
Sluníčko docela připaluje, takže je naděje, že v bývalém lomu možná uvidím otakárky i další motýly a určitě odtud bude krásný rozhled na Lovoš, Milešovku a další středohorské kopečky a samozřejmě i na druhou stranu na Říp a rozlehlou rovinu.

 

Pod Radobýlem - pohled na Portu Bohemicu

 

A už je tu listnatý lesík, kde se opět vynořila úzká cestička, která je příjemná nejen na chůzi, ale i stínem. Tu a tam se ozve budníček lesní. Při cestě kvetou zvonky kopřivolisté, jestřábníky, místy třezalka. Po chvíli se objeví odbočka vpravo a stoupání je strmější, ale vystupuje se mi dobře.

Najednou pásmo lesa končí a je vystřídáno téměř holým svahem, kde se tu a tam uchytily bodláky, nad nimiž poletují různí okáči, bělásci a modrásci. Chvilku je pozoruji, ale moc se na ně nesoustředím, protože uvažuji, jak dál. Svah je velmi strmý a není se čeho zachytit, není tu kmen stromu ani větší kámen, kterého bych se mohla přidržet, jen droboučké kamínky, které ujíždějí pod nohama. Ale já si poradím, vezmu to po čtyřech. Lezu po kolenou a hole, které jsem položila na zem vždy při každém "kroku" poposunu výš. Je to docela legrační, ale i náročné, terén je suchý a ruce i nohy podklouzávají.

 

 

Podívám se před sebe, lom už nemůže být daleko, ale svah je ještě strmější a navíc šikmý i napříč, z čehož začínám mít strach, ale nechci to jen tak vzdát.
Jeden "krok-lez", druhý "krok-lez", třetí, čtvrtý, pátý.... Ujela mi ruka a pravá noha a do pohybu se daly i francky, které jsem taktak zachytila a najednou, když jsem viděla vlevo spád svahu, zamotala se mi hlava a zmocnil panický strach, že spadnu dolů. Jsem tu úplně sama, jediného člověka jsem nepotkala.
Ruce a nohy se mi rozklepaly, legrace končí. Musím to vzdát a slézt pozadu, abych neviděla tu hloubku pod sebou. S velkým strachem slézám pomalu dolů a oddychnu si, když se dostanu k prvnímu stromku, kde bude cesta jistější.

Pak se ještě podívám nahoru. Nepřišla jsem kopec pokořit, ale poklonit se mu a obdivovat jeho krásu. No nevadí, určitě ještě něco zajímavého uvidím.

 

Babočka bodláková

Straček přímětník

 

Vracím se na cestu, od níž vedla pro mě nezdolatelná odbočka a pokračuji po úbočí Radobýlu. Lesík je tu řídký, místy je krásný výhled na Milešovku a další kopečky, obloha jasně modrá. Zaujala mě květena - hlaváč bledožlutý, hvozdík kartouzek, žlutý starček přímětník a nejvíce bodlák pcháč bělohlavý, který je tu někde dokonce vyšší než mých 160 cm. Nádherný, urostlý a obletovaný motýly a čmeláky. To je ono. Zastavím se a pozoruji, Tři druhy modrásků, které si později určím, bělásci a okáči, babočka bodláková.

 

Hlaváč bledožlutý

Kamejka modronachová

Pcháč bělohlavý

 

A pak proletí kolem motýl, který připomíná plápolající plamínek, letící vzduchem. Kéž by si sedl! Splnil mé přání a usedl na květ pcháče bělohlavého. Složil podobně jako můra do trojúhelníku svá tmavě hnědá křídla s krémově bílými příčnými pruhy a pod nimi měl schovaná ohnivě zbarvená spodní křídla. Připomíná mi přástevníka medvědího, ale je trochu jiný. Zdá se, že není moc plachý - vedle přisedl čmelák, motýla se dotkl, ale tomu to vůbec nevadí.
Prohlížím si ho zblízka, vytáhnu kreslící náčiní a motýla si naskicuji. Po chvíli odletí a já pozoruji už jen vzdalující se plamínek. Jak jsem později zjistila, byl to přástevník kostivalový.

 

Přástevník kostivalový

Přástevník kostivalový

Čmelák skalní

 

Pokračuji po úbočí v cestě, která mě po chvíli vyvede z lesa a oklikou by mě zavedla do Litoměřic, ale po silnici, a to nechci. Vracím se tedy stejnou cestou na nádraží do Žalhostic, pohladím ještě pohledem pcháče, který je králem mezi bodláky a další květenu s poletujícími motýly a čmeláky, středohorské kopečky a nakonec i kamejku modronachovou, kterou jsem zde pod Radobýlem uviděla poprvé. Přijíždí můj vláček, ještě než nastoupím, otočím se a zamávám Radobýlu...

 

Panoráma Středohoří z Radobýlu

 

Obrázky - archív autorky + Vlk Samotář


Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

Jana Vesuvanka